ECLI:CZ:US:2021:4.US.610.21.1
sp. zn. IV. ÚS 610/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele A. R., zastoupeného JUDr. Leošem Brantálem, LL.M., advokátem, sídlem Hasičská 551/52, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2020 č. j. 5 Tdo 1142/2020-1093, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. června 2020 č. j. 3 To 394/2019-998 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 27. srpna 2019 č. j. 101 T 220/2016-920, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě, Okresního státního zastupitelství v Karviné - pobočky v Havířově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že nebyl dodržen princip subsidiarity trestní represe a princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel dále navrhl, aby jeho věc byla projednána přednostně pro jeho zhoršený zdravotní stav.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku, když trestné činnosti se měl dopustit (stručně vyjádřeno) tím, že jako místopředseda obchodní společnosti X (dále jen "poškozená"), nadbytečně uzavřel smlouvy o reklamě, ačkoliv mu mělo být známo, že jím dohodnutá propagace se týká sportovní události, která už z velké části proběhla, dále že poškozená byla oprávněna i bez úplatných smluv dojednaných stěžovatelem na jím pronajatých plochách umisťovat svoji propagaci, a to bezplatně, a konečně že stěžovatel měl vědět, že k jím nasmlouvané úplatné propagaci poškozené mělo dojít i na místech, kde z bezpečnostních důvodů nebyla možná přítomnost veřejnosti. Za tuto trestnou činnost okresní soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v délce trvání osmnácti měsíců, který mu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců. Dále okresní soud stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu u obchodních korporací, jejímž spolumajitelem je stát či samosprávné územní celky, a to na dobu tří let. V adhezním řízení stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené částku 246 595,60 Kč a se zbytkem uplatněného nároku poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu v části výroku o trestu a sám stěžovateli uložil trest odnětí svobody v délce trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Rovněž krajský soud stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích, jejímž spolumajitelem je stát či samosprávné územní celky, a to na dobu dvou let. V ostatních výrocích zůstal odvoláním napadený rozsudek nezměněn. Ke snížení původně okresním soudem uloženého trestu přistoupil krajský soud s přihlédnutím k době, která uplynula od spáchání trestné činnosti, jakož i k osobním poměrům stěžovatele (jeho vážným zdravotním obtížím).
4. Následné dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Stěžovatel podle Nejvyššího soudu své odvolání založil převážně na odlišné verzi skutkového stavu, než z jaké vycházely soudy obou stupňů. Kromě výhrady týkající se subsidiarity trestní represe stěžovatelovy námitky neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů, jak jsou taxativně stanoveny zákonem. Proto Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel mimo jiné uvádí, že obecné soudy při posuzování jeho trestní věci nepřihlédly k tomu, že částka 1 000 000 Kč, kterou poškozená společnost díky stěžovatelem dohodnutým smlouvám vynaložila na svou propagaci, měla vést k tomu, že by reklamní plochy nesloužily pouze k propagaci samotné poškozené, ale i dalších subjektů, kterým by poškozená následně reklamní plochy pronajímala. Navíc, uzavřením smluv byl stěžovatel pověřen akcionářem poškozené. Stěžovatel dále odkazuje na nález ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 698/19 [rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/], z něhož má podle něj plynout, že i jednání, které se ukáže být iracionálním nebo dokonce protiprávním není nutně tím, které by mělo být postihováno prostředky trestního práva. V napadených rozhodnutích není vysvětleno, v čem je u něj spatřován minimálně nepřímý úmysl jako forma zavinění, kterou zákon vyžaduje k naplnění skutkové podstaty trestného činu kladeného mu za vinu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal, když stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje námitky, které uplatnil již při své obhajobě a se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly. Ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti dostatečně nevysvětluje, proč by si poškozená musela pronajímat reklamní plochy, jež ve skutečnosti měla k dispozici zdarma pro svoji propagaci, chtěla-li by je poskytnout třetím subjektům. Nic takového neplyne ani z jednoho ze stěžovatelem odkazovaných článků jim dohodnutých smluv o reklamě. Naopak, během řízení bylo zjištěno, že poškozená neměla důvod do své propagace investovat částku v řádech milionů korun, když dříve na svou propagaci vynakládala částky v řádech desetitisíců korun; ani sám stěžovatel dostatečně neobjasňuje důvody, proč by tato změna v objemu propagace měla být přiměřená (na to ostatně také upozornil audit, který si poškozená nechala zpracovat).
9. Podporují-li bývalí členové představenstva poškozené (respektive stěžovatelovi nejbližší spolupracovníci) jeho obranu o možnosti generovat zisk poskytováním reklamních ploch třetím subjektům, nelze přehlížet, že proti nim je vedeno - stejně jako proti stěžovateli - civilní řízení o náhradu škody, přesahující částku 1 000 000 Kč (byť - na rozdíl od stěžovatele - nejsou trestně stíháni). Z jejich pohledu tak není nelogické, podporují-li stěžovatelovu tezi o tom, že by na pronájmu poškozená mohla vydělat.
10. V řízení bylo dále prokázáno, že stěžovatelem dohodnuté smlouvy o reklamě jím prezentovaným "schvalovacím kolečkem" neprošly, neboť stěžovatel byl pověřen toliko analýzou reklamní strategie (srovnej k tomu bod 13. odůvodnění rozsudku krajského soudu), nikoliv samotným uzavíráním smluv. Nadto v trestním řízení posuzované smlouvy o reklamě (alespoň tři z nich) byly připraveny ještě před tím, než byla nakonec schválena cílová částka, která měla být do propagace poškozené investována. S ohledem na tuto skutečnost není přiléhavý stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 698/19, neboť stěžovatel zjevně nedodržoval pravidla a pokyny, které mu byly uděleny, a způsobil tím poškozené společnosti škodu minimálně v řádech statisíců korun. Uvažovat u stěžovatele o možné nápravě výlučně cestou občanskoprávního sporu bez aplikace trestněprávních norem, by ani podle Ústavního soudu nebylo přiměřené (stěžovatelem odkazovaný nález se týkal situace, kdy odpovědný zaměstnanec ministerstva nechal zpracovat analýzu vyjadřující se k dopadům jednoho z nálezu Ústavního soudu, ač to mělo být podle orgánů činných v trestním řízení nadbytečné, tedy nejednal výslovně v rozporu s pokyny, které mu byly dány). V uvedené situaci rovněž nemůže být pochyb o tom, že stěžovatel jednal minimálně v nepřímém úmyslu, když věděl, že poškozená do reklamy v minulosti investovala nepoměrně nižší částky; ostatně již zmíněný následný audit prokázal nepřiměřenost částky, kterou měla poškozená nově na svoji prezentaci v intencích stěžovatelem dohodnutých smluv použít.
11. Ústavní soud neshledal, že napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání věci Ústavní soud nerozhodoval, neboť jí fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu