ECLI:CZ:US:2021:4.US.656.21.1
sp. zn. IV. ÚS 656/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2020 č. j. 30 Cdo 2984/2020-487, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž podle něj došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel se spolu se svou družkou (společně též jako "žalobci") u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhali po vedlejší účastnici zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nezákonného trestního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 43/2012, a to stěžovatel v částce 580 000 Kč s příslušenstvím a jeho družka v částce 200 000 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 14. 6. 2019 č. j. 27 C 49/2016-358. K odvolání žalobců potvrdil uvedený rozsudek obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 10. 3. 2020 č. j. 12 Co 329/2016-405.
3. Žalobci proti němu brojili dovoláním, v němž mimo jiné formulovali tři otázky, při jejichž řešení se městský soud podle nich odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP").
4. Zaprvé se měl městský soud při řešení otázky "zda relutární forma náhrady je v případě nezákonně vedeného trestního stíhání základní a zásadně přiznávanou formou reparace" odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3183/15 (N 183/82 SbNU 773). Zadruhé se městský soud měl odchýlit od nálezové judikatury Ústavního soudu reprezentované nálezy ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08 (N 108/49 SbNU 567) či ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12 (N 169/70 SbNU 581) při řešení otázky, zda "je zrušení příkazu k domovní prohlídce pro nezákonnost nezbytnou podmínkou proto to, aby byla osobě touto domovní prohlídkou dotčené přiznána náhrada nemajetkové újmy v případě, že trestní řízení skončilo jinak než odsuzujícím rozsudkem". Zatřetí žalobci namítali rozpor rozsudku městského soudu s rozsudkem ESLP ve věcech Žirovnický proti České republice ze dne 8. 2. 2018 č. 10092/13, 20708/13, 22455/13, 61245/13, 61482/13, 22520/14 a 13258/15 (dále jen "rozsudek Žirovnický II").
5. Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobců napadeným usnesením, neboť je neshledal přípustným.
6. K dovolací námitce uvedené zaprvé Nejvyšší soud uvedl, že se městský soud neodchýlil od "závěrů vtělených" do rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018 č. j. 30 Cdo 3514/2017-232 ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 4085/18. Tato námitka proto přípustnost dovolání založit nemůže. K dovolací námitce uvedené zadruhé Nejvyšší soud uvedl, že Ústavní soud se skutečně v obecné rovině přiklonil k závěru, že ukáže-li se v kterékoli fázi trestního řízení, že účel prostředků trestního procesu nemůže být naplněn, je třeba za vadné považovat veškeré úkony provedené v trestním řízení. Z takto formulovaných závěrů však nelze bez dalšího odvozovat nesprávnost veškerých postupů orgánů činných v trestním řízení, ani nezákonnost všech rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání. K obdobnému závěru přitom Nejvyšší soud dospěl v usnesení ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. 30 Cdo 970/2020. K dovolací námitce uvedené zatřetí Nejvyšší soud uvedl, že rozsudek Žirovnický II se týkal výlučně délky tzv. kompenzačního řízení, nikoli trestního řízení. Optikou ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ani nelze vycházet z určité abstraktní, předem dané délky řízení, jež je pokládána za nepřiměřenou; přihlíží se ke konkrétním okolnostem individuální věci (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010).
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel zaprvé tvrdí, že ve svém dovolání namítl rozpor judikatury Nejvyššího soudu s recentní judikaturou Ústavního soudu týkající se náhrady nemajetkové újmy za nezákonně vedené trestní stíhání, když dovolací námitky uvedené shora formuloval tak, že městský soud vyšel v rozsudku napadeném dovoláním z právního názoru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, podle nějž "forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, mělo-li by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce dostat". Tento právní názor však překonal Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 3183/15. Z jeho bodu 46 se podává, že "je věcí státu, aby nesl odpovědnost stejně důsledně, jak očekává od svých občanů, a stejně zjevně, jak nesprávný postup zahajoval". Z jeho bodu 49 se dále podává, že zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), zavazuje stát absolutně a je nezbytné, aby pochybením vzniklou újmu nahradil v maximální možné míře. Nejvyšší soud uvedené rozhodnutí nezohlednil toliko s odkazem na svoje jiné rozhodnutí a na jiné usnesení Ústavního soudu (sub 6), jež však nálezovou judikaturu překonat nemohou.
8. Dále stěžovatel tvrdí k odůvodnění odmítnutí dovolací námitky uvedené shora zadruhé, že jím odkazovaný právní názor Ústavního soudu se v judikatuře ustálil; stěžovatel trvá na rozporu dovoláním napadeného rozhodnutí s jím odkazovanou judikaturou (sub 4). Z ní se podle stěžovatele podává, že nepotvrdí-li se v průběhu trestního řízení původní podezření orgánů činných v trestním řízení, že osoba, proti níž se trestní stíhání vede, spáchala trestný čin, je nutné hledět na usnesení o zahájení trestního stíhání do jeho skončení a na ně navazující trestní řízení jako na nezákonné. Podle stěžovatele tak zrušení úkonu v trestním řízení pro nezákonnost nutným předpokladem pro náhradu nemajetkové újmy není; postačí, neprokáže-li se původní podezření, že osoba trestný čin spáchala. Naposledy Ústavní soud obdobně rozhodl nálezem ze dne 1. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 3906/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V nyní posuzované věci jde přitom o příkaz k domovní prohlídce, který sice nebyl zrušen pro nezákonnost, ovšem provedení úkonu mělo "devastující dopad do jeho pověsti v místě tehdejšího bydliště" a negativně se projevilo v jeho psychické sféře.
9. Konečně stěžovatel tvrdí k vypořádání dovolací námitky Nejvyšším soudem uvedené shora zatřetí, že Nejvyšší soud se v argumentaci míjí s kontextem odkazovaného rozsudku Žirovnický II. Je přitom zjevné, že "šestileté jednoinstanční trestní řízení" je mimo specifické situace nepřiměřeně dlouhé; v jeho věci přitom šlo o "téměř 6,5 roku". Nadto skončilo-li trestní řízení v jeho věci zprošťujícím rozsudkem, náleží mu právo na náhradu nemajetkové újmy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde přitom lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Jádrem argumentace stěžovatele je tvrzený rozpor judikatury Nejvyššího soudu s judikaturou Ústavního soudu a ESLP.
13. Jde-li o první námitku (sub 7), stěžovatel proti sobě staví na jedné straně judikaturu Nejvyššího soudu, reprezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, a naproti tomu nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3183/15. Uvedená rozhodnutí však spolu v kontrapozici nestojí.
14. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 rozlišil kritéria, jež určují rozsah způsobené nemajetkové újmy při zahájeném trestním stíhání, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem (povaha trestního řízení, délka trestního stíhání, dopady trestního stíhání do osobnostní sféry jednotlivce). Zdůraznil, že je na soudech, aby výši zadostučinění stanovily s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci, přičemž, jak zdůrazňuje stěžovatel, nad rámec konstatování porušení práva je přiznání peněžitého zadostiučinění namístě pouze tehdy, mělo-li by se jí poškozenému "z hlediska obecné slušnosti" skutečně dostat.
15. Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3183/15 je založen zejména na závěru o nedostatečném odůvodnění tam napadených rozhodnutí a na závěru, že obecné soudy chybně vycházely při stanovení výše peněžitého zadostučinění výhradně z předem stanovených "tabulek a algoritmů". Ústavní soud v uvedeném nálezu, obdobně jako Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku, vyzdvihl požadavek nezbytné konkretizace každé věci a individualizace osoby, jde-li o náhradu nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem.
16. Stěžovatelem citovanou pasáž bodu 49 nálezu (sub 7) zdůrazňující odškodnění "v maximální možné míře" nelze vyložit jako kontrapozici k rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011. Zaprvé, Ústavní soud požadavek na odškodnění újmy "v maximální možné míře" formuloval v souvislosti s vnitřně rozporným odůvodněním obecných soudů, kdy na jedné straně deklarovaly újmu s určitou intenzitou, na druhou stranu nezohlednily zjištěnou intenzitu újmy při stanovení výše peněžitého zadostiučinění; nejde proto o formulaci nového judikaturního pravidla či principu, nýbrž o použití již existující maximy na konkrétní věc. Zadruhé, taková maxima ani není v rozporu se závěry citovaného rozsudku Nejvyššího soudu. Netýká se zodpovězení otázky, zda je peněžitá náhrada primární formou zadostiučinění při vzniku nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným trestním stíháním (pravidlo), nýbrž toliko obecně formulované zásady vyjadřující povinnost orgánů veřejné moci vyvinout takovou snahu, aby se skutečně poškozenému dostalo zadostiučinění přiměřeného jeho újmě.
17. Nejvyšší soud v této souvislosti v odůvodnění napadeného usnesení odkázal na rozsudek sp. zn. 30 Cdo 3514/2017 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl, Nejvyšším soudem rovněž citovaným, usnesením sp. zn. II. ÚS 4085/18 jako zjevně neopodstatněnou). V něm Nejvyšší soud formuloval podmínky poskytnutí peněžité náhrady za nemajetkovou újmu v režimu zákona č. 82/1998 Sb. a hlediska určení její výše. Ze žádného z uvedených rozhodnutí se nepodává, že by Ústavní soud či Nejvyšší soud vyslovily kategorický závěr o "zásadní" či "preferované" formě zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním tak, jak tvrdí stěžovatel. Za daných okolností je z ústavněprávního hlediska přípustné, odkázal-li Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení na svoje jiné rozhodnutí, z nějž se srozumitelně podávají závěry, na kterých je judikatura soudů založena a jež koriguje argumentaci dovolatele (srov. obdobně bod 29 nálezu ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1852/19 či bod 18 nálezu ze dne 20. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 4152/18).
18. Jde-li o druhou námitku (sub 8), ani u posuzované otázky rozpor judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu není. Ústavní soud se obdobnými námitkami o výkladu nálezů sp. zn. II. ÚS 590/08 a sp. zn. I. ÚS 215/12 zabýval v usnesení ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2794/20. Z něj se podává, že takové kategorické obecné závěry, jež v citované nálezové judikatuře stěžovatel spatřuje, z ní neplynou. Ústavní soud proto na odůvodnění uvedeného usnesení v podrobnostech odkazuje.
19. Na uvedeném nic nemění ani odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 3906/17. V něm Ústavní soud posuzoval, zda nahlížení do spisu v trestním řízení, v němž se nepotvrdilo původní podezření o spáchání trestného činu, bylo samostatným úkonem právní služby a zda za něj stěžovateli náleží náhrada (škody), zaplatil-li za tento úkon svému obhájci odměnu. Obdobně jako u shora odkazované nálezové judikatury, ani z posledně uvedeného nálezu neplyne závěr, že za jakýkoli úkon v trestním řízení, jež neskončilo odsuzujícím rozsudkem, náleží osobě, proti níž úkon směřoval, náhrada nemajetkové újmy bez dalšího.
20. Nutno podotknout, že k obdobnému výkladu odkazované judikatury Ústavního soudu dospěl Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Jeho uvedeným závěrům proto není z ústavněprávního hlediska co vytknout.
21. Jde-li o třetí námitku (sub 9), ani Ústavní soud také neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele postupem Nejvyššího soudu. Stěžovatel tvrdí, že trvá-li trestní řízení šest let, jde bez dalšího o dobu nepřiměřeně dlouhou, což odvozuje z rozsudku Žirovnický II. Nejvyšší soud na tuto námitku reagoval tvrzením, že právní úprava ani judikatura nezná pevnou hranici nepřiměřenosti délky trestního řízení; je třeba vycházet z okolností každé jednotlivé věci.
22. Zaprvé, na takových východiscích je založena jak judikatura Ústavního soudu [srov. např. bod 12 nálezu ze dne 13. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1784/17 (N 172/86 SbNU 773) či bod 23 nálezu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3892/18], tak ESLP (srov. např. §48 rozsudku ve věci Van Pelt proti Francii ze dne 23. 5. 2000 č. 31070/96 či §24 a násl. rozsudku ve věci Richard Anderson proti Spojenému království ze dne 9. 2. 2010 č. 19859/04). Zadruhé, Nejvyšší soud odmítl argument nepřiměřené délky trestního řízení ve věci stěžovatele s tím, že rozsudek Žirovnický II, v němž ESLP shledal porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy Českou republikou za nepřiměřeně dlouhá řízení, se týkal výhradně délky následných tzv. náhradových řízení, nikoli trestního řízení jako ve věci stěžovatele. Sám ESLP v §148 rozsudku Žirovnický II zdůraznil, že pro posouzení přiměřenosti délky řízení o odškodnění újmy způsobené délkou předcházejícího řízení nepoužije tatáž kritéria, jež platí u posouzení přiměřenosti délky původního řízení. Opět je proto nutné konstatovat, že stěžovatel odvozuje z odkazovaného rozhodnutí závěry, které z něj neplynou.
23. Z těchto důvodů napadené usnesení Nejvyššího soudu nevykazuje žádné kvalifikované vady, které by měly za následek porušení ústavnosti, a proto Ústavní soud neshledal důvod pro kasační zásah.
24. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele napadeným usnesením Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu