ECLI:CZ:US:2021:4.US.664.21.1
sp. zn. IV. ÚS 664/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky H. Š., zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2021 č. j. 5 To 2/2021-1123 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. prosince 2020 sp. zn. 6 T 55/2015, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadenými rozhodnutími byla rovněž porušena zásada veřejnosti, přímosti a ústnosti soudního jednání zaručená v čl. 38 odst. 2 Listiny a též zásada nulla poena sine lege zaručená v čl. 39 Listiny. Stěžovatelka současně s ústavní stížností podala návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti i z jejich příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatelka vykoná trest odnětí svobody v trvání tří let z rozsudku obvodního soudu ze dne 3. 11. 2015 sp. zn. 6 T 55/2015 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 17. 3. 2016 sp. zn. 9 To 14/2016 a pro jeho výkon stěžovatelku zařadil do věznice s ostrahou. O výkonu podmíněně odloženého trestu obvodní soud rozhodl po zjištění, že stěžovatelce byla stanovena povinnost ve zkušební době podle svých sil uhradit škodu, kterou trestným činem způsobila poškozené obchodní společnosti Hotel Globus, a. s. (dále jen "poškozená"). Ze zprávy poškozené obvodní soud zjistil, že stěžovatelka ze způsobené škody nic neuhradila, i když měla pravidelné statisícové příjmy z pronájmu nemovitostí i ze závislé činnosti (tyto příjmy "odkláněla" na bankovní účet obchodní společnosti svého bývalého manžela). Před obvodním soudem nejprve tvrdila, že nemá z čeho škodu hradit, poté, že neznala číslo účtu poškozené, a zasílat peníze prostřednictvím poštovní poukázky "ji nenapadlo". Obvodní soud zjistil, že dílčí (vzhledem k rozsahu způsobené škody bagatelní) platby (celkem 25 000 Kč) stěžovatelka poškozené začala hradit až v okamžiku, kdy bylo nařízeno veřejné zasedání. S ohledem na uvedená zjištění obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka vědomě neplnila uloženou povinnost nahradit způsobenou škodu ve zkušební době podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody, a proto rozhodl, že stěžovatelka vykoná trest odnětí svobody v délce trvání, který jí byl uložen rozhodnutími o vině a trestu v předcházejícím soudním řízení.
3. Následnou stížnost stěžovatelky podanou podle §141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), městský soud napadeným usnesením jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění uvedl, že se plně ztotožňuje s výstižnou argumentací obvodního soudu, jež na konkrétních skutečnostech prokazuje, že stěžovatelka ve zkušební době neuhradila nic ze způsobené škody.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Obecné soudy podle stěžovatelky nezohlednily, že poškozené škodu hradit nemohla, protože je nemocná, má psychické problémy, nemohla najít práci. Nyní je ovšem připravena škodu hradit, proto je podle jejího názoru kontraproduktivní, aby nyní nastoupila do výkonu trestu odnětí svobody. Obecné soudy nesplnily svoji povinnost zkoumat její schopnosti a možnosti nahradit škodu, a to v závislosti na jejích majetkových, osobních a zdravotních poměrech. Svá rozhodnutí obecné soudy řádně neodůvodnily. Městský soud rovněž podle stěžovatelky pochybil, neprojednal-li stěžovatelčinu stížnost veřejně podle §330 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatelka údajně k nemožnosti hradit škodu navrhla nové důkazy, které měly být provedeny právě ve veřejném zasedání před městským soudem. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
7. Ústavní soud dále poznamenává, že mu zásadně nepřísluší posuzovat výši a druh uloženého trestu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup se uplatní i při rozhodování o podmíněně odloženém výkonu trestu, jako v nyní posuzované věci. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. Taková situace však v posuzované věci nenastala (srov. k tomu přiměřeně např. usnesení ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 4013/19). Po přezkoumání napadených usnesení je podle Ústavního soudu řádně odůvodněn závěr, podle kterého stěžovatelka nevyhověla podmínkám podmíněného odloženého výkonu trestu, kdy stěžovatelka v ústavní stížnosti důsledně opak ani netvrdí, neboť její argumentace se výrazně míjí s podstatou ústavní stížností napadených rozhodnutí. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka měla pravidelné měsíční příjmy, které byly podle dostatečně odůvodněného závěru obecných soudů účelově připisovány na účet obchodní společnosti jejího bývalého manžela; tato společnost přitom nevyvíjela žádnou činnost. Je-li těžiště stížnostní argumentace stěžovatelky založena na tom, že pro zdravotní problémy nemohla najít práci (což měly obecné soudy zohlednit), pak tato argumentace je podle Ústavního soudu nepřiléhavá, protože i kdyby stěžovatelka tvrzené zdravotní problémy měla, zároveň měla dostatečné příjmy, aby škodu, kterou způsobila, mohla postupně hradit. Jak bylo výše popsáno, stěžovatelka neměla snahu škodu nahradit, a když začala s úhradou, činila tak z obavy z možného nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu. Odkazuje-li stěžovatelka na nález sp. zn. I. ÚS 2201/16, pak nejde o přiléhavý odkaz, protože nález se týká podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, tedy jiné situace, o níž jde ve stěžovatelčině věci.
8. Skutečnost, že před městským soudem proběhlo neveřejné zasedání, neznamená porušení práva stěžovatelky být slyšena. Postup městského soudu byl v souladu se zákonem, protože příslušným ustanovením trestního řádu (§330 odst. 1) není pro jednání o stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně veřejné zasedání stanoveno; stačí, byla-li stěžovatelka přítomna a vyslechnuta u soudu prvního stupně (srov. k tomu nález ze dne 24. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 1756/08 (N 200/51 SbNU 439). Stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně nespecifikuje, jaké městskému soudu předkládala nové důkazy, které podle ní měly vyžadovat projednání její věci ve veřejném zasedání a které by - což je rozhodující - mohly zpochybnit závěry obvodního soudu.
9. Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky napadenými rozhodnutími, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
10. Rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti - i při splnění podmínek §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu - přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala, stěžovatelčin návrh na odklad vykonatelnosti se stal bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu