ECLI:CZ:US:2021:4.US.502.21.1
sp. zn. IV. ÚS 502/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Jiřím Maškem, advokátem, sídlem Lochotínská 1108/18, Plzeň, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne 21. prosince 2020 č. j. 2 ZT 259/2020-33 a usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství Plzeň, Služby kriminální policie a vyšetřování, 2. oddělení obecné kriminality Plzeň, ze dne 13. listopadu 2020 č. j. KRPP-125106-41/TČ-2020-030572, za účasti Okresního státního zastupitelství Plzeň-město a Policie České republiky, Městského ředitelství Plzeň, Služby kriminální policie a vyšetřování, 2. oddělení obecné kriminality Plzeň, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovateli se náhrada nákladů zastoupení v řízení před Ústavním soudem nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. právo na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V závěru ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o tom, že náklady na jeho zastoupení nese Česká republika, neboť to odůvodňují jeho osobní a majetkové poměry.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Policie České republiky, Městského ředitelství Plzeň, Služby kriminální policie a vyšetřování, 2. oddělení obecné kriminality Plzeň (dále jen "policejní orgán"), ze dne 13. 11. 2020 č. j. KRPP-125106-41/TČ-2020-030572, bylo zahájeno podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání zločinu loupeže a přečinu porušování osobní svobody, když trestnou činnost stěžovatele policejní orgán v tomto rozhodnutí podrobně popsal. Proti usnesení policejního orgánu stěžovatel brojil stížností, kterou jako nedůvodnou Okresní státní zastupitelství Plzeň-město napadeným usnesením zamítlo.
3. Před zahájením věcného projednání ústavní stížnosti je povinností Ústavního soudu zkoumat, zda jsou splněny požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu. Z tohoto hlediska Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z toho vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
5. Ústavní soud vychází z toho, že stěžovatel je povinen uplatnit všechny procesní prostředky, které k ochraně jeho práva v daném případě zákon poskytuje, včetně oprávnění státního zástupce nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), popř. usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3843/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Takový procesní prostředek uplatněn nebyl, resp. z ústavní stížnosti nevyplývá, že by ho stěžovatel využil.
6. Odkazovaná rozhodnutí (tj. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 a usnesení sp. zn. III. ÚS 3843/15) zmiňují dohled podle §12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), respektive dozor podle §174 trestního řádu v souvislosti s právem na účinné vyšetřování typicky osoby, která byla (měla být) poškozená eventuální trestnou činností jiného subjektu. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 (srov. bod 30. odůvodnění) je výslovně uvedeno, že v rámci dohledu je vyšší státní zastupitelství oprávněno (tzn. zároveň povinno) posoudit správnost postupu nižšího státního zastupitelství v celé jeho šíři. Není přitom důvodu, aby možnost přezkumu v soustavě státního zastupitelství k ochraně svých práv nevyužil i stěžovatel (srov. k tomu též usnesení ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1026/19 nebo co do zdůraznění principu subsidiarity též usnesení ze dne 4. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 651/18), a to alespoň v jednom stupni hierarchie ke státnímu zastupitelství, které rozhodovalo o stížnosti obviněného podle §141 a násl. trestního řádu. Institut dozoru podle §174 a násl. trestního řádu je koncipován ve srovnání s dohledem podle §12c a násl. zákona o státním zastupitelství úžeji, nicméně jej lze využít k ochraně práv zejména tam, kde zákon nepřipouští podání stížnosti podle §141 a násl. trestního řádu.
7. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle §75 odst. 1 a §43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatele na náhradu nákladů stěžovatelova zastoupení před Ústavním soudem, jelikož ústavní stížnost byla odmítnuta (a contrario §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2021
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj