ECLI:CZ:US:2021:4.US.676.21.1
sp. zn. IV. ÚS 676/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky H. M. S., zastoupené JUDr. Ing. Šimonem Petákem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem V Kolkovně 921/3, Praha 1 - Staré Město, proti postupu Policie České republiky - Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Plzeň, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, spočívajícím v nedoručení překladu usnesení Policie České republiky - Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Plzeň, ze dne 29. června 2020 č. j. NCOZ-6902-428/TČ-2016-417301-H, v nerozhodnutí o žádosti stěžovatelky o překlad listin z trestního spisu a následném postupu Policie České republiky - Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Plzeň, spočívajícím ve skončení vyšetřování a podání návrhu na podání obžaloby a následným podáním obžaloby Vrchním státním zastupitelstvím v Praze, za účasti Policie České republiky - Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Plzeň, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka brojí proti postupu Policie České republiky - Národní centrály organizovaného zločinu, Služby kriminální policie, expozitura Plzeň (dále jen "policejní orgán"), a Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") vymezeném v záhlaví a navrhuje, aby jim byl uložen zákaz pokračovat v porušování jejích základních práv na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 4, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. a) a písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka podala dne 29. 12. 2020 podnět k výkonu dohledu nad postupem státního zástupce vrchního státního zastupitelství v její trestní věci. V tomto podnětu mimo jiné poukázala na to, že je rumunskou státní příslušnicí a jejím mateřským jazykem je rumunština, český jazyk ovládá pouze na konverzační úrovni. Proto požádala o písemný překlad usnesení o zahájení trestního stíhání a také o překlad znaleckého posudku, který byl ve věci vypracován; tato její žádost však byla odmítnuta. Policejním orgánem bylo ukončeno vyšetřování, ačkoliv stěžovatelce nebylo účinným způsobem doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání. K požadavku stěžovatelky na dodatečný překlad shora uvedených dokumentů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v usnesení ze dne 4. 2. 2021 č. j. 2 NZT 39/2020-89 konstatoval, že na protokolu o výslechu stěžovatelky, když byla mimo jiné poučena o možnosti jednat před orgány činnými v trestním řízení svým mateřským jazykem (respektive jazykem kterému rozumí), stěžovatelka uvedla, že si usnesení o zahájení trestního stíhání přečetla, jeho obsahu rozuměla a podala proti němu stížnost jako opravný prostředek. Na dotaz policejního orgánu uvedla, že český jazyk ovládá, a tlumočníka proto nepotřebuje. Rozhodla se podat výpověď s tím, že na případné otázky již nebude odpovídat. Po skončení výslechu za přítomnosti svých obhájců podpisem potvrdila, že protokolace souhlasí s její výpovědí a nepožadovala jakékoliv změny nebo doplnění. Stejně postupovali i její přítomní obhájci. Za dané situace proto bylo nutno podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyhodnotit obsah výpovědi stěžovatelky podle jejího vyjadřování, používání výrazů (například ekonomické povahy), z hlediska délky jejího pobytu na území České republiky, z hlediska jejího pracovního zařazení atp. V daných souvislostech státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyšel z toho, že stěžovatelka žije v České republice od roku 2002 a je velmi aktivní v podnikání. Samotná její výpověď před policejním orgánem z pohledu hodnocení jejich vyjadřovacích schopností a používaných výrazů podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dokazuje její dobrou znalost českého jazyka, a neshledal proto důvod, proč by se retrospektivně měla nahrazovat některá dřívější rozhodnutí či písemností překladem z českého jazyka do rumunského jazyka.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje zejména na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. Pl. ÚS-st. 49/18 (61/2019 Sb.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a dovozuje z něj, že spojování účinků rozhodnutí v trestním řízení, které bylo nutno za podmínek podle zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), přeložit do cizího jazyka, aniž by ovšem byl úřední překlad takového rozhodnutí obviněnému doručen, představuje tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci. Navíc, byť stěžovatelce nebyl doručen překlad usnesení o zahájení trestního stíhání, byla na stěžovatelku již podána obžaloba a k zásahu do jejich práv tak stále dochází. Stěžovatelka přitom podle svého tvrzení nikdy neprohlásila ve smyslu §28 odst. 2 trestního řádu, že by nepožadovala překlad jí doručených písemností. Doručení usnesení o zahájení trestního stíhání v českém jazyce obviněnému cizinci je v jejím případě neúčinné, a proto toto usnesení nemohlo nabýt právní moci a na stěžovatelku nemohla být podána obžaloba.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém došlo k postupu, v němž stěžovatelka spatřuje jiný zásah orgánu veřejné moci. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal a k její argumentaci dodává následující závěry.
6. Stěžovatelčin odkaz na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 49/18 není případný, neboť stanovisko se týká trestního příkazu, kdy vzhledem k jeho zvláštní povaze jeho vydání nepředchází hlavní líčení a tento typ rozhodnutí se veřejně nevyhlašuje. Jediná obrana obviněných se v tomto případě koncentruje do možnosti podat proti trestnímu příkazu odpor. Proto je třeba zvlášť pečlivě vážit i jakékoliv procesní pochybení, kterého se orgány činné v trestním řízení eventuálně dopustily. Naopak v řízení, v němž soud rozhoduje o vině a trestu rozsudkem, je možné i pochybení procesní povahy namítat v opravných prostředcích. Podle Ústavního soudu orgány činné v trestním řízení ve stěžovatelčině věci přesvědčivě vysvětlily, proč je přiměřené vycházet z jejího původního tvrzení, že český jazyk ovládá a tlumočníka ani překlad nepotřebuje. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství konstatoval (viz výše), že stěžovatelka toto prohlásila v přítomnosti svých obhájců. Rozhodne-li se stěžovatelka v řízení před obecnými soudy využít překladu nebo tlumočení, jsou orgány činné v trestním řízení povinny jí to zajistit. Toto nové rozhodnutí stěžovatelky se však nevztahuje na listiny a procesní úkony, které byly vydány a vykonány v době, kdy stěžovatelka prohlásila, že český jazyk ovládá (srov. k tomu též zprávu Nejvyššího soudu zpracovanou trestním kolegiem Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003).
7. Ústavní soud zjistil, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v dané věci konformním způsobem, když především relevantním způsobem zjistily, že stěžovatelka dostatečně ovládá český jazyk, aby mohla porozumět usnesení o zahájení trestního stíhání. Závěry znaleckého posudku budou z povahy věci důkladně hodnoceny zejména v řízení před soudem a stěžovatelka - jak již naznačeno - bude moci žádat jeho překlad. Ochrana práv (a svobod) stěžovatelky tak zůstává - na rozdíl od situace, kdyby bylo rozhodováno trestním příkazem - otevřena. K žádnému pochybení ústavněprávního charakteru, které by vyžadovalo zásah Ústavního soudu, tedy nedošlo.
8. Ústavní soud neshledal, že shora uvedeným postupem byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu