ECLI:CZ:US:2021:4.US.583.21.1
sp. zn. IV. ÚS 583/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti APB - PLZEŇ, a. s., sídlem Losiná 303, zastoupené Mgr. Šimonem Baliharem, advokátem, sídlem Žižkova 1737/52, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. ledna 2021 č. j. 5 As 62/2020-47, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. ledna 2020 č. j. 30 A 109/2019-50, rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 19. srpna 2019 č. j. 6863/1.30/17-10 a rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj ze dne 9. dubna 2019 č. j. 4138/6.30/17-33, sp. zn. S6-2017-108, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni, Státního úřadu inspekce práce a Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena zásada enumerace veřejnoprávních pretenzí podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť správní soudy a správní orgány se dopustily libovůle.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Oblastní inspektorát práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj (dále jen "oblastní inspektorát práce") napadeným rozhodnutím stěžovatelku uznal vinnou ze spáchání dvou správních deliktů na úseku bezpečnosti práce a uložil jí pokutu ve výši 90 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení. Stručně vyjádřeno, prvního správního deliktu se dopustila tím, že písemně neinformovala druhého zaměstnavatele, jehož zaměstnanci plnili své pracovní úkoly na konkrétním pracovišti, o rizicích a přijatých opatřeních k ochraně před jejich působením, a druhého deliktu tím, že neměla zpracován místní provozní bezpečnostní předpis.
3. Na základě stěžovatelčina odvolání změnil napadeným rozhodnutím Státní úřad inspekce práce rozhodnutí oblastního inspektorátu práce pouze v pariční lhůtě pro zaplacení náhrady nákladů řízení, jinak ho potvrdil a odvolání zamítl.
4. Stěžovatelčinu žalobu Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl. V řízení před krajským soudem stěžovatelka namítala, že byť zaměstnanci obou zaměstnavatelů sledovali plnění stejného úkolu (při provádění oprav ve větrné elektrárně), nevykonávali pracovní úkoly na jednom pracovišti. Vytýkaná pochybení nejsou pochybením stěžovatelky, ale druhého zaměstnavatele. Stejně tak povinnost vypracovat bezpečnostní předpisy podle stěžovatelky stíhala druhého zaměstnavatele, nikoliv ji samotnou. Krajský soud se s obranou stěžovatelky neztotožnil. Z průběhu nehodového děje je podle krajského soudu evidentní, že zaměstnanci obou zaměstnavatelů spolupracovali, jejich činnosti na sebe navazovaly jak časově, tak prostorově. Bez toho by plnění úkolů nebylo možné, jejich činnosti se vzájemně podmiňovaly. Protože zaměstnanci stěžovatelky i druhého zaměstnavatele plnili úkoly na jednom pracovišti, vztahovala se povinnost vypracovat bezpečnostní předpisy na oba zaměstnavatele.
5. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu. V projednávaném případě bylo i podle Nejvyššího správního soudu rozhodné, zda je možné prostor uvnitř a vnitra stanice při realizaci opravy větrné elektrárny považovat za jedno pracoviště a zda zaměstnanci obou zaměstnavatelů na tomto pracovišti plnili své pracovní úkoly. Pojem pracoviště při hledání odpovědi na tyto otázky Nejvyšší správní soud vyložil pro účely bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen "BOZP") tak, aby v co největší míře naplňoval smysl samotného institutu BOZP, to znamená, aby byly zajištěny bezpečné a život neohrožující pracovní podmínky zaměstnanců více zaměstnavatelů. Závěr, že prostor uvnitř trafostanice i v jejím okolí představuje jedno pracoviště, je podle Nejvyššího správního soudu potvrzován samotným průběhem nehodového děje, kdy zaměstnanec stěžovatelky byl zasažen elektrickým proudem, přestože podle tvrzení samotné stěžovatelky stál vně trafostanice. Tímto tvrzením stěžovatelka podle Nejvyššího správního soudu paradoxně sama poukázala na to, že bylo nezbytné považovat celý areál elektrárny z hlediska účelu předpisů BOZP za jedno pracoviště.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává na argumentaci, kterou uplatnila v předchozím řízení před správními soudy. Její zaměstnanci podle jejího přesvědčení nevykonávali pracovní úkoly společné se zaměstnanci druhého zaměstnavatele na jednom pracovišti. Stejně tak stěžovatelku nestíhala povinnost vypracovat bezpečnostní předpisy pro provoz trafostanice, neboť v daném případě to nebyla povinnost uložená stěžovatelce jako vlastnici tohoto zařízení, nýbrž subjektu, který zde svoji pracovní činnost prováděl, tj. druhý zaměstnavatel. Stěžovatelka se nedopustila žádného protiprávního jednání. Stěžovatelka předala trafostanici druhému zaměstnavateli a její zaměstnanci ani neměli od trafostanice klíče. Při zajištění výše uvedené opravy měli zaměstnanci stěžovatelky za úkol odvézt poškozenou součástku k opravě a poté jí dopravit zpět. Správní orgány ani správní soudy nevymezily obsah pojmu pracoviště přiléhavě s ohledem na okolnosti posuzované věci. Povaha prací při opravě podle stěžovatelky nevyžadovala, aby byly vykonávány na jednom pracovišti a z těchto důvodů také na jednom pracovišti vykonávány nebyly. Této skutečnosti podle stěžovatelky odpovídá i popis prací, které měl vykonávat zaměstnanec stěžovatelky zraněný při opravě elektrárny (její trafostanice).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
9. Argumentace stěžovatelky obsažená v ústavní stížnosti se míjí s podstatou odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i s obsahem a smyslem ochrany, kterou mají zaměstnancům pravidla stanovená institutem BOZP zjistit. Podstatné pro posouzení správních deliktů tak nebylo, kdo měl od trafostanice klíče, kdo formálně prováděl výměnu vadné součástky, kdo měl za úkol tuto součástku dopravit k opravě a zpět. Provoz elektrárny s sebou evidentně přináší rizika pro ty, kteří v jejím areálu pracují (což plně dokládá průběh nehodového děje). Proto musí být pravidla BOZP v konkrétním provozu nastavena tak, aby zaměstnancům, kteří v areálu elektrárny pracují, byla poskytnuta dostatečná ochrana. To je jediné hledisko, kterému musí být podřízen výklad všech pro věc relevantních pojmů, včetně pojmu "pracoviště", i všech povinností, včetně povinnosti stěžovatelky mít zpracované bezpečnostní předpisy a komunikovat se všemi subjekty, které v areálu její elektrárny vykonávají činnost, případná bezpečnostní rizika. Správní orgány a správní soudy přitom výklad pojmu pracoviště i povinností stěžovatelky provedly tak, aby s ohledem na konkrétní podmínky provozu, v němž k výše popsané události došlo, byl smysl bezpečnostních opatření reálně, nikoliv jen formálně, naplněn.
10. Ústavní soud se na základě těchto zjištění ztotožňuje se závěrem správních orgánů, podle nichž dohoda o koordinaci BOZP uzavřena nebyla, nebyl stanoven nikdo, kdo by zajištění BOZP koordinoval, zaměstnavatelé se vzájemně neinformovali o rizicích a přijatých opatřeních k ochraně před těmito riziky; nedošlo tak k naplnění základních požadavků BOZP při prováděné opravě. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tyto závěry přímo nerozporuje, jen předkládá - bez jakékoliv hlubší, natožpak ústavněprávní, argumentace - důvody, proč právě shrnuté povinnosti BOZP (včetně povinnosti vypracovat bezpečnostní předpisy) plnit podle svého názoru nemusela. Stěžovatelkou uváděné důvody podle Ústavního soudu obstát nemohou, což - jak přiléhavě konstatoval v odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud - ukázal samotný průběh nehodového děje.
11. Ústavní soud neshledal, že napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu