ECLI:CZ:US:2021:4.US.683.21.1
sp. zn. IV. ÚS 683/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Dany Novákové, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2021 č. j. 29 Cdo 2609/2020-698, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. března 2020 č. j. 5 Cmo 47/2020-575 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2019 č. j. 12 Cm 24/2007-557, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Petra Sedláčka, správce konkursní podstaty úpadce obchodní společnosti BOS, a. s., a 2) obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva a svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že žalobou podanou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") dne 30. 3. 2007 ve spojení s návrhem na rozšíření žaloby došlým témuž soudu dne 30. 6. 2008 se vedlejší účastník jako žalobce, správce konkursní podstaty úpadce BOS, a. s., domáhá po stěžovatelce jako žalované zaplacení částky 2 415 635 Kč se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení z titulu náhrady škody, kterou stěžovatelka měla způsobit porušením svých povinností při výkonu funkce správkyně konkursní podstaty úpadce tím, že vyplatila odměny třetím osobám, s nimiž uzavřela dohody o provedení práce, aniž měla souhlas věřitelského výboru k uzavření těchto dohod; takto vzniklé výdaje (hrazené stěžovatelkou z konkursní podstaty) krajský soud (jako konkursní soud úpadce) usnesením ze dne 1. 9. 2014 č. j. 24 K 15/2002-3424, jímž rozhodl o hotových výdajích stěžovatelky jako bývalé správkyně konkursní podstaty úpadce, neschválil.
3. Usnesením krajského soudu ze dne 1. 6. 2016 č. j. 12 Cm 24/2007-439 bylo podle §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), řízení přerušeno. Důvodem, pro který krajský soud řízení přerušil, byla současně probíhající řízení [vedená u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 68/2008 a u krajského soudu pod sp. zn. 15 Co 468/2009 sp. zn. 15 Co 469/2008 a sp. zn. 15 Co 40/2015 (dále jen "související řízení")], v nichž soudy řeší otázky, které mají význam pro rozhodnutí soudu v projednávané věci, a v nichž je vedeno obsáhlé dokazování.
4. Napadeným usnesením krajský soud rozhodl o pokračování v předmětném řízení.
5. Na základě odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesení krajského soudu v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že až na jedno nebyla dosud související řízení pravomocně skončena, obsáhlá dokazování učiněná v souvisejících řízeních však nelze vzít bez dalšího za základ pro skutková zjištění v projednávané věci. Budou-li související řízení pravomocně skončena v průběhu řízení o projednávané věci, lze si podle vrchního soudu vyžádat příslušné spisy k důkazu v této věci. Vrchní soud poukázal na to, že řízení v předmětné věci bylo zahájeno před 13 lety, přičemž krajský soud účastníky řízení s touto možností seznámil již v okamžiku, kdy řízení přerušil. Další oddalování rozhodnutí v projednávané věci nelze podle vrchního soudu považovat za hospodárné ani za souladné s požadavkem na rychlé projednání a rozhodnutí o věci.
6. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 o. s. ř. s argumentací, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Namítala, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatelka vznesla argumenty ve prospěch závěru, že v poměrech dané věci nebyly splněny předpoklady pro pokračování v řízení. Podle stěžovatelky nevyčká-li soud do pravomocného ukončení souvisejících řízení, v nichž bylo provedeno nákladné a složité dokazování, zatíží dané řízení (další) nehospodárností.
7. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem vrchního soudu, že v dané věci je hospodárné a vhodné pokračovat v řízení, neboť řízení v předmětné věci bylo zahájeno před 13 lety, dosud ve věci nebylo meritorně rozhodnuto a soud si může otázku dobytnosti pohledávek na vydání bezdůvodného obohacení od třetích osob, kterým stěžovatelka vyplatila prostředky z konkursní podstaty při výkonu funkce správkyně konkursní podstaty úpadce, posoudit jako otázku předběžnou, a to aniž by k tomu potřeboval jakéhokoli předcházejícího osvědčení o existenci "objektivních skutečností" v tomto směru.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci, jsou vnitřně rozporná, zmatečná, nepředvídatelná, svévolná, nepřezkoumatelná a v rozporu s ustálenou judikaturou soudu. Stěžovatelka poukazuje na to, že soudy se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe, neboť v dané věci nebyly naplněny předpoklady pro pokračování v řízení. Uvedeným postupem soudů bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu, když soud tím, že v řízení pokračoval a nevyčkal do pravomocného rozhodnutí v souvisejících řízeních, která již dříve považoval za rozhodná pro toto řízení, zatížil dané řízení další nehospodárností.
9. Stěžovatelka poukazuje na to, že krajský soud podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. řízení přerušil z důvodu probíhajících řízení, v nichž se řeší otázky, které mají význam pro rozhodnutí soudu v projednávané věci a v nichž je vedeno obsáhlé dokazování. Pokud pak považovaly vrchní soud a Nejvyšší soud za správné rozhodnutí krajského soudu v řízení pokračovat s ohledem na to, že až na jedno nebyla dosud související řízení pravomocně skončena a dále, že obsáhlá dokazování učiněná v souvisejících řízeních nelze vzít bez dalšího za základ pro skutková zjištění v projednávané věci, pak tímto soudy zpochybňují původní smysl přerušení řízení, které bylo přerušeno právě z důvodů dosud nepravomocně skončených souvisejících řízení a významu v nich řešených otázek, potažmo závěrů vyplývajících z provedeného dokazování v těchto řízeních. Podle stěžovatelky je v rozporu s principy právní jistoty a s právem na soudní ochranu, aby soud nejprve přerušil řízení proto, aby vyčkal pravomocného rozhodnutí v otázce podstatné pro toto řízení, a pak aniž by toto řízení bylo skončeno, tedy bez vyřešení otázky, pro kterou bylo řízení přerušeno, v řízení pokračoval s odůvodněním, ze kterého vyplývá, že to "najednou není potřeba".
10. Stěžovatelka dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3933/2008, týkající se odpovědnosti správce konkursní podstaty, ze kterého dovozuje, že pro řízení vedené u krajského soudu pod sp. zn. 12 Cm 24/2007 je především podstatné zjištění škody, resp. zda k ní došlo, jakož i dalších právních skutečností a jiných okolností, které vyplynou z rozsáhlého dokazování, tedy pro dané řízení je nezbytné vyčkat na rozhodnutí v souvisejících řízeních, které jsou vedeny u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 68/2008 a u krajského soudu pod sp. zn. 15 Co 468/2009, sp. zn. 15 Co 469/2008 a sp. zn. 15 Co 40/2015, neboť do té doby ani není možné uzavřít, že na konkursní podstatě vznikla škoda, natož v jaké výši, a nelze v této věci činit ani jiné závěry.
11. Stěžovatelka poukazuje na to, že institut přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. slouží k zajištění hospodárnosti řízení. Přerušil-li krajský soud řízení s odůvodněním, že je nutné vyčkat na výsledek souvisejících řízení, pak pokračováním v řízení, aniž by tato řízení byla pravomocně skončena, zcela podrývá své předchozí závěry, postupuje nepředvídatelně a rozporuplně. Pokud zde existují důvody pro pokračování v řízení, pak je podle stěžovatelky nutné, aby tyto důvody byly rovněž řádně odůvodněny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
13. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž neústavnost nebo protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii [srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížností by tedy měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí.
14. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
15. V souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
16. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod a je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnutí) efektivně uplatněna [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)].
17. Takovou výjimku však posuzovaná věc, ve které soudy rozhodly o pokračování v přerušeném řízení, nepředstavuje (srov. obdobně k přípustnosti ústavní stížnosti proti zamítnutí návrhu na přerušení řízení usnesení ze dne 21. 7. 2016 sp. zn. II. ÚS 3013/15 nebo ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 3396/16).
18. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti procesním rozhodnutím soudu upravujícím průběh řízení [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781)]. Napadené usnesení o odmítnutí dovolání podaného proti rozhodnutí o pokračování v přerušeném řízení, stejně jako jemu předcházející rozhodnutí, jsou právě takovými rozhodnutími, která nemají charakter konečného meritorního rozhodnutí ve věci. Jejich důsledkem je toliko pokračování řízení, ve kterém je meritorně rozhodováno, a proto věc stěžovatelky není možno považovat za definitivně skončenou napadeným rozhodnutím.
19. Přípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutí, které není konečným meritorním rozhodnutím ve věci, je výjimečně možné dovodit za existence okolností předpokládaných v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, které však ve věci stěžovatelky nejsou dány. Nadto ani stěžovatelka existenci takových okolností v ústavní stížnosti netvrdí.
20. Stěžovatelka se domáhá ochrany toliko ohledně procesního postupu obecných soudů v řízení spočívajícím v rozhodování o pokračování v přerušeném řízení z důvodu vedení jiného soudního řízení. Podstata předmětné ústavní stížnosti v zásadě spočívá pouze v odlišném právním názoru stěžovatelky, jakým způsobem měly obecné soudy v řízení postupovat. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zpochybňovat procesní postup soudů, jež jsou v dané fázi řízení nejlépe informovány o okolnostech jedinečného případu a již vůbec ne měnit jejich řádně odůvodněné závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování. To by v zásadě posunovalo Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému všeobecného soudnictví, což by bylo v rozporu s ústavním vymezením jeho kompetencí. V této souvislosti je třeba zdůraznit princip subsidiarity ústavní stížnosti a s ním související princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
21. Po té, co bude ve věci meritorně rozhodnuto, nebude stěžovatelce nic bránit v tom, aby uplatnila opravné prostředky proti meritornímu rozhodnutí krajského soudu a po jejich vyčerpání podala i novou ústavní stížnost. Stěžovatelka také může sama podat návrh na přerušení řízení, zejména s poukazem na nově zjištěné skutečnosti či důkazy.
22. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný, když neshledal důvod k postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2021
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj