ECLI:CZ:US:2021:4.US.629.21.1
sp. zn. IV. ÚS 629/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. Š., zastoupené Mgr. Monikou Preslovou, advokátkou, sídlem Malická 1576/11, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2020 č. j. 32 Co 328/2020-82, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a P. D., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 90 Ústavy, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 12 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Benešově (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 3. 11. 2020 č. j. 14 Nc 3005/2020-16 vydal předběžné opatření, kterým vedlejšímu účastníku uložil povinnost zdržet se vstupu do rodinného domu a na pozemky stěžovatelky a do jejich bezprostředního okolí, vše v obci a katastrálním území Čechtice, zdržet se setkávání se stěžovatelkou a navazování jakýchkoli kontaktů s ní, zdržet se nežádoucího sledování a obtěžování stěžovatelky jakýmkoliv způsobem (výrok I.). Současně rozhodl, že povinnosti podle výroku I. trvají do 3. 12. 2020 (výrok II.). Dále zamítl návrh stěžovatelky, aby soud uložil vedlejšímu účastníku zdržet se setkávání s dcerou stěžovatelky V. Š. a navazování jakýchkoliv kontaktů s ní a jejího obtěžování (výrok III.). Vedlejšímu účastníku uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 4 356 Kč (výrok IV.) a České republice soudní poplatek z návrhu v částce 1 000 Kč (výrok V.).
3. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu ve výrocích I., II. a V. tak, že zamítl návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, podle kterého by byl vedlejší účastník povinen zdržet se vstupu do shora specifikovaných nemovitostí a jejich bezprostředního okolí, zdržet se setkávání se stěžovatelkou a navazování jakýchkoli kontaktů s ní, zdržet se nežádoucího sledování a obtěžování stěžovatelky jakýmkoliv způsobem. Povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 1 000 Kč vedlejšímu účastníku nebyla uložena. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku náklady odvolacího řízení ve výši 4 600 Kč a vedlejšímu účastníku byla uložena povinnost zaplatit České republice soudní poplatek za odvolání ve výši 1 000 Kč.
4. Krajský soud na rozdíl od okresního soud v dané věci neshledal splněnými zákonné podmínky pro nařízení předběžného opatření. Uzavřel, že stěžovatelka dostatečným způsobem neosvědčila svá tvrzení o fyzickém a psychickém násilí vedlejšího účastníka vůči ní, ani o nežádoucím sledování a obtěžování její osoby. Skutečnosti, které ve svém návrhu vylíčila, svědčí podle krajského soudu toliko o jejích subjektivních obavách z jednání vedlejšího účastníka, avšak jeho závadové jednání přiloženými listinami neprokázala. Návrh podala stěžovatelka v době, kdy vedlejší účastník již dobrovolně společné obydlí opustil a odnesl si své osobní věci. Požadoval-li po stěžovatelce i poté návštěvu koček v její domácnosti, nejde podle krajského soudu o jednání ohrožující, které by v ní mohlo vzbudit obavy o zdraví či život, když sama přiznala, že vedlejšímu účastníku návštěvu koček ve svém domě sama umožnila. Krajský soud poukázal na to, že z připojených listin se podává, že stěžovatelka velmi intenzivně kontaktuje linku 158, avšak z jejích tvrzení není zřejmá důvodnost takového jednání. Užívá-li vedlejší účastník vůči stěžovatelce vulgárních výrazů, což nebylo osvědčeno, bylo by takové jednání možno hodnotit jako nevhodné a v rozporu s dobrými mravy, nikoli však jako vykazující znaky domácího násilí. Krajský soud při vědomí často velmi obtížného prokazování domácího násilí zdůraznil, že stěžovatelka v dané věci neposkytla dostatečně rozhodná tvrzení o domácím násilí, resp. že tvrzení, která poskytla, se nedají považovat za natolik závažná, aby odůvodňovala nařízení navrhovaného předběžného opatření. Současně nedoložila takové chování vedlejšího účastníka, které by bylo možno považovat za fyzické či psychické násilí vůči ní. Krajský soud dodal, že k listinám a dalším důkazům, které účastníci připojili k odvolání či vyjádření k odvolání, nemohl přihlédnout, neboť i pro jeho rozhodnutí je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně [§75c odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")].
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popisuje skutkové okolnosti věci, které uvedla v návrhu na vydání předběžného opatření. Zdůrazňuje, že návrh podala proto, že vedlejší účastník ji nežádoucím způsobem sledoval a obtěžoval, což vyústilo v reálnou její obavu, že jí hrozí fyzická likvidace. Je přesvědčena o neústavnosti rozhodnutí krajského soudu a má za to, že institut předběžného opatření podle §400 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), je svým účelem předběžným opatřením speciálního významu, které je způsobilé zásadním způsobem zajistit účinnou ochranu základních hodnot lidského života (života a zdraví) velmi rychle. Kritéria požadovaná krajským soudem jsou podle stěžovatelky nepřiměřená, přičemž krajský soud pominul skutečnost, že k důkazům předložila i nahrávku telefonického hovoru, kde jí vedlejší účastník přímo vyhrožuje, že ji zabije a zahrabe. Tvrdí, že tuto nahrávku zaslala soudu opakovaně a až e-mailem ze dne 27. 11. 2020 jí bylo soudem potvrzeno, že nahrávka je založena v soudním spisu, což bylo údajně z důvodů technických problémů u soudu. Podle ní rozhodnutím okresního soudu nedošlo ani nemohlo dojít k omezení práv vedlejšího účastníka, jak je presumováno rozhodnutím krajského soudu, neboť vedlejší účastník neměl žádné zákonné právo vstupu do nemovitostí v jejím výlučném vlastnictví, právo k jejich užívání, ani právo na setkávání s ní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Ústavní soud především zdůrazňuje zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu jeho zdrženlivosti při zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci.
9. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, resp. posouzení, zda konkrétní nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole [srov. např. usnesení ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 3512/14 (U 22/75 SbNU 697); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud neposuzuje podmínky pro nařízení předběžného opatření, neboť to je zásadně věcí obecných soudů, poněvadž závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců, práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Je třeba podotknout, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 3512/14, ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 1086/16 aj.). Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014).
10. Výše uvedená kritéria logicky platí i pro rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních ve věci ochrany proti domácímu násilí upravených v §400 a násl. z. ř. s.
11. Vycházeje ze shora uvedených úvah Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu krajského soudu v nyní posuzované věci. Byť se krajský soud neztotožnil se závěry okresního soudu, vycházel z téhož skutkového stavu a jeho rozhodnutí není svévolné, neboť v něm přehledně a konkrétně uvedl důvody nevyhovění návrhu na nařízení předběžného opatření.
12. Namítá-li stěžovatelka opakovaně, že k důkazům předložila i nahrávku telefonického hovoru, kde jí vedlejší účastník přímo vyhrožuje, že ji zabije a zahrabe, a že jí e-mailem ze dne 27. 11. 2020 bylo okresním soudem potvrzeno, že nahrávka je založena v soudním spisu (i když údajně nahrávku zasílala již dříve, neuvádí, kdy tomu tak bylo), k tomu již krajský soud správně uvedl, že k listinám a dalším důkazům, které účastníci připojili k odvolání či vyjádření k odvolání, nemohl přihlédnout, neboť i pro jeho rozhodnutí je rozhodující stav v době vyhlášení usnesení okresního soudu, což bylo dne 3. 11. 2020. Žádný důkaz prokazující, že by daná nahrávka byla okresnímu soudu doručena již před tímto datem, stěžovatelkou předložen nebyl.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu