ECLI:CZ:US:2021:4.US.653.20.1
sp. zn. IV. ÚS 653/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelek 1. Drahoslavy Veverkové, zemřelé, 2. Ing. Radky Pavlíčkové a 3. Ing. Evy Vašutové, všech zastoupených Mgr. Milošem Sochorem, advokátem, sídlem náměstí Svobody 91/20, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2019 č. j. 28 Cdo 3632/2019-87, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2019 č. j. 20 Co 71/2019-61 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. října 2018 č. j. 10 C 224/2018-35, a s ní spojeném návrhu na zrušení §3 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "a které řádně a včas uplatnilo nárok podle §5 odst. 1, před tím, než bylo o jeho nároku rozhodnuto nebo než mu bylo vyplaceno vypořádání", za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Řízení se vůči 1. stěžovatelce zastavuje.
II. V řízení bude jako s procesními nástupkyněmi 1. stěžovatelky pokračováno s 2. a 3. stěžovatelkou.
III. Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelky se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 3 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelky spolu s ústavní stížností podaly podle §74 zákona o Ústavním soudu akcesorický návrh na zrušení §3 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 212/2009 Sb."), ve slovech "a které řádně a včas uplatnilo nárok podle §5 odst. 1, před tím, než bylo o jeho nároku rozhodnuto nebo než mu bylo vyplaceno vypořádání".
3. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaných soudních spisů ve věcech restitučního a pozůstalostního řízení (viz níže) se podává, že A. V. se stal na základě smlouvy o výměně nemovitostí ze dne 26. 8. 1925 a smlouvy o rozdělení majetku ze dne 26. 8. 1925 výlučným vlastníkem pozemků parc. č. X1, X2 a X3, zapsaných v pozemkové knize obce M. na území Podkarpatské Rusi. Vzhledem k nepříznivé bezpečnostní situaci byl na písemnou výzvu Berní správy v M. ze dne 3. 11. 1938 č. j. 219/pres 1938, spolu se svou ženou Helenou Veverkovou a synem Daliborem Veverkou, nucen odejít z M., když byl jako veřejný zaměstnanec finanční správy v M. vyzván opustit své působiště a hlásit se Ministerstvu financí v Praze o jiné pracovní místo. Byl nucen v obci zanechat dům, který v letech 1925 až 1928 na uvedeném pozemku vybudoval, a užitkový sad, který zde vysadil a užíval. Hodnota dotčených nemovitých věcí činila ke dni 21. 5. 1938 přibližně 120 000 Kčs. Dne 10. 3. 1947 podal Antonín Veverka podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb., o soupisu československého majetku na Zakarpatské Ukrajině, přihlášku k soupisu majetku zanechaného na území Podkarpatské Rusi. Rozhodnutí ministerstva financí, Ústředního likvidátora peněžních ústavů a podniků, o této přihlášce ze dne 15. 7. 1960 č. j. 1628/60 Stří/Va, bylo vydáno až tři roky po jeho smrti. Tímto rozhodnutím byla sice pozůstalým po Antonínu Veverkovi - Heleně a Daliboru Veverkovým přiznána náhrada ve výši 18 225,10 Kčs za rodinný domek v M. a za pozemek tímto majetkem zastavěný, to však nezmírnilo špatnou finanční situaci jeho syna Dalibora Veverky, který ke starosti o manželku (1. stěžovatelku), a jejich dvě dcery (2. a 3. stěžovatelku, které jsou vnučkami Antonína Veverky) převzal i břímě splácet rodinný dům v B. Kvůli jeho politické neangažovanosti byl navíc převeden z úřednického místa na finančním úřadě, které do té doby zastával, do výroby.
4. Stěžovatelky podaly dne 23. 12. 2013 u vedlejší účastnice žádost o přiznání finanční náhrady podle zákona č. 212/2009 Sb. Ten rozhodnutím ze dne 17. 2. 2014 č. j. MV- 61144-12/OSM-2013 žádost zamítl z důvodu nesplnění podmínky zakotvené v §3 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb. Podle §3 odst. 1 zákona č. 212/2009 Sb. je oprávněnou osobou fyzická osoba, která splňuje zákonem stanovené podmínky. Zemřela-li osoba splňující podmínky podle §3 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 212/2009 Sb., a byla-li taková osoba v den smrti občanem ČSR, ČSSR nebo ČR, jsou podle §3 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb. dále oprávněnými osobami její manžel a děti za předpokladu, že byli ke dni 1. 10. 2009 státními občany ČR. Pokud není takové osoby podle zákona č. 212/2009 Sb., pak nárok na vypořádání zaniká, což byl posuzovaný případ.
5. Podaný rozklad proti předmětnému rozhodnutí ministr vnitra zamítl rozhodnutím ze dne 19. 5. 2014 č. j. MV-36437-4/VS-2014.
6. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelky domáhaly nahrazení rozhodnutí správního orgánu (rozhodnutí ministra vnitra ze dne 19. 5. 2014 č. j. MV-36437-4/VS-201) tak, že jim podle zákona č. 212/2009 Sb. přísluší peněžitá náhrada v částce 1 181 774,90 Kč za nemovitý majetek zanechaný jejich předchůdcem na území Podkarpatské Rusi (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II).
7. K odvolání stěžovatelek Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
8. K dovolání stěžovatelek Nejvyšší soud napadeným usnesením jejich dovolání odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
9. Stručně uvedeno, obecné soudy (i s poukazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu) dospěly shodně k závěru, že právní předpisy České republiky konkrétně určují, za který majetek, zanechaný na Podkarpatské Rusi, náleží oprávněným osobám odškodnění. Je věcí státu, aby určil, za jakých podmínek budou poškozené osoby odškodněny. Zákonodárce tak může stanovit nejen okruh oprávněných osob, ale i rozsah majetku a časové limity restituce. Při stanovení rozsahu odškodnění je zákonodárce pouze limitován zákazem libovůle. Vymezil-li tedy zákonodárce rozsah odškodnění zvláštním zákonem, soud je povinen podle něj postupovat a nemůže nahrazovat vůli zákonodárce a stanovovat další náhrady, případně rozšiřovat okruh oprávněných osob, které nejsou ve speciálních předpisech uvedeny. K tomu obecné soudy dodaly, že 1. stěžovatelce, jež není vnučkou (dítětem dítěte) původního vlastníka zanechaného majetku, nýbrž jeho snachou, argumentace (o údajné diskriminační povaze podmínky uplatnění nároku jejím předchůdcem) ani neprospívá.
II.
Argumentace stěžovatelek
10. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že postupem obecných soudů nebyla zaručena ústavní ochrana jejich vlastnického práva v návaznosti na omezení práv jejich předka. Považují za nepřípustné, aby potomci některých původních vlastníků byli zvýhodněni na úkor potomků jiných, kteří se nacházejí v obdobném či totožném postavení. Právní nástupnictví, které je stanoveno v zákoně č. 212/2009 Sb., narušuje princip rovnosti vyplývající z čl. 11 Listiny. Zákon č. 212/2009 Sb. reguluje právní nástupnictví a přiznává přechod nároku na odškodnění některým potomkům původních vlastníků, ale selektivní vyloučení stěžovatelek z okruhu oprávněných osob je v rozporu se zákazem svévole a není postaveno na legitimním základu v ústavní rovině. Podle stěžovatelek nerovnost napříč skupinou osob nacházejících se na pozici vnuků původních vlastníků vnímají jako znaky nepřípustné libovůle, jelikož pro zvýhodnění části skupiny osob nevidí racionální důvod.
11. Mimo to také namítají, že bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu. Nejvyšší soud podle nich akceptoval rozhodnutí městského soudu a nepřipustil podané dovolání k věcnému přezkumu, ačkoliv výklad §3 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb. nebyl v jeho dosavadní judikatuře řešen. Nejvyšší soud se dosud nezabýval otázkou interpretace okruhu oprávněných osob, resp. souladu s Ústavou, obsažených v §3 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb. po novelizaci zákonem č. 364/2017 Sb.
12. Stěžovatelky dále tvrdí, že z kontextu přijetí novelizace zákona č. 212/2009 Sb. je zřejmé, že jediným důvodem pro restriktivní způsob vymezení okruhu oprávněných osob byly finanční limity a obava z dopadů kompenzace na státní rozpočet. Je podle nich patrné, že zamýšlený účel zákona nebyl v důsledku svévolného vymezení okruhu oprávněných osob naplněn, a vlastníkům, kterým vznikly křivdy v souvislosti s nuceným opuštěním majetku na Podkarpatské Rusi, nebyla poskytnuta spravedlivá kompenzace.
13. K návrhu na zrušení části §3 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb. (sub 2) stěžovatelky uvedly, že ustanovení ve slovech "a které řádně a včas uplatnilo nárok podle §5 odst. 1, před tím, než bylo o jeho nároku rozhodnuto nebo než mu bylo vyplaceno vypořádání" je diskriminační, resp. zahrnuje diskriminační podmínku, přičemž po jejím zrušení by stěžovatelky na základě této změny měly na odškodnění nárok i na základě gramatického výkladu a jejich žaloba by musela být úspěšná.
III.
Vyjádření účastníků řízení, vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatelek
14. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení.
15. Nejvyšší soud uvedl, že nesdílí přesvědčení stěžovatelek, že by odmítnutím jejich dovolání bylo porušeno některé z jejich práv. K námitce stěžovatelek o zásahu do práva vlastnit majetek uvedl, že ústavní ochrana přísluší pouze již konstituovanému vlastnickému právu, nikoliv uplatněnému restitučnímu nároku. Nejvyšší soud taktéž nesdílí přesvědčení stěžovatelek o protiústavnosti §3 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb. a odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení, zejména, že je věcí státu, jaké podmínky pro restituci stanoví, přičemž soudy mohou rozhodovat pouze v těchto mezích. Nejvyšší soud tedy neshledal důvody pro předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení §3 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb. Nejvyšší soud navrhuje, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
16. Městský soud zdůraznil, že mu nepřísluší hodnotit zákonnou úpravu, k úvahám stěžovatelek o rozporu napadeného zákonného ustanovení s ústavním pořádkem se vyjádřil tak, že jej pro účely předložení věci Ústavnímu soudu nelze dovodit. Z judikatury Ústavního soudu dovodil, že je věcí státu, jakým způsobem a jaké podmínky pro restituce stanoví. Soulad zákona č. 212/2009 Sb. s ústavním pořádkem Ústavní soud již navíc dříve posuzoval a dovodil, že zákonodárce může stanovit nejen okruh oprávněných osob, ale i rozsah majetku a časové limity restitucí. Městský soud zhodnotil, že ústavní stížnost stěžovatelek není důvodná.
17. Obvodní soud pouze odkázal na obsah napadených rozhodnutí.
18. Vedlejší účastnice upozornila na nepřesnost informací zmíněných v ústavní stížnosti týkajících se finančních rezerv vyhrazených na poskytování odškodnění podle zákona č. 212/2009 Sb. Částka 0,5 až 1 miliarda Kč uvedená v důvodové zprávě k zákonu č. 212/2009 Sb. představovala pouze předpokládaný dopad na státní rozpočet, kdežto na odškodnění podle tohoto zákona, a to včetně jeho novel, bylo ve skutečnosti vyčleněno pro ministerstvo vnitra pouze 340 mil. Kč. Tato částka byla podle vedlejší účastnice plně vyčerpána, přičemž vedlejší účastnice byla po novele zákona č. 212/2009 Sb. z roku 2017 nucena odškodnění hradit v rámci prostředků své rozpočtové kapitoly. Vedlejší účastnice se vyjádřila i k námitce stěžovatelek o údajně diskriminačně stanoveném okruhu oprávněných osob v §3 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb. Upozornila na historický kontext a politický záměr každého zákona, které Ústavní soud jako negativní zákonodárce nemůže korigovat a ovlivňovat tak jejich původní myšlenku. Mimo to také odkazuje na ústavněprávní judikaturu, z níž je jasné, že Ústavní soud již v minulosti několikrát zdůraznil, že určení kritérií pro oprávněné osoby v restitučních předpisech je věcí zákonodárce. Vedlejší účastnice také odkazuje na nesouhlasné stanovisko vlády ze dne 16. 3. 2015, ze kterého vyplývá, že vláda se neztotožnila s rozšířením okruhu oprávněných osob. Jako důvod vláda uvádí nejen negativní dopad na státní rozpočet, ale poukazovala i na absenci vnitrostátní aplikovatelnosti Smlouvy mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině a k ní náležejícího Protokolu, z čehož vyplývá absence obecné povinnosti státu majetek restituovat. Na základě výše uvedeného navrhla, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl.
19. Uvedená vyjádření byla stěžovatelkám zaslána na vědomí a k případné replice. Této možnosti stěžovatelky využily a uvedly, že setrvávají na své argumentaci obsažené v ústavní stížnosti. Jsou přesvědčeny, že podaná vyjádření účastníků řízení ani vedlejší účastnice nevyvrací správnost jejich argumentace předložené k posouzení Ústavnímu soudu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
20. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpaly všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
21. Přípisem právního zástupce stěžovatelek ze dne 27. 7. 2021 bylo Ústavnímu soudu sděleno, že 1. stěžovatelka dne 20. 7. 2021 zemřela.
22. Na základě vyžádaného soudního spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 59 D 1537/2021 bylo zjištěno, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2021 č. j. 59 D 1537/2021-17 bylo rozhodnuto, že se pozůstalostní řízení po 1. stěžovatelce zastavuje (výrok I) a bylo též rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II). Z uvedeného soudního spisu bylo též zjištěno, že jedinými potenciálními dědičkami (tedy i procesními nástupkyněmi) by byly dcery 1. stěžovatelky, tj. 2. a 3. stěžovatelka (viz č. l. 8, 12 a 13 spisu sp. zn. 59 D 1537/2021).
23. Ztratí-li v průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatel, který je fyzickou osobou, způsobilost být účastníkem řízení, a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §107 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, resp. kdo bude procesním nástupcem zemřelého účastníka, soud rozhodne usnesením (§107 odst. 1 o. s. ř.).
24. Vzhledem ke skutečnosti, že 1. stěžovatelka nemá podle pravomocně skončeného pozůstalostního řízení procesní nástupce. Zastavením řízení o ústavní stížnosti vůči 1. stěžovatelce proto nemohou být jakkoli dotčena práva ostatních stěžovatelek, rozhodl Ústavní soud tak, jak je uvedeno ve výroku I a II tohoto usnesení.
25. V posuzované věci pak podle názoru Ústavního soudu pokračování v řízení o ústavní stížnosti dále nic nebrání, neboť v něm nejde o právo, jež je vázáno jen na samotnou osobu účastníka řízení a podle hmotného práva jeho smrtí k zániku právního vztahu nedošlo. Za této situace Ústavní soud rozhodl, že v řízení o ústavní stížnosti bude pokračováno toliko s 2. a 3. stěžovatelkou.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
26. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
27. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. k tomu nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
28. Jak již bylo uvedeno, je Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat excesy obecných soudů [např. již nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Takové tzv. kvalifikované vady (sub 26) však Ústavní soud v nynější věci neshledal. Stěžovatelky se domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti uvádějí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly; tím staví Ústavní soud do role další instance, která mu nepřísluší. Samotná polemika s právními závěry obecných soudů důvodnost ústavní stížnosti v jejich věci nezakládá a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
29. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatelek postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a také se svou ustálenou rozhodovací praxí i s judikaturou Ústavního soudu, na kterou korektně v odůvodnění svého usnesení odkázal. Ústavní soud v usnesení ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 3241/10 dovodil, že "je věcí státu, aby určil, za jakých podmínek budou poškozené osoby odškodněny. Zákonodárce tak může stanovit nejen okruh oprávněných osob, ale i rozsah majetku a časové limity restitucí. Při stanovení rozsahu odškodnění je zákonodárce pouze limitován zákazem libovůle. Pokud tedy zákonodárce vymezil rozsah odškodnění ve speciálním zákonu, soud je povinen podle těchto ustanovení postupovat a nemůže nahrazovat vůli zákonodárce a stanovovat další náhrady, případně rozšiřovat okruh oprávněných osob, které nejsou ve speciálních předpisech uvedeny." V nyní posuzované věci pak obecné soudy právní předpisy v souladu s procesními pravidly korektně aplikovaly na zjištěný skutkový stav, přičemž na jejich posouzení jim nelze z ústavního hlediska ničeho vytknout.
30. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelek (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
31. Spolu s ústavní stížností byl podán akcesorický návrh na zrušení části ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb. (viz blíže sub 2). Protože takový návrh lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti (§74 ve spojení s §68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Proto jej Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. b) téhož zákona rovněž odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu