ECLI:CZ:US:2021:4.US.62.21.1
sp. zn. IV. ÚS 62/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti STUDENT AGENCY, k. s., sídlem náměstí Svobody 86/17, Brno, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, sídlem Pražákova 1008/69, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2020 č. j. 32 Cdo 1027/2019-232, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. listopadu 2018 č. j. 27 Co 150/2017-206 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. října 2016 č. j. 31 C 400/2014-153, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČSAD Ostrava, a. s., sídlem Vítkovická 3083/1, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v řízení se vedlejší účastnice jako žalobkyně po stěžovatelce jako žalované domáhala zaplacení bezdůvodného obohacení v částce 111 940 Kč s příslušenstvím. Současně požadovala náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 63 559,36 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 6 890 Kč (výrok II.). Městský soud dospěl k závěru, že nárok vedlejší účastnice je důvodný. Jako obvyklá částka v daném místě a čase, kterou by byla stěžovatelka povinna za příjezdy a odjezdy autobusů na autobusové nádraží vedlejší účastnici platit, je částka 118 Kč plus DPH, přičemž je prokázaný počet vjezdů v období února 2014 celkem 784, což činí částku 111 940 Kč. Stěžovatelka dne 12. 3. 2014 vedlejší účastnici uhradila částku 48 380 Kč, celkem tedy činí majetkový prospěch získaný stěžovatelkou na úkor vedlejší účastnice částku 63 559,36 Kč. Městský soud uzavřel, že nárok vedlejší účastnice je důvodný i co do požadovaného úroku z prodlení.
3. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl rozsudek městského soudu v I. výroku potvrzen (výrok I.), dále byl rozsudek městského soudu ve II. výroku o nákladech řízení zrušen a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Krajský soud konstatoval, že v řízení před městským soudem bylo prokázáno, že stěžovatelka v rozhodném období, tj. v únoru 2014 (dobrovolně) bezesmluvně užívala ve vedlejší účastnicí tvrzeném rozsahu předmětná nádraží, a že vedlejší účastnice stěžovatelce služby v tvrzeném rozsahu v měsíci únoru 2014 poskytla. Stěžovatelka v průběhu řízení před městským soudem žádné námitky vůči rozsahu a kvalitě služeb, jež měla v rozhodném období od vedlejší účastnice k dispozici, neuplatnila (na rozdíl od věci posuzované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. 32 Cdo 2437/2015), a v řízení ani žádné nedostatky v rozsahu a kvalitě služeb nevyšly najevo. Námitky stěžovatelky směřovaly téměř výlučně do principu účtování rozdílných cen za příměstskou a dálkovou dopravu, který stěžovatelka obecně považovala za nespravedlivý či diskriminační. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že vedlejší účastnicí účtovaná cena je zjevně obdobná, srovnatelná s cenami účtovanými jinými provozovateli za obdobná či téměř stejná plnění v jiných městech. Stejně tak bylo městským soudem pečlivě zjištěno, že v daném sektoru je běžné, že dopravcům dálkové dopravy je účtována cena vyšší oproti příměstské dopravě. Srovnání s jinými autobusovými nádražími obdobných parametrů v jiných městech jako zdroj pro takový závěr Nejvyšší soud v rozsudku pod sp. zn. 32 Cdo 2437/2015 výslovně připouští. Za významnou v posuzovaném sporu považoval krajský soud i skutečnost, že ceníková cena byla stanovena dříve, než stěžovatelka získala licenci pro provozování linky Brno - Karviná, a je tak vyloučena hypotetická možnost, že by ceníkem stanovená cena mohla být cíleně diskriminačně určena pro stěžovatelku. Krajský soud proto dospěl k závěru, že v posuzované věci lze za všech zmíněných okolností zkoumaného případu ceníkovou cenu považovat za cenu obvyklou. Krajský soud dále poukázal na to, že městský soud však pochybil, když nerozhodl o nároku vedlejší účastnice na zaplacení částky 1 200 Kč představující náklady spojené s uplatněním pohledávky, jakožto hmotně právního nároku uplatněného žalobou, a nevyčerpal tak celý předmět řízení. V důsledku tohoto nesprávného postupu městského soudu je vadný II. výrok rozsudku, kterým bylo předčasně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před městským soudem.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl v části, v níž směřovalo proti výroku I., neboť jej neshledal přípustným, a v části směřující proti výroku II. jako nepřípustné. V odůvodnění uvedl, že krajský soud se od stěžovatelkou citovaných závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2437/2015 neodchýlil, když závěr, že by bylo nutné pro zjištění obvyklé ceny nařídit znalecký posudek, oproti přesvědčení stěžovatelky z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2437/2015 nevyplývá. Krajský soud náležitě vysvětlil, že stěžovatelkou zpochybňovaná ceníková cena pro dálkovou dopravu byla stanovena dříve, než získala licenci pro provozování linky Brno - Karviná, a že tato cena je srovnatelná s cenami jiných provozovatelů za obdobná či téměř stejná plnění v jiných městech. Odklon od závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2437/2015 tudíž nelze nalézt ani na základě námitky stěžovatelky, že soudy nezkoumaly, zda jimi užitá ceníková cena za poskytované služby na ostatních autobusových nádražích je za úplně stejné služby, které poskytuje vedlejší účastnice. Stěžovatelka se mýlí, nalézá-li v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu názor, že jako bezdůvodné obohacení není možno požadovat shodnou částku jako v případě uzavření smlouvy za celý balík služeb, které měla stěžovatelka k dispozici, ale pouze za ty služby, které stěžovatelka skutečně využila, v tom smyslu, že nestačí, měla-li žalovaná - stejně jako ostatní "smluvní" dopravci - k dispozici služby takové povahy, jako je informační kancelář, čekárna a WC pro cestující, prodej jízdenek a úschova zavazadel, nýbrž je na žalobkyni, aby prokazovala, že (a v jakém rozsahu) její cestující tyto služby skutečně využívali. Takový absurdní požadavek podle Nejvyššího soudu nelze z úvah uvedených v citovaném rozhodnutí dovodit. Za takové služby se z povahy věci platí právě již z toho důvodu, že jsou cestujícím k dispozici pro případ potřeby, že představují určitý komfort cestování, a je notorietou, že jsou cestujícími v té či oné míře běžně využívány, bez zřetele na to, zda jde o cestující toho či onoho dopravce. Ve srovnání se "smluvními" dopravci je na tom stěžovatelka v tomto ohledu stejně, a to je to podstatné pro volbu ceníkové ceny vedlejší účastnice jako ceny obvyklé, neboť i jejich cestující měli tyto služby rovněž "jen" k dispozici. Oporu v závěrech rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2437/2015 nemá ani další zjevně neakceptovatelný argument, že i v situaci, využívali-li by cestující stěžovatelky tyto služby, nejde o jejich využívání jí samotnou (ani jejím řidičem či stevardem), a proto nelze na ni náklady těchto služeb přenášet. V duchu této logiky, jak uvedl Nejvyšší soud, pak stěžovatelka nevyužívá ani vyvěšení jízdních řádů (i ty přeci slouží jejím cestujícím, zatímco ona je nepochybně nepotřebuje), a nakonec ani nástupiště, neboť přeci nastupují a vystupují její cestující, nikoliv ona. Přípustnost dovolání proti II. výroku rozsudku krajského soudu, jímž byl zrušen rozsudek městského soudu ve výroku o nákladech řízení, je podle Nejvyššího soudu vyloučena §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého práva na soudní ochranu, když soudními rozhodnutími byla zavázána k plnění (souboru služeb cestujícím), které jí nebylo poskytnuto, neboť tyto služby byly poskytnuty přímo cestujícím, přičemž za cenu obvyklou v daném místě a čase soudy považovaly cenu ceníkovou, která je jednostranně stanovena poskytovatelem služby. Stěžovatelka hradila stejné poplatky, jaké hradili příměstští dopravci, protože neviděla žádný reálný důvod, hradit zvýšený poplatek za stejnou službu (parkování) u osobní dopravy dálkové.
6. Stěžovatelka poukazuje na to, že městský soud a krajský soud považovaly za právně konformní přenesení důkazního břemene na stěžovatelku, aby tvrdila a prokázala, vadnost poskytovaných služeb. Vzhledem ke skutečnosti, že to byla vedlejší účastnice, která žalovala stěžovatelku o vydání bezdůvodného obohacení, nikoliv na základě smlouvy, ale na základě užívání parkovacího stání, měla to být vedlejší účastnice, která měla tvrdit, jaké bezdůvodné obohacení stěžovatelce vzniklo. Přitom nešlo pouze o vydání bezdůvodného obohacení za užívání parkovacího stání na autobusovém nádraží, což by byla cena mnohem nižší, než která byla žalobou požadována, ale i o vydání bezdůvodného obohacení za údajné využití všech doplňkově poskytovaných služeb. Stěžovatelka je stíhána za něco, co nevyužila a ani v proběhlém soudním řízení nebylo prokázáno, že by takovéto služby byly cestujícím stěžovatelky poskytnuty. Stěžovatelka poukazuje na to, že je opomenuta skladba ceny z jednotlivých služeb a důkazní břemeno vedlejší účastnice k prokázání skutečného využívání všech služeb stěžovatelkou.
7. Stěžovatelka namítá, že bezdůvodné obohacení je možné přiznat pouze za skutečně využívané služby, jež byly v řízení prokázány, přičemž k určení výše ceny obvyklé je nutné zpracování znaleckého posudku s určením jednotlivých cen za každou jednotlivou službu. V řízení však nebylo prokázáno, že by stěžovatelka využívala všechny stanovené služby, jež jsou obsaženy v dané ceně, a v tomto rozsahu je nutné služby z ocenění vyjmout. Za služby, které reálně využívala (parkovací místo na autobusové zastávce) již vedlejší účastnici uhradila 51 Kč za spoj a další služby nevyužívala, a proto ani vedlejší účastnici žádné právo na vydání bezdůvodného obohacení nevzniklo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady pro projednání ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že ve vztahu k té části ústavní stížnosti, jež směřuje proti II. výroku rozsudku krajského soudu a II. výroku rozsudku městského soudu tomu tak není.
9. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
10. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
11. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
12. V předmětné věci krajský soud II. výrokem napadeného rozsudku zrušil II. výrok rozsudku městského soudu a věc v tomto rozsahu vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, a proto bude u městského soudu v tomto rozsahu probíhat další řízení, ve kterém bude mít stěžovatelka možnost plně využít všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, event. i včetně ústavní stížnosti. Podaná ústavní stížnost směřující proti II. výroku rozsudku krajského soudu a II. výroku rozsudku městského soudu je proto za dané procesní situace předčasná a tedy nepřípustná.
13. Ústavní soud dále posoudil splnění procesních předpokladů řízení, jde-li o ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, výroku I. rozsudku krajského soudu a výroku I. rozsudku městského soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je v této části k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
16. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
17. Jak plyne z výše uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
18. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že dokazování v předmětné věci bylo provedeno v potřebném rozsahu a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, přičemž bylo prokázáno, že stěžovatelce bezdůvodné obohacení v žalované výši vzniklo, když v posuzované věci lze za všech zmíněných okolností zkoumaného případu ceníkovou cenu považovat za cenu obvyklou. Vedlejší účastnice poskytovala stěžovatelce v rozhodném období veškeré služby, které poskytovala ostatním dopravcům, a kteří vedlejší účastnici platili ceníkovou cenu, proto je majetkový prospěch stěžovatelky roven částce, kterou by byla stěžovatelka povinna zaplatit vedlejší účastnici v souladu s ceníkem a se smlouvou, kterou by za normálního běhu okolností stěžovatelka s vedlejší účastnicí uzavřela. V daném sektoru je na území republiky běžnou praxí cenový rozdíl ať už mezi cenou za příjezd nebo odjezd vnitrostátní veřejné linkové osobní dopravy dálkové a příměstské nebo veřejné linkové osobní dopravy vnitrostátní a mezinárodní. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
19. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a přezkoumatelným způsobem vysvětlil, proč dovolání stěžovatelky není přípustné, když ve věci jednající soudy se od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. 32 Cdo 2437/2015 neodchýlily, neboť z tohoto rozhodnutí nevyplývá závěr, že by pro zjištění obvyklé ceny bylo třeba nařídit znalecký posudek. Přitom se Nejvyšší soud vypořádal i se všemi dalšími podstatnými argumenty stěžovatelky, a to včetně závěru, že jako bezdůvodné obohacení je možno požadovat shodnou částku jako v případě uzavření smlouvy za celý balík služeb, které měla stěžovatelka k dispozici, nikoli pouze za ty služby, které stěžovatelka bezesmluvně skutečně využila (viz sub 4). Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
20. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o oprávněnosti nároku vedlejší účastnice na zaplacení poskytovaných služeb v požadované výši. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu a městského soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
21. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději (viz sub 2 a 3). Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
22. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, výroku I. rozsudku krajského soudu a výroku I. rozsudku městského soudu je zjevně neopodstatněná, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní stížnost v části směřující proti výroku II. rozsudku krajského soudu a proti výroku II. rozsudku městského soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu