ECLI:CZ:US:2021:4.US.488.21.2
sp. zn. IV. ÚS 488/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. D., t. č. Vazební věznice Teplice, zastoupeného Mgr. Pavlem Kašparem Krasem, advokátem, sídlem Mírové náměstí 208/35, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. ledna 2021 č. j. 5 To 3/2021-47, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu sp. zn. 40 Nt 812/2020 se podává, že stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 6. 2020 č. j. 40 Nt 630/2020-61, a to z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu byla zamítnuta usnesením téhož soudu ze dne 18. 12. 2020 č. j. 40 Nt 812/2020-29, přičemž tento soud vyhověl návrhu státního zástupce na ponechání stěžovatele ve vazbě již jen z důvodů uvedených v §67 písm. c) trestního řádu. Stěžovatel je trestně stíhán pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Podle okresního soudu nadále existuje důvodné podezření, že se stěžovatel dopustil stíhaného jednání, které naplňuje všechny znaky uvedené skutkové podstaty. Rovněž tak podle soudu přetrvávají důvody tzv. předstižné vazby, neboť stěžovatel se dopouštěl trestné činnosti dlouhodobě, v organizované skupině, a tato činnost podle provedených důkazů představovala hlavní zdroj jeho příjmů.
3. Naopak důvody tzv. koluzní vazby již podle okresního soudu ve stěžovatelově případě dány nejsou, ačkoliv se stěžovatel před vzetím do vazby pokoušel ovlivnit výpověď spoluobviněné a další spoluobviněný zásadním způsobem změnil vůči stěžovateli svoji výpověď. Z formulace §67 písm. b) trestního řádu, potvrzeného navíc novelami v zákonech č. 152/1995 Sb. a 166/1998 Sb., vyplývá, že možná obava z působení na svědky a spoluobviněné se týká pouze těch nevyslechnutých. Došlo-li k jejich procesně použitelnému vyslechnutí, důvod pro trvání tzv. koluzní vazby odpadá. Odchylují-li se při dalších výpovědích tyto osoby od svých dřívějších vyjádření (v dané věci spoluobviněný M.), je třeba se s tím důkazně vypořádat v hlavním líčení. Ve stěžovatelově věci nejsou již žádné úkony k objasnění věci naplánovány, neboť zbývá pouze seznámení se obhajoby se spisem a následné rozhodnutí o podání obžaloby. Zároveň nebylo zjištěno, že by stěžovatel vyvíjel nějakou snahu k jinému maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. I kdyby však měl stěžovatel kontaktovat ostatní spoluobviněné, není to v této procesní situaci důvod pro trvání tzv. koluzní vazby.
4. Proti uvedenému usnesení podal stížnost státní zástupce. Krajský soud napadeným usnesením zrušil usnesení okresního soudu a sám nově rozhodl tak, že stěžovatel se ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) trestního řádu. Zároveň zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby na svobodu.
5. Krajský soud se neztotožnil s argumentací okresního soudu týkající se tzv. koluzní vazby. Podle krajského soudu je podstatné, že prvotní výpověď obviněného M., od níž se následně odchýlil, není vůči stěžovateli procesně použitelná. Další dva obvinění využili svého práva nevypovídat. Další dvě obviněné uvedly (bez podrobností), že buď byly ovlivňovány anebo se bojí proti stěžovateli vypovídat. Za nevyslechnuté osoby je třeba podle krajského soudu považovat rovněž osoby, které byly vyslechnuty procesně nepoužitelným způsobem, nebo jejichž výslech byl neúplný. Z uvedených důvodů je podle krajského soudu důvod pro koluzní vazbu naplněn i nadále.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že argumentace krajského soudu o nutnosti ponechat ho v tzv. koluzní vazbě kvůli nevyjasněné změně výpovědi spoluobviněného M. je neústavní a rozporná kupř. se závěry nálezu ze dne 22. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 734/08 (N 100/49 SbNU 479). Jak správně vyslovil okresní soud, jednak tuto skutečnost může hodnotit až soud v hlavním líčení, a dále nelze tuto skutečnost dávat za odpovědnost stěžovateli, nacházejícímu se v tzv. koluzní vazbě. Stěžovatelova neschopnost tuto skutečnost vysvětlit nemůže být sankcionována prodloužením tzv. koluzní vazby. Nehledě na nepřípustné úvahy krajského soudu o tom, že první výpověď spoluobviněného je ta "správná", zatímco druhá musí být "nesprávná". Skutečnost, že první výpověď spoluobviněného je proti stěžovateli procesně nepoužitelná, je rovněž z hlediska rozhodování o tzv. koluzní vazbě nepodstatná. Obavy dalších obviněných, rozvedené krajským soudem, jsou obecné. Konečně za nepřípadné stěžovatel označuje i úvahy krajského soudu o tom, že za nevyslechnuté osoby podle §67 písm. b) trestního řádu je třeba považovat osoby, které byly vyslechnuty procesně nepoužitelným způsobem anebo jejichž výslech byl neúplný. Krajský soud neuvádí žádné konkrétní osoby nebo úkony, které by do této kategorie spadaly. Ani státní zástupce v tomto směru úvah nikterak reálně nepostupoval. Navíc "jiné maření" objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání doposud stěžovateli nikdo nevytýkal a není tedy vazebním důvodem.
III.
Vyjádření vedlejšího účastníka řízení a replika stěžovatele
7. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření dalšímu účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení.
8. Krajský soud na výzvu k vyjádření nereagoval.
9. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen "krajské státní zastupitelství") ve svém vyjádření uvedlo, že dne 29. 1. 2021 byla již na stěžovatele (a dalších 19 osob) v dané věci podána obžaloba. Dále uvedlo, že napadené rozhodnutí považuje za zákonné. Za dosud nevyslechnuté osoby je třeba podle judikatury (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2000 sp. zn. 8 Tz 163/2000) považovat i ty svědky a spoluobviněné, jejichž výslech byl sice proveden, avšak neúplně nebo procesně nepoužitelně. Účelem §67 písm. b) trestního řádu je zajistit podmínky pro nerušené provedení důkazů použitelných v hlavním líčení. U stěžovatele tento důvod podle vyjádření trvá, neboť již na spoluobviněnou K. působil (noční návštěvou se dvěma muži v ní vzbudil obavy o život a zdraví). To mělo za následek, že se ve věci již odmítla vyjádřit, na což se jí bude potřeba v hlavním líčení dotázat. Spoluobviněná J. rovněž uvedla, že má ze stěžovatele strach a bojí se na něj vypovídat. Před soudem bude rovněž nutné vyslechnout obviněného M., který v průběhu přípravného řízení změnil vůči stěžovateli svoji výpověď, přičemž část jeho výpovědi je procesně nepoužitelná. Tento obviněný se tak bude muset k těmto okolnostem znovu vyjádřit. Do doby úplného a procesně použitelného výslechu zmíněných osob tak u stěžovatele trvá důvod tzv. koluzní vazby. Z toho důvodu krajské státní zastupitelství navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
10. Soudce zpravodaj následně zaslal toto vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Této možnosti stěžovatel nevyužil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Toliko pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani skutečnost, že v dané trestní věci již krajské státní zastupitelství podalo na stěžovatele obžalobu a o vazbě již rozhodoval soud, u nějž byl podán návrh na vzetí do vazby (srov. §72 odst. 3 trestního řádu). Z procesního hlediska tak již zásah, v podobě omezení svobody z důvodu ponechání stěžovatele ve vazbě v přípravném řízení, netrvá a krajský soud by v případě vyhovění ústavní stížnosti znovu o ponechání stěžovatele ve vazbě nerozhodoval. To však nečiní ústavní stížnost nepřípustnou. Má-li Ústavní soud povinnost posoudit ústavní stížnost proti vazebnímu rozhodnutí v situaci, kdy je obviněný již na svobodě [viz stanovisko pléna ze dne 6. 5. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 25/08 (ST 25/49 SbNU 673); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], tím spíše musí být posouzena stížnost obviněného, který je stále omezen na osobní svobodě, byť z procesně odlišného právního důvodu.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
14. Těžištěm argumentace ústavní stížnosti (a rovněž sporu mezi stranami řízení) jsou podmínky ústavně souladného použití §67 písm. b) trestního řádu, zakotvujícího tzv. koluzní vazbu. Významné pro posuzovanou vazební věc je, že se tak děje za situace, kdy není zpochybňována ústavnost omezení svobody stěžovatele z jiného rovněž uplatněného vazebního důvodu, přičemž tento důvod není předmětem ústavní stížnosti. Sám stěžovatel totiž výslovně uvádí, že "ústavní stížnost nesměřuje proti shledanému vazebnímu důvodu dle §67 písm. c) tr. řádu". Rovněž Ústavní soud v tomto ohledu neshledal tuto část napadeného usnesení krajského soudu neústavní. O vazbě rozhodoval oprávněný orgán na základě zákonného důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu a v zákonných lhůtách. K porušení osobní svobody přitom nemůže dojít tím, že orgán příslušný k rozhodnutí o vazbě vyhodnotí okolnosti tak, že stěžovatele skutečně vezme do vazby či rozhodne o jeho ponechání ve vazbě. Žádný, natož extrémní rozpor s požadavky plynoucími z ústavního pořádku Ústavní soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí v této části neshledal.
15. Co se týče tvrzené neústavnosti pouze z důvodu vzetí do tzv. koluzní vazby, Ústavní soud v návaznosti na to, co bylo uvedeno sub 13, konstatuje, že posouzení ústavní stížnosti sice nebrání skutečnost, že stěžovatel je zároveň omezen na svobodě tzv. předstižnou vazbou podle §67 písm. c) trestního řádu, přičemž proti jejímu trvání v ústavní stížnosti nebrojí, má to však nevyhnutelné důsledky pro posouzení její důvodnosti, popř. opodstatněnosti.
16. Důležité pro výsledek řízení je to, co Ústavní soud považuje za nutné s ohledem na zvláštní okolnosti případu (rozdílná argumentace okresního soudu a krajského soudu a krajského státního zastupitelství) znovu zopakovat - není významná sama o sobě námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního podústavního práva, nejde-li současně o porušení ústavně zaručené osobní svobody a zásah Ústavního soudu může vést k poskytnutí ochrany dotčené osoby.
17. O takovou situaci však v posuzované věci nejde. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je zrušení vazebních rozhodnutí vyloučeno v situaci, obstojí-li jejich závěry při odůvodnění alespoň jednoho vazebního důvodu, bez ohledu na závěry týkající se důvodů dalších (srov. např. usnesení ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2682/16, ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1816/13 nebo ze dne 17. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 3165/16). Stěžovatel nenapadá to, že je omezen na osobní svobodě vůbec, nýbrž se "pouze" dovolává použití vazebního důvodu, který proti němu použít být neměl, jak to plyne i ze závěru okresního soudu, o který svou argumentaci opírá.
18. Ústavní soud si je vědom toho, že tzv. koluzní vazba je z hlediska základních práv a svobod obviněného závažným zásahem do osobní svobody, který musí být podroben náročnému přezkumu jak s ohledem na důvody pro její uvalení, tak pro podmínky jejího výkonu (viz níže). Je tedy namístě vždy důkladně přezkoumat ústavní soulad jejího trvání [obdobně viz bod 19 nálezu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1884/13 (N 34/72 SbNU 387)]. To však platí v situaci, ve které jsou vazební důvody vedoucí k omezení osobní svobody vzájemně provázány a nelze je od sebe oddělit, přičemž současně se tak proti nim stěžovatel vymezuje. V takové situaci Ústavní soud nepřezkoumává ústavní konformitu omezení osobní svobody vzetím do vazby, nýbrž naplnění podmínek pro trvání jeho přísnějšího výkonu. Tzv. koluzní vazba je přitom významně přísnějším omezením osobní svobody jak v jejím samotném výkonu [srov. např. §13 odst. 2 a §13a odst. 1 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o výkonu vazby")], omezujícím ve významnější míře i další základní práva a svobody, tak rovněž v jejím zvláštním právním režimu, daném například nemožností jejího nahrazení jinými zajišťovacími prostředky (srov. §73 odst. 1 trestního řádu).
19. Ústavní soud připomíná, že již v minulosti posuzoval ústavní stížnost v situaci, kdy se stěžovatel nacházel ve vazbě nikoliv výlučně z důvodu podle §67 písm. b) trestního řádu, neboť u něj byly rovněž dány důvody tzv. vazby útěkové a předstižné podle §67 písm. a) a c) trestního řádu. Opodstatněnost těchto důvodů rovněž nebyla zpochybňována a správnost jejich uložení byla Ústavním soudem potvrzena. Dospěl přitom k právnímu názoru, který byl pro jeho význam publikován [viz usnesení ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 424/05 (U 21/38 SbNU 573)]. V něm mimo jiné uvedl, že v takovém případě by ani pochybení obecných soudů ve věci nesprávného, resp. nedostatečného odůvodnění tzv. koluzní vazby nemohlo vést k nezákonnosti uložení vazby jako takové, a tedy ani k porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
20. Podle Ústavního soudu v nynější věci jde právě o takovou situaci. K tomu je pouze třeba dodat, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a nikoli výkladovým místem řešícím nejednotnost názorů obecných soudů na výklad jednotlivých zákonných institutů, nejde-li současně o výklad práva ústavního, nutný pro dosažení ústavně souladného výsledku (rozuměj - pro poskytnutí účinné ochrany). O takový případ (viz sub 13 a 18) v posuzované věci nejde, i když si je Ústavní soud vědom složitosti výkladu §67 písm. b) trestního řádu, přičemž jde navíc o problém obecnější, neboť s obdobnými výkladovými problémy se setkávají orgány činné v trestním řízení i v jiných státech.
21. Vzhledem k tomu, co bylo právě uvedeno, však nezbývá než konstatovat, že Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a nikoli vykladače obyčejného zákona, neboť tato role přísluší soustavě soudů v čele s Nejvyšším soudem. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
22. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle §9 odst. 4 ve spojení s §10 odst. 3 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2021 (Org. 01/21), neboť stálý člen IV. senátu Pavel Šámal byl z projednávání a rozhodování nynější věci vyloučen usnesením III. senátu Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2021 č. j. IV. ÚS 488/21-20.
23. Návrh na přednostní projednání věci nebylo třeba posuzovat, neboť mu Ústavní soud de facto vyhověl, když rozhodl o ústavní stížnosti tak rychle, jak to bylo možné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu