ECLI:CZ:US:2021:4.US.569.21.1
sp. zn. IV. ÚS 569/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Petry Nickové, zastoupené Mgr. Petrem Sikorou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2021 č. j. 20 Cdo 31/2021-853 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2020 č. j. 18 Co 145/2019-794, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. Ing. Václava Tutsche a 2. Ing. Petra Nicka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (sc. řádný proces či soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 14. 6. 2019 č. j. 27 EXE 2306/2016-561 zamítl návrh stěžovatelky jako bývalé manželky povinného - druhého vedlejšího účastníka (dále jen "povinný") na částečné zastavení exekuce, vedené pro pohledávku prvního vedlejšího účastníka (dále jen "oprávněný") ve výši 1 490 000 Kč s příslušenstvím na základě pověření okresního soudu ze dne 1. 8. 2016 č. j. 27 EXE 2306/13-13, a to co do způsobu jejího provedení podle exekučního příkazu č. j. 203 EX 25130/16-15, který vydal soudní exekutor JUDr. Lukáš Jícha dne 31. 8. 2016, tj. prodejem pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je rodinný dům č. p. X1, a pozemku parc. č. X2 v katastrálním území Š. Exekuce byla vedena na základě vykonatelného notářského zápisu ze dne 26. 5. 2016, přičemž s ohledem na provedené dokazování dospěl okresní soud (mimo jiné) k závěru, že podle smlouvy o úvěru ze dne 9. 2. 2007 oprávněný poskytl povinnému peněžní prostředky ve výši 1,5 mil. Kč na stavbu rodinného domu v Š., které mu povinný neuhradil, a že tento dluh patří do společného jmění manželů (dále jen "SJM") - stěžovatelky a povinného, a tudíž návrh na zastavení exekuce důvodný není.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil, přičemž se vypořádal s odvolacími námitkami vedlejší účastnice, že daný dluh je fiktivní, resp. účelově vytvořený povinným.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že výše zmíněnou úvěrovou smlouvu nepodepsala ani o ní nevěděla a že s ohledem na jí známé okolnosti a stav vztahů mezi manžely je přesvědčena, že jde o fiktivní pohledávku, účelově vytvořenou tak, aby zmenšila objem dosud nevypořádaného SJM, přičemž její podstatná část má být uspokojena prodejem domu v SJM, o který povinný nestojí, který ale slouží k uspokojení jejích bytových potřeb i potřeb jejích dětí.
6. Nejvyšší soud měl podle stěžovatelky porušit právo na řádný proces, když její námitku, že nepeněžité plnění nemůže být součástí smlouvy o úvěru, posuzoval ve vztahu ke skutkovému stavu, který neměl oporu v provedeném dokazování. Souhlasí s jeho právním názorem, že úhrada peněžitého závazku dlužníka třetí osobě je peněžitým plněním, které je u smlouvy o úvěru možné, podmínkou ale je, že věřitel za dlužníka tento peněžitý závazek hradí v penězích. To Nejvyšší soud předpokládal, když hovořil o úpravě faktur.
7. Skutečností však je, že dodavatelem topného systému (do zmíněného rodinného domu) byla obchodní společnost Allcora s. r. o. (dále jen "zhotovitelka"), která měla dva jednatele - oprávněného a Ing. Martina Koubka. Oprávněný vypověděl, že se s povinným domluvili, že část finančních prostředků bude poskytnuta dodáním tohoto systému. Šlo tedy o nepeněžité plnění, část prací provedl oprávněný i osobně. V úvěrové smlouvě se hovoří o úhradě či zaplacení úvěru, resp. jeho jednotlivých částek, zatímco v notářském zápisu ze dne 26. 5. 2016 se mluví o úhradě zápočtem, tedy nikoliv nutně o peněžitém plnění. Ing. Martin Koubek ve svém čestném prohlášení uvádí, že půjčka byla poskytnuta kombinací soukromých prostředků oprávněného a z částek poskytnutých oprávněnému zhotovitelkou formou fakturace za poskytnuté služby, které oprávněný vykonával za společnost. Žádné faktury či vyúčtování mezi zhotovitelem a oprávněným nebyly v řízení předloženy (a ani tvrzeny). Z tohoto důvodu nejde o jednoznačné uhrazení faktury za dlužníka. Dalším důvodem je, že v daném "trojstranném vztahu" (sc. šlo o dva dvoustranné vztahy) docházelo k poskytnutí a zápočtu nepeněžitých plnění jak mezi povinným a oprávněným, tak mezi povinným a zhotovitelkou. Danou námitku tak stěžovatelka považuje za skutkově podloženou, přičemž právní posouzení Nejvyššího soudu zahrnuje skutečnosti, které nebyly prokazovány (tedy fakturaci), jednak stav, který je v rozporu s popsaným stavem dokazování (tedy úhradou faktur finančním plněním). Takové odůvodnění je podle stěžovatelky nepřezkoumatelné, přičemž vznikl extrémní rozpor mezi skutkovým stavem prokázaným v předchozím řízení a stavem, z něhož Nejvyšší soud vycházel.
8. Porušit stěžovatelčino právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 3 Listiny měly rovněž krajský soud a okresní soud postupem, který vedl k přesunu důkazního břemene a možností dokazování v její neprospěch, když nemohla prokázat skutečnosti vedoucí ke zpochybnění tvrzené pohledávky a po vedlejších účastnících nebylo požadováno unesení důkazního břemene "v rozsahu podle ustálených pravidel prokazování soukromé listiny". Vedlejší účastníci totiž nepředložili originál smlouvy o úvěru, jejíž pravost popírala, takže očekávala, že to bude mít pro ně procesní důsledky.
9. Uvedené soudy však nerespektovaly pravidla pro hodnocení obsahu (soukromých) listin vymezená např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017 sp. zn. 23 Cdo 3895/2016 či rozsudkem ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 33 Cdo 729/2013, jakož i pravidla pro provádění důkazů plynoucí např. z nálezů Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239) a ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 1437/07 (N 5/48 SbNU 41). V rozporu s nimi jí bylo kladeno soudy nižších stupňů k tíži, že nedokázala "zpochybnit exekuční titul, jehož předložení se marně domáhala". Podle těchto pravidel, je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje příznivé následky, kterážto skutečnost může být v daném řízení "rozostřena" postavením povinného a oprávněného, v žádném případě jeho nositelem není ona. Neschopnost těchto účastníků předložit originál listiny, který musel existovat minimálně ve dvou exemplářích, jejichž ztráta oběma účastníky je nepravděpodobná, musí logicky vést ke zpochybnění existence daného závazku. Soudy nižších stupňů zaujaly "alibistické stanovisko", že daná smlouva nemusela mít písemnou formu a důsledky předstírání takové formy předložením její údajné kopie se nezabývaly.
10. Krajskému soudu stěžovatelka vytýká dále změnu, jde-li o posouzení věci a rozsah nezbytného dokazování, když okresnímu soudu uložil, aby se zabýval i použitím finančních prostředků, které měly být poskytnuty na základě smlouvy o úvěru. Okresní soud tak neučinil, tento nedostatek mu vytkla v odvolání s tím, že nabylo-li stavební povolení právní moci v březnu 2007 a dům byl kolaudován 28. 3. 2008, vyvolává to otázku, jakou souvislost měly s údajným účelem úvěru platby před právní mocí stavebního povolení a po dokončení domu. Tato námitka byla skutkově podložená a nikoliv bezdůvodná, neboť bez dalšího vysvětlení lze předpokládat, že účel plateb mohl být odlišný, mimo rámec exekučního titulu. Okresní soud právní názor krajského soudu nerespektoval a krajský soud to ponechal bez vysvětlení, ačkoliv s ohledem na srozumitelnost, předvídatelnost a přezkoumatelnost vlastního rozhodnutí měl změnu svého právního názoru odůvodnit. Nestalo-li se tak, jde o nepřípustnou libovůli, resp. o porušení povinnosti odůvodnit rozhodnutí způsobem zakotveným v §157 odst. 2 o. s. ř.; v této souvislosti stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2004 sp. zn. I. ÚS 534/03 (N 126/34 SbNU 285).
11. Závěrem stěžovatelka upozorňuje na to, že porušení procesních práv má účinky i v její majetkové sféře, kdy exekucí je zatížen a má být postižen její majetek v dosud nevypořádaném SJM, který má značnou hodnotu a je zásadního významu z hlediska jeho využití, tj. jejího bydlení a bydlení jejích dětí. Na vzniklé situaci se přitom nijak nepodílela, její procesní možnosti jsou limitované jejím postavením bývalé manželky povinného, která je fakticky rukojmím oprávněného a povinného, a další restrikce již tak omezených možností obrany proti předstírání existence účelové pohledávky jsou proto o to zásadnější, neboť se ve svém důsledku rovnají vyloučení této možnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
14. Těžištěm ústavní stížnosti je především vyjádření nesouhlasu s tím, jak soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že mu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; o svém zásahu do této rozhodovací činnosti by mohl uvažovat za předpokladu, že by skutkové (a potažmo právní) závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy (tj. neměly by v nich žádnou oporu, anebo dokonce by s nimi byly v rozporu); takováto vada zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby. Samotná skutečnost, že by provedené důkazy bylo eventuálně možné vyhodnotit i s jiným (stěžovatelem požadovaným) výsledkem, opodstatněnost ústavní stížnosti tedy založit nemůže.
15. Stěžovatelka v exekučním řízení jakožto bývalá manželka povinného navrhla zastavení exekuce mimo jiné s odůvodněním, že exekvovaná pohledávka oprávněného ze smlouvy o úvěru ze dne 9. 2. 2007, jež byla uzavřena na účelem financování stavby rodinného domu stěžovatelky a povinného, neexistuje, že jde jen o "vykonstruované" jednání povinného s cílem zmenšit její zákonné nároky ze SJM. V řízení argumentovala tím, že na stavbu rodinného domu v Š. měli s povinným dostatek finančních prostředků. Soudy nižších stupňů, a to (i) na základě stěžovatelčiných důkazních návrhů, provedly poměrně rozsáhlé dokazování nejen k existenci smlouvy o úvěru, ale i okolnostem jejího uzavření, okolnostem a formě čerpání finančních prostředků z této smlouvy a také k finančním poměrům oprávněného, povinného a stěžovatelky v rozhodné době. Po provedeném dokazování dospěly k závěru, že oprávněný disponoval dostatkem finančních prostředků, naopak že povinný a stěžovatelka nedisponovali dostatečnými vlastními zdroji, z nichž by nákladnou stavbu uvedeného rodinného domu mohli financovat.
16. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítá, že vedlejší účastníci nepředložili originál zmíněné smlouvy o úvěru, ale že to pro ně nemělo žádné procesní důsledky. Vyšel-li by Ústavní soud z toho, že stěžovatelka daný dluh co do důvodu a výše neuznala (a to na rozdíl od povinného, který tak učinil v notářském zápise ze dne 26. 5. 2016) a že proto bylo v daném řízení povinností oprávněného prokázat vymáhanou pohledávku co do jejího vzniku a aktuálního rozsahu (srov. §2053 občanského zákoníku, §133 o. s. ř.), pak by nemohl dospět k závěru, že by tak bylo možné učinit toliko předložením originálu předmětné úvěrové smlouvy, jak patrně stěžovatelka vyvozuje. V tomto ohledu, jak již bylo výše zmíněno, bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování s tím výsledkem, že oprávněný své důkazní břemeno unesl a že naopak stěžovatelka svá obranná tvrzení, tj. že šlo o fiktivní smlouvu, že ona a povinný na stavbu domu měli dostatek finančních prostředků, že oprávněný těmito prostředky za účelem poskytnutí úvěru povinnému nedisponoval nebo že účel plateb oprávněného ve prospěch povinného měl jiný než tvrzený účel, neprokázala.
17. Přitom skutečnost, že oprávněný nebyl schopen předložit originál úvěrové smlouvy, může být jistě posouzena jako ta, jež podporuje stěžovatelčinu skutkovou verzi, resp. jistou měrou zpochybňuje verzi protistrany, nicméně jde o jednu z více skutečností, kterou bylo třeba v daném řízení zhodnotit, přičemž bylo jen na soudech nižších stupňů, jakou "váhu" jí v tomto hodnotícím procesu přisoudí. A byla-li v daném případě provedena řada dalších důkazů, jež skutkovou verzi oprávněného podporovaly, lze sotva něco vytknout soudům, když na základě zmíněné skutečnosti neustálily skutkový stav tak, jak stěžovatelka prosazovala. Nejde přitom očividně o případ, kdy by nepředložení originálu smlouvy oprávněným (a povinným) bylo přičítáno stěžovatelce k tíži, či že by na ni bylo nepřípustně přenášeno důkazní břemeno, za jehož neunesení by byla sankcionována neúspěchem v daném řízení; jeho výsledek se totiž odvinul od toho, že byla prokázána skutková verze oprávněného (a nikoliv že by stěžovatelka neunesla důkazní břemeno). Jde-li o samotnou úvěrovou smlouvu, od skutkového hlediska je pak třeba odlišovat hledisko právní, kdy tyto soudy (v podstatě) uzavřely, že by šlo o platné právní jednání, i kdyby úvěrová smlouva nebyla uzavřena písemně, s ohledem na to, že písemná forma tohoto jednání nebyla zákonem stanovena.
18. K související námitce (opomenuté důkazy) možno uvést, že obecný soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka řízení, jeho povinností "pouze" je v případě, že navržený důkaz neprovede, svůj postup řádně zdůvodnit (při uplatnění relevantního "typového" důvodu). Okresní soud se návrhem stěžovatelky na vypracování znaleckého posudku k posouzení stáří listiny obsahující smlouvu o úvěru zabýval, přičemž v odůvodnění vysvětlil, z jakého důvodu jej neprovedl (tedy že by to bylo tzv. nadbytečné, neboť poskytnutí finančních prostředků bylo prokázáno). Tím splnil svou ústavněprávní povinnost.
19. K námitkám stěžovatelky proti usnesení Nejvyššího soudu třeba uvést, že uvedený soud posuzoval jako irelevantní jí vymezenou právní otázku, neboť ta neodpovídala skutkovému stavu zjištěnému soudy nižších stupňů. Vychází z toho, že část finančních prostředků měla být poskytnuta dodáním topného systému, což má být plnění nepeněžité. Takto však stěžovatelka argumentovala ve svém dovolání, na což Nejvyšší soud reagoval konstatováním, že oprávněný hradil projekt a provedení ústředního vytápění v domě, a tudíž nešlo o nepeněžité plnění, ale o platbu věřiteli povinného, což je jeden ze způsobů plnění ze smlouvy o úvěru. Stěžovatelka sama přitom v ústavní stížnosti uvádí, že dodavatelem topného systému byla zhotovitelka a poukazuje na potvrzení o platbách ze dne 5. 6. 2006 a 19. 11. 2007, kde je uvedeno, že oprávněný poskytl přímo zhotovitelce zálohu a doplatek na provedení prací ústředního vytápění. Obdobné údaje obsahuje i stěžovatelkou zmiňovaný notářský zápis ze dne 26. 5. 2016, pouze je zde připojeno slovo "zápočet", což v daném kontextu lze chápat tak, že finanční prostředky nebyly v tomto případě poskytnuty přímo povinnému, ale zhotovitelce. Tuto skutečnost nezpochybňuje ani obsah čestného prohlášení Ing. Martina Koubka, neboť jmenovaný se v něm vyjadřuje k finančním zdrojům oprávněného. A jinak tomu není ani v případě, že část prací vykonal oprávněný osobně, neboť tak činil za zhotovitelku, která - jak již bylo zmíněno - byla dodavatelem topného systému. Dlužno podotknout, že i kdyby zčásti byl daný vztah mezi oprávněným a povinným kvalifikován jinak, není z ústavní stížnosti patrno, jaké právní (natož pak ústavněprávní) konsekvence by tato skutečnost mohla mít.
20. Namítá-li stěžovatelka, že část peněžních prostředků byla poskytnuta povinnému před právní mocí stavebního povolení, a část po kolaudaci předmětného rodinného domu, neznamená to, že by předmětný dluh nevznikl, a také ani to, že by nevznikl za účelem financování výstavby rodinného domu, neboť je zde i v případě částek poskytnutých před vydáním stavebního povolení či po kolaudaci určitá časová souvislost, v ostatních pak jde o zřetelnou souvislost časovou i věcnou (minimálně jde-li o úhradu topného systému). Ani tato stěžovatelkou zmíněná skutečnost tak nečiní skutkové závěry "neudržitelnými" ve výše uvedeném smyslu.
21. Stěžovatelka namítá i to, že se okresní soud neřídil právním názorem krajského soudu. K tomu je nutno podotknout, že není úkolem Ústavního soudu, aby "kontroloval", zda či do jaké míry se soud prvního stupně řídil (či měl řídit) pokyny soudu odvolacího, to je věcí právě soudu odvolacího v dalším řízení. Úlohou Ústavního soudu je přezkum napadených rozhodnutí a řízení jejich vydání předcházejícího v jejich celku mimo jiné z toho hlediska, zda v daném soudním řízení byly dodrženy principy plynoucí ze základního práva na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 a násl. Listiny dotčeného účastníka (stěžovatele). Nelze však ani vyvodit, že by tato námitka mohla být důvodná. Krajský soud vytkl okresnímu soudu, že chybně právně posoudil zmíněný notářský zápis s tím, že je třeba zabývat se (i) samotnou otázkou existence dluhu povinného, a uložil mu k tomu provést potřebná skutková zjištění, což okresní soud v dalším řízení učinil. V něm bylo prokázáno, že stěžovatelka a povinný dostatek vlastních zdrojů neměli, z čehož lze vyvodit, že na stavbu rodinného domu byly použity i finanční prostředky poskytnuté oprávněným.
22. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
23. S ohledem na to, že Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl bezprostředně po jejím podání, nerozhodoval již o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí; ten v dodatku - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu