ECLI:CZ:US:2021:4.US.623.21.1
sp. zn. IV. ÚS 623/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. O., zastoupeného Mgr. Ondřejem Zaorálkem, advokátem, sídlem Kpt. Vajdy 3046/2, Ostrava, proti usnesení nejvyššího státního zástupce ze dne 6. ledna 2021 č. j. 1 NZA 1043/2020-33, za účasti nejvyššího státního zástupce, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá v záhlaví uvedeného usnesení nejvyššího státního zástupce s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavní práva vyplývající z čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením nejvyšší státní zástupce zrušil podle §174a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, usnesení Okresního státního zastupitelství v Ostravě (dále jen "okresní státní zastupitelství") ze dne 8. 6. 2020 č. j. 3 ZT 84/2017-1138. Zrušeným usnesením bylo zastaveno trestní stíhání stěžovatele a dalších tří obviněných pro podezření ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) a d) a odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 31. 1. 2019.
3. Trestní stíhání proti stěžovateli a dalším třem obviněným bylo zahájeno usnesením okresního státního zastupitelství ze dne 11. 5. 2017 sp. zn. 3 ZT 84/2017. Modus operandi obviněných vždy zahrnoval nákup cigaret na území České republiky, jejich ukrytí během převozu a utajený dovoz na daňové území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (dále jen "Spojené království") za účelem dalšího prodeje, aniž by došlo k úhradě spotřební daně. Částku obdrženou za dovoz inkriminovaného zboží následně spoluobvinění převezli do České republiky. Obvinění měli jednat ve vzájemné shodě, přičemž část z nich působila na území České republiky a část na území Spojeného království. Dotčeného protiprávního jednání se měli dopouštět opakovaně v únoru a v dubnu 2017. Spoluobvinění podle usnesení o zahájení trestního stíhání získali protiprávně částku 1 268 933,78 Kč. Z této částky měla být stěžovatelem část ve výši 290 193 Kč předána třetí osobě za účelem investice do rodinného domu, v čemž okresní státní zastupitelství spatřovalo snahu o zakrytí původu těchto prostředků a vytvoření dojmu, že jde o prostředky pocházející z poctivých zdrojů. Usnesení o zahájení trestního stíhání dále konstatuje, že na jednání obviněných je nutno nahlížet jako na činnost spáchanou ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech a vyznačující se vysokou mírou plánovitosti a koordinace. Za účelem vyšetření podezření ze spáchání trestného činu byl příslušnými orgány České republiky a Spojeného království zřízen tzv. společný vyšetřovací tým, přičemž britská strana se zaměřila na predikativní (zdrojový) trestný čin v podobě daňového deliktu a česká strana na následnou legalizaci výnosů z trestné činnosti.
4. Následně vyšetřovací orgány celní správy Spojeného království (HM Revenue and Customs) sdělily české straně, že zastavují vyšetřování v části týkající se daňové trestné činnosti a nevznesou obvinění ani proti stěžovateli. Britské orgány dodaly, že rozhodnutí o nevznesení obvinění by mohlo být přehodnoceno pouze tedy, vyjde-li najevo zásadní důkaz o spáchání trestného činu.
5. Na základě rozhodnutí orgánů Spojeného království vydalo okresní státní zastupitelství usnesení o zastavení trestního stíhání ze dne 8. 6. 2020 č. j. 3 ZT 84/2017-1138, neboť skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Jako důvod uvedl, že ačkoli obvinění museli předpokládat, že svým jednáním postupují v rozporu s právními předpisy Spojeného království, podle provedeného vyšetřování nebylo možné učinit závěr, že by se na území Spojeného království stal daňový trestný čin. Nebyl-li daňový delikt prokázán, není možné podle okresního státního zastupitelství ani následné jednání obviněných kvalifikovat jako legalizaci výnosů z trestné činnosti.
6. Napadeným usnesením nejvyššího státního zástupce ze dne 6. 1. 2021 bylo usnesení okresního státního zastupitelství zrušeno pro nezákonnost, která byla spatřována zejména v nedůsledném vyhodnocení podstaty stíhaného jednání, neposouzení povahy tzv. predikativního trestného činu jako předběžné otázky ve smyslu §9 odst. 1 trestního řádu a pouhé odkázání na stanovisko cizozemského orgánu. Nejvyšší státní zástupce v odůvodnění argumentuje tím, že okresní státní zastupitelství popsalo jak v usnesení o zahájení trestního stíhání, tak v usnesení o zastavení trestního stíhání současně skutkové okolnosti svědčící pro naplnění znaků tzv. predikativního trestného činu a skutkové okolnosti svědčící o zastírání původu zisku z trestného činu. V dané věci podle něj došlo k zásahu do majetkového práva Spojeného království. Podle nejvyššího státního zástupce předmětné usnesení o zastavení trestního stíhání nikdy nenabylo právní moci, neboť nebylo doručeno příslušnému orgánu Spojeného království, které je nutné považovat za poškozeného bez ohledu na to, zda se Spojené království samotné za poškozeného považuje.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dávno po uplynutí zákonné (nepřekročitelné) tříměsíční lhůty. Zrušené usnesení okresního státního zastupitelství nabylo právní moci nejpozději 23. 6. 2020. Dalším subjektům nebylo nutno usnesení doručovat, neboť v řízení nevystupovali žádní poškození, což vylučuje samotná konstrukce stíhaného jednání. Lhůta ke zrušení rozhodnutí tedy nejvyššímu státnímu zástupci uplynula 23. 9. 2020. Napadené rozhodnutí však vydal až dne 6. 1. 2021.
8. Chybný názor nejvyššího státního zástupce vychází podle stěžovatele z předpokladu, že zrušené usnesení okresního státního zastupitelství muselo být doručeno příslušnému orgánu Spojeného království, které mělo být v postavení poškozeného. Tato teze je v rozporu s obsahem spisu, jakož i zněním tzv. skutkové věty zrušeného usnesení. Orgány Spojeného království v řízení v postavení poškozeného nevystupovaly, ač o jeho průběhu věděly (dokonce byl vytvořen tzv. společný vyšetřovací tým). Z popisu skutku nevyplývá, že údajnou legalizací výnosů z trestné činnosti mělo být Spojené království jakkoliv poškozeno. Související trestní řízení (vedené britskými orgány pro údajné krácení spotřební daně) bylo zastaveno bez jakéhokoliv obvinění, z čehož je podle stěžovatele patrno, že se Spojené království nepovažuje za poškozený subjekt. Postup nejvyššího státního zástupce tak je uměle a účelově vytvořenou konstrukcí.
III.
Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele
9. Soudce zpravodaj vyzval podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), účastníka řízení, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti.
10. Nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že je povinen přezkoumat, zda je dané rozhodnutí pravomocné a kdy právní moc nastala. Vyznačení doložky právní moci na písemném vyhotovení rozhodnutí není podle jeho názoru právní skutečností, která by mohla konstituovat právní moc takového rozhodnutí. Může nastat situace, kdy je nabytí právní moci na dosud nepravomocném rozhodnutí vyznačeno nesprávně, a v takovém případě nemá tato okolnost žádný význam pro řešení otázky, zda takové rozhodnutí skutečně nabylo právní moci či nikoli. Rozhodnutí nabývá právní moci ze zákona podle §140 trestního řádu.
11. Nejvyšší státní zástupce dále uvádí, že má povinnost přezkoumat okruh osob oprávněných k podání opravného prostředku včetně osob poškozených. Posouzení, zda je subjekt poškozenou osobou podle §43 odst. 1 trestního řádu, přitom závisí výlučně na naplnění zákonem stanovených podmínek, mezi nimiž není zahrnut projev vůle takového subjektu. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny s takovou osobou jako s poškozeným jednat a mimo jiné jí doručovat zákonem stanovená rozhodnutí. Z toho podle Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že muselo v rámci řízení o využití mimořádného kasačního oprávnění podle §174a odst. 1 trestního řádu posoudit, zda bylo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání řádně doručeno všem oprávněným osobám, tedy všem obviněným a všem poškozeným.
12. Vyjádření rovněž obsahuje důvody, pro které je nutné považovat Spojené království za poškozeného. Okresní státní zastupitelství v usnesení o zahájení i zastavení trestního stíhání opakovaně popisuje skutky svědčící nejen o spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti, ale rovněž o spáchání tzv. predikativního (zdrojového) trestného činu, spočívajícího v zastírání charakteru a množství pašovaného zboží při jeho dovozu na daňové území Spojeného království za účelem nezaplacení spotřební daně. Nejvyšší státní zástupce z toho vyvozuje, že fakticky tedy bylo zahájeno trestní stíhání pro jednání, na jehož základě se obvinění obohatili na úkor Spojeného království, a usnesením o zastavení trestního stíhání by došlo ke vzniku překážky věci rozhodnuté, jež by znemožnila stíhání obviněných pro zdrojový trestný čin. Nejvyšší státní zástupce dodává, že postoj samotného Spojeného království na posouzení okruhu poškozených osob nemá vliv. V rámci zachování jejich právní jistoty byli obvinění přípisem ze dne 27. 8. 2020 upozorněni na to, že datum právní moci vyznačené na zrušeném usnesení nemusí skutečnému datu nabytí právní moci odpovídat.
13. Soudce zpravodaj zaslal toto vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel této možnosti využil a opětovně vyjádřil přesvědčení, že Spojené království v trestním řízení nemohlo mít procesní postavení poškozeného ve smyslu §43 odst. 1 trestního řádu. Znakem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 trestního zákoníku není škoda. Stěžovatel tvrdí, že napadené kasační usnesení nejvyššího státního zástupce obsahuje jeho odlišnou představu o tom, jak by měl být skutek formulován a právně kvalifikován. Podle stěžovatele není možné procesní postavení poškozeného komukoliv prostřednictvím následně takto vyjevené představy imputovat.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Do činnosti orgánů veřejné moci nezasahuje vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
16. Ústavní stížnost míří proti rozhodnutí nejvyššího státního zástupce vydanému na základě jeho mimořádného kasačního oprávnění podle §174a odst. 1 trestního řádu. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je namístě proti uvedeným rozhodnutím v řízení o ústavní stížnosti přistupovat obdobně jako k usnesením o zahájení trestního stíhání [srov. usnesení ze dne 19. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 351/10 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) či bod 14 nálezu ze dne 30. 8. 2011 sp. zn. II. ÚS 655/11 (N 144/62 SbNU 225)]. V důsledku zásady subsidiarity, jež ovládá řízení o ústavní stížnosti, potom platí, že kasační zásah Ústavního soudu do rozhodnutí vydaných v přípravném řízení trestním připadá v úvahu toliko tehdy, jsou-li projevem "zjevné libovůle", a současně tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již odstranit [srov. obdobně např. nález ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 3221/09 (N 197/58 SbNU 741) či bod 31 nálezu ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2520/14 (N 191/75 SbNU 155)].
17. V dané věci pak Ústavní soud nedospěl k závěru o zjevné libovůli postupu nejvyššího státního zástupce, nehledě na to, že již v průběhu řízení byl stěžovatel upozorněn na možnost jiného posouzení právní moci napadeného usnesení (viz sub 12 in fine). Nadto bude (resp. může být) jeho postup předmětem přezkumu v dalších fázích trestního řízení. Ústavní soud v této fázi řízení nemůže zasahovat do takto vzniklé procesní situace, ve které bude především teprve úkolem obecných soudů, aby posoudily všechny skutkové okolnosti případu, stejně jako otázku, zda vůbec nabylo napadené usnesení právní moci s ohledem na výklad §140 trestního řádu, stejně jako na význam posouzení daňového deliktu orgány Spojeného království a s tím spojené otázky jeho postavení jako poškozené osoby, jde-li o subjekt veřejného práva, nikoli soukromého práva.
18. Podle Ústavního soudu je mezi účastníky řízení o ústavní stížnosti spornou komplexní otázka výkladu podústavního práva (týkající se postavení některých poškozených), jíž se budou muset orgány činné v trestním řízení zabývat v dalších fázích dané trestní věci. Výklad dotčených ustanovení, který zastává nejvyšší státní zástupce, nelze podle Ústavního soudu považovat za zjevnou libovůli, což však neznamená, že jde nutně o jediný možný či "správný" výklad podústavních trestních předpisů, k němuž dospějí (specializované) trestní soudy. Jak však vyplývá z výše uvedené judikatury, není namístě, aby do trvajícího trestního řízení zasahoval Ústavní soud.
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu