ECLI:CZ:US:2021:4.US.707.21.1
sp. zn. IV. ÚS 707/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Jany B. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Danielem Bartoněm, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Ječná 505/2, Praha 2 - Nové Město, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. ledna 2021 č. j. 3 KZN 1114/2020-13 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení Odboru obecné kriminality ze dne 25. července 2017 č. j. KRPA-175834-210/TČ-2015-001373-THON, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení Odboru obecné kriminality, jako účastníků řízení, a P. J., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, sídlem Malá Štěpánská 2033/8, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 3. 2021, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv a svobod zaručených v čl. 7 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Shrnutí postupu orgánů činných v trestním řízení
2. Dne 6. 5. 2015 zahájila Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha III, Služba kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení Odboru obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit vedlejší účastník vůči stěžovatelce. Trestní věc byla podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, odložena usnesením policejního orgánu ze dne 10. 1. 2017 č. j. KRPA-175834-174/TČ-2015-001373-THON z důvodu, že nebylo prokázáno stěžovatelkou popisované jednání vedlejšího účastníka, ani jeho úmysl donutit ji násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy nebo ve stavu bezbrannosti k pohlavnímu styku z její strany nedobrovolnému. Toto rozhodnutí obvodní státní zástupkyně pro Prahu 9 (dále jen "obvodní státní zástupkyně") zrušila usnesením ze dne 27. 2. 2017 č. j. 2 ZN 1774/2015-110, v němž uvedla, že i když znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění naplněny nebyly, policejní orgán se měl zabývat také otázkou případného naplnění skutkové podstaty jiného trestného činu. Policejní orgán následně změnil právní kvalifikaci prověřovaného jednání na přečin sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
3. Jednání, k němuž se vztahovalo uvedené podezření, mělo spočívat stručně řečeno v sexuálním zneužívání stěžovatelky vedlejším účastníkem. K jejich seznámení došlo v létě roku 2002, kdy stěžovatelka, která měla zájem o církevní nauku, začala krátce před nabytím zletilosti navštěvovat faru, na které vedlejší účastník jako kněz římskokatolické církve působil. Na faře vypomáhala a hrála na varhany. Právě v tomto období mělo dojít k prvnímu útoku, o němž se však stěžovatelka na žádost vedlejšího účastníka neměla nikomu zmínit. Řekl jí totiž, že by jí stejně nikdo neuvěřil a všichni by vinili ji. Stěžovatelka věděla, že vedlejší účastník je v církevních kruzích brán za velmi váženou osobnost, a tak mu věřila. V následujících letech mělo k útokům docházet opakovaně se vzrůstající intenzitou, a to buď na faře, či v automobilu během výletů, kam s vedlejším účastníkem jezdila, např. když jej doprovázela na varhany. Vedlejší účastník stěžovatelce dával všelijaké dárky a její rodinu finančně podporoval. Členové její rodiny byli sociálně slabí a na těchto finančních darech měli být mnohdy existenčně závislí. Na přelomu let 2005 a 2006 došlo mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou poprvé k souloži, čemuž se stěžovatelka, podle svých tvrzení, bránila jak slovně, tak fyzicky, vedlejší účastník měl ale její odpor překonat. Od té doby mezi nimi mělo docházet k sexuálním stykům formou soulože, a to i po dobu studia stěžovatelky na vysoké škole, jehož financování dárci z Německa zajistil vedlejší účastník. Tím si stěžovatelku opět zavázal a ona mu byla vděčná. Po jejím přestěhování do X za ní dojížděl. Od garsonky, kterou si pronajímala, měl klíče. Stěžovatelka uvedla, že při každém sexuálním útoku projevovala nesouhlas, brečela a z počátku i křičela, avšak k těmto útokům docházelo zpravidla v době, kdy kolem nikdo jiný nebyl. Vedlejší účastník, který byl i přes svůj věk silnější, její odpor vždy překonal. Nadto jí měl připomínat svou pomoc jí a její rodině. Cítila stále se prohlubující pocit viny a studu. Postupem času k jednání vedlejšího účastníka otupěla. Po letech již nemělo smysl se bránit. Dané jednání mělo vyústit v její pokusy o sebevraždu v roce 2014.
4. Vedlejší účastník se k sexuálním stykům se stěžovatelkou, až na výjimky, doznal, přikládal jim ovšem jiný význam. Popřel, že by se mělo z jeho strany jednat o vynucené jednání, když k tomuto mělo docházet dobrovolně z obou stran. Na podporu svých tvrzení předložil řadu písemností, v nichž mu stěžovatelka projevuje svou náklonnost. Odmítl tvrzení, že by k jejich sblížení mělo docházet před tím, než dovršila 18 let.
5. Usnesením policejního orgánu ze dne 25. 7. 2017 č. j. KRPA-175834-210/TČ-2015-001373-THON byla trestní věc podle §159a odst. 1 trestního řádu znovu odložena. Na základě zjištěných důkazů byl učiněn závěr, že stěžovatelce sice byly sexuální styky s vedlejším účastníkem nepříjemné, ubližovaly jí, nevyhledávala je a nechtěla je, vzhledem ke svým povahovým rysům a zjištěné emočně nestabilní poruše osobnosti však nebyla schopna dát zřetelně najevo svůj nesouhlas, ať způsobem verbálním nebo fyzickým. Odpor, který ve své výpovědi uvedla, nebyl způsobilý svou intenzitou ani povahou k tomu, aby vedlejší účastník mohl z jejího chování usuzovat, že je myšlený vážně a že intimní styk s ním mít skutečně nechce. Jistý vliv na chování stěžovatelky měla špatná ekonomická situace rodiny. Vedlejší účastník ji finančně i hmotně podporoval ze svých prostředků i z prostředků dárců. Stěžovatelka ani její rodina ale na tuto pomoc neměla zákonný nárok. Podle policejního orgánu stěžovatelka raději strpěla sexuální obtěžování vedlejším účastníkem s tím, že bude preferovat hmotné a finanční zajištění své a své rodiny, což bylo její dobrovolné rozhodnutí. V říjnu 2014 na sebe nechala dokonce převést byt v Y, ačkoli věděla, že je v tom angažován vedlejší účastník a že sama na zaplacení kupní ceny bytu nemá prostředky. S vedlejším účastníkem cestovala po farnostech a soukromých objektech, trávila s ním volný čas a přespávala s ním na různých místech. Nikdy nevolala o pomoc, nebránila se fyzicky nechtěnému styku, ani nevyhledala odborné ošetření lékaře na pohotovosti nebo v gynekologické ambulanci. Není zdokumentován jediný případ, kdy by došlo k jejímu poranění nebo k poranění vedlejšího účastníka. K jednotlivým sexuálním atakům navíc mělo docházet v nepravidelných intervalech, a tudíž nešlo o spojité, pokračující jednání pachatele. Ve věci se proto nepodařilo prokázat skutečnosti odůvodňující zahájení trestního stíhání pro přečin sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 trestního zákoníku nebo pro jiný trestný čin. Z důvodu opožděného oznámení byly zmařeny možné kriminalistické stopy, které by vedly k dalšímu objasnění věci. Žádné důkazy svědčící o vině vedlejšího účastníka nejsou.
6. Proti posledně uvedenému usnesení policejního orgánu stěžovatelka nepodala stížnost. Teprve dne 23. 11. 2020 byl v zastoupení stěžovatelky podán "podnět k přezkoumání postupu nižšího státního zastupitelství" ve věci vedené u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") pod sp. zn. 2 ZN 1774/2015. Výsledek provedeného dohledu byl právnímu zástupci stěžovatelky sdělen vyrozuměním Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") ze dne 20. 1. 2021 č. j. 3 KZN 1114/2020-13.
7. Ve vyrozumění se uvádí, že hranice mezi trestnými činy znásilnění podle §185 trestního zákoníku a sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 trestního zákoníku není vždy zcela zřejmá. Správné posouzení určitého jednání je často problematické již z toho důvodu, že mu jsou přítomny pouze dvě osoby a od jeho ukončení mohla uplynout značně dlouhá doba. Tím spíše je tak třeba jednotlivé důkazy vždy hodnotit v celkovém kontextu, řádně vyjasnit vztah mezi zúčastněnými osobami, vyhodnotit povahu jednotlivých sexuálních útoků a časově je zařadit.
8. K trestnému činu znásilnění městské státní zastupitelství uvedlo, že soudní praxe považuje za násilí ve smyslu §185 odst. 1 trestního zákoníku použití fyzické síly pachatelem za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. V posuzované věci stěžovatelka projevovala odpor i nesouhlas, kdy vedlejšímu účastníkovi opakovaně se slzami v očích říkala, že to nechce. Intenzivní fyzický odpor ale neuváděla. Nadto postupem času jednání vedlejšího účastníka strpěla vlivem závislosti. Přehlédnout nebylo možné ani delší časový odstup a absenci lékařských zpráv o případných zraněních stěžovatelky. Městské státní zastupitelství proto nemělo za prokázané, že vedlejší účastník použil fyzickou sílu k překonání odporu stěžovatelky a k jejímu donucení k pohlavnímu styku.
9. Jde-li o trestný čin sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 trestního zákoníku, městské státní zastupitelství dospělo k závěru, že jednáním vedlejšího účastníka došlo jak k zneužití jeho postavení jako kněze římskokatolické církve a z něho vyplývající důvěryhodnosti a vlivu na stěžovatelku, tak k zneužití její závislosti na něm, jelikož stěžovatelka byla v určitém náboženském směru odkázána na vedlejšího účastníka, který byl pro ni autoritou. Navíc se u něj těšila přízni, kterou ve své rodině nepociťovala. Vedlejší účastník jí kupoval potřebné oblečení či boty a finančně podporoval také její rodinu, a to až nadstandardním způsobem, čehož si všimli ostatní svědci. Materiální a finanční pomoc se neustále stupňovala s tím, jak stěžovatelka dospívala. Nejprve jí vedlejší účastník zajistil dárce ke studiu na vysoké škole, následně jí koupil byt v Y. Za tuto pomoc si ovšem vybíral "odměny". Stěžovatelku a její situaci zneužíval k sexuálnímu uspokojování svých potřeb, kdy na ni navíc vyvíjel nátlak, aby nikomu o jejich sexuálních praktikách neříkala. Popsaným jednáním se vedlejší účastník vůči stěžovatelce nacházel v určitém autoritativním postavení, z něhož zásadně ovlivňoval její život, když pro ni dlouhodobě organizoval a zajišťoval finanční a sociální pomoc. To u ní, vzhledem k její rodinné situaci, nepochybně vytvořilo i faktický vztah závislosti na vedlejším účastníkovi, který těchto skutečností následně zneužil k sexuálnímu nátlaku vůči ní.
10. Argumentaci policejního orgánu, že stěžovatelka jednala dobrovolně a svobodně, byla podle městského státního zastupitelství v přímém rozporu s dosaženými poznatky z oboru viktimologie a s rozhodnutími Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017 sp. zn. 6 Tdo 450/2017). Závěry o dobrovolném jednání byly vyvráceny zejména znaleckým posudkem, podle něhož stěžovatelka k vedlejšímu účastníkovi cítila respekt z jeho duchovní, otcovské a pastorační role, ale také vděk za to, že pomáhá finančně její rodině a že se vůči ní samotné chová podpůrně otcovsky. Mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem šlo o vztahovou závislost stěžovatelky, jejíž rozhodování bylo více než ekonomickými aspekty ovlivňováno vnímáním vedlejšího účastníka jako duchovní autority, jakož i obavou, že při případném zveřejnění informací nenalezne podporu ani v rodině, ani v církevní komunitě.
11. Ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu městské státní zastupitelství částečně přisvědčilo závěru policejního orgánu, vyslovenému v dřívějších usneseních o odložení věci, že vedlejší účastník nemohl z projeveného nesouhlasu stěžovatelky dovodit jeho vážnost, a proto nejednal v úmyslu donutit stěžovatelku k pohlavnímu styku násilím. Zásadně však již nelze souhlasit s konstrukcí policejního orgánu o možnosti vedlejšího účastníka chápat smysl slov stěžovatelky. Vedlejší účastník si byl negativního postoje stěžovatelky velmi dobře vědom, stejně jako si uvědomoval její závislost na jeho osobě jako "duchovním otci" a na jeho finanční pomoci. Věděl, že mezi ním a stěžovatelkou je objektivní vztah odkázanosti a že má zásadní vliv na stěžovatelku, a tohoto svého postavení i závislosti záměrně zneužil k dosažení vlastního cíle a ve svůj osobní prospěch.
12. Tyto důvody vedly městské státní zastupitelství k tomu, že usnesení policejního orgánu o odložení věci vyhodnotilo jako přinejmenším předčasné. Závislost oběti na pachateli je subjektivním vnitřním pojítkem oběti k pachateli, a proto obecné smýšlení, zda se podle názorů jiných objektivně mohla z takového vlivu vymanit, nejsou zcela namístě. Totéž platí ohledně námitek, že stěžovatelka mohla kdykoli vztah s vedlejším účastníkem skončit. Z obecného pohledu lze souhlasit, že stěžovatelka tak mohla učinit, tento krok ale i přesto, že sexuální úkony vedlejšího účastníka pociťovala jako příkoří a nebyly jí příjemné, neučinila a byla ochotná tyto jeho praktiky snášet právě vzhledem k existující závislosti. Vyhodnocení chování stěžovatelky policejním orgánem se jeví být částečně v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018 sp. zn. 8 Tdo 1232/2018). Policejní orgán, byť hodnotil jednání vedlejšího účastníka ve světle naplnění znaků trestného činu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 trestního zákoníku, se pojetí znaku závislosti nikterak nevěnoval, ačkoli při řádném hodnocení posuzovaného jednání by taková úvaha byla zcela jistě na místě. Závěry vyplývající ze znaleckého posudku a jeho dodatků nebyly policejním orgánem správně vyhodnoceny.
13. Navzdory uvedenému ale městské státní zastupitelství neshledalo důvod k vrácení věci obvodnímu státnímu zastupitelství k novému projednání a rozhodnutí. Ze spisového materiálu totiž vyplývá, že k ukončení jednání vedlejšího účastníka nepochybně došlo v roce 2014, pravděpodobně v listopadu, a tudíž trestní odpovědnost za trestný čin sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 trestního zákoníku již zanikla uplynutím promlčecí doby pěti let podle §34 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku.
III.
Argumentace stěžovatelky
14. Stěžovatelka úvodem ústavní stížnosti podotkla, že proti napadenému usnesení o odložení věci nepodala stížnost, protože jí okresní státní zástupkyně sdělila, že by takováto stížnost neměla šanci na úspěch. Za účinný opravný prostředek tak považovala až žádost o výkon dohledu adresovanou nejblíže vyššímu státnímu zastupitelství, které se touto žádostí meritorně zabývalo a shledalo ji částečně důvodnou. To, že se městské státní zastupitelství alespoň zčásti ztotožnilo s její argumentací, vnímá jako určité zadostiučinění. Ústavní stížnost přesto podala, neboť vyřízení její žádosti v ní jako u přeživší sexuálního zneužívání znovu vyvolalo pocit nedosažitelnosti spravedlnosti, tedy, že ať udělá, co udělá, orgány činné v trestním řízení si vždy najdou důvod, pro který její případ nedotáhnou do řádného konce.
15. Městskému státnímu zastupitelství stěžovatelka vytýká, že se nezabývalo možnou kvalifikací jednání vedlejšího účastníka jako trestného činu sexuálního nátlaku i z hlediska §186 odst. 5 písm. b) trestního zákoníku, což by s ohledem na vyšší trestní sazbu znamenalo uplatnění až patnáctileté promlčecí doby. Nejvyšší soud již před několika lety konstatoval, že toto ustanovení lze použít jen ve vztahu k §186 odst. 1 trestního zákoníku, a nikoli i §186 odst. 2 trestního zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017 sp. zn. 8 Tdo 783/2017). Podle stěžovatelky však uvedený závěr není přesvědčivě odůvodněn a je v rozporu s ústavními normami a mezinárodními závazky České republiky. Použití jazykového a systematického výkladu zde není dostatečné. Stanovil-li zákonodárce stejnou výši základní sazby u odstavců 1 i 2, lze předpokládat, že spatřoval srovnatelnou společenskou škodlivost u obou základních skutkových podstat trestného činu sexuálního nátlaku. Z hlediska následků způsobených sexuálním deliktem zpravidla navíc platí, že jejich rozsah a intenzita jsou větší, měla-li oběť k pachateli nějaký vztah, kterého pachatel zneužil. Tuto skutečnost reflektoval i zákonodárce, který u pohlavního zneužití dítěte mladšího patnácti let považuje zneužití závislosti nebo vlivu za zvlášť přitěžující okolnost (§187 odst. 1 a 2 trestního zákoníku). Odlišný výklad §186 trestního zákoníku by byl nejen nelogický a nekonzistentní, ale i v rozporu s Úmluvou o ochraně dětí proti sexuálnímu zneužívání, protože u dětí ve věku 15 až 18 let, k jejichž ochraně nelze použít §187 trestního zákoníku, by nebylo možné poskytnutí ochrany odpovídající požadavkům plynoucím z této úmluvy, tedy, že se zvlášť přitěžující okolnost uvedená v §186 odst. 5 písm. b) trestního zákoníku vztáhne i na §186 odst. 2 trestního zákoníku. Vzhledem k tomu, že oběti sexuálních deliktů jsou schopny inkriminované jednání adekvátně pojmenovat a řešit až s odstupem mnoha let, by uvedeným mezinárodním závazkům vyhovovala teprve promlčecí doba delší než 5 let.
16. Jednání vedlejšího účastníka mělo stěžovatelce způsobit těžkou újmu na zdraví, která má dlouhodobé dopady na kvalitu jejího života, schopnost navazovat jakékoli kontakty, vykonávat běžné aktivity, a to vše v důsledku závažných psychických obtíží zapříčiněných sexuálním zneužíváním. Rozsah omezení jejích pracovních možností (invalidita od června 2015 do současnosti) odpovídá ztrátě nebo podstatnému snížení pracovní způsobilosti podle §122 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, případně mučivým útrapám podle písmene h) či delší době trvající poruše zdraví podle písmene i). Městské státní zastupitelství se této otázce ale nevěnovalo. Orgány činné v trestním řízení rovněž pochybily, jestliže se nezabývaly otázkou, zda vedlejší účastník nezneužíval i jiné osoby. Spáchal-li by i v letech 2014 až 2019 trestný čin, na který zákon stanoví stejný nebo přísnější trest, došlo by k přerušení promlčení.
17. Další skupina námitek stěžovatelky brojí proti údajnému nesprávnému a nedostatečnému hodnocení pojmových znaků trestného činu znásilnění městským státním zastupitelstvím. Pro orgány činné v trestním řízení bylo zřejmě obtížné právně kvalifikovat jednání vedlejšího účastníka a charakter jeho dlouhodobého vztahu se stěžovatelkou, který se vůbec nepokusily uchopit v jeho komplexnosti. Tím rezignovaly na možnost účinného vyšetření jeho trestné činnosti. Městské státní zastupitelství se rozhodlo přehodnotit posouzení jednání, které stěžovatelka strpěla pod vlivem závislosti, neboť naplnění znaků sexuálního nátlaku považovalo z pohledu důkazní situace za prokázané. Takový postup by z hlediska účinného vyšetřování a kriminalizace sexuálních deliktů nemusel být problematický, pokud by následně nevedl k závěru, že je trestní stíhání takového deliktu (z důvodů na straně orgánů činných v trestním řízení) promlčeno.
18. Není-li možné trestně stíhat vedlejšího účastníka pro trestný čin sexuálního nátlaku, pak bylo podle stěžovatelky třeba zvažovat, zda jeho jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění, u něhož jsou stanoveny delší promlčecí doby. To platí tím spíše za situace, kdy městské státní zastupitelství výslovně uznalo, že neexistuje jasná hranice mezi těmito trestnými činy, ani důkazní situace ve vztahu k trestnému činu znásilnění. V posuzované věci existují hájitelná tvrzení o naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění. Orgány činné v trestním řízení nevěnovaly dostatečnou pozornost nesouhlasu stěžovatelky. Městské státní zastupitelství jej sice považovalo za prokázaný, stejně jako skutečnost, že vedlejší účastník si byl vědom negativního postoje stěžovatelky ke vzájemným sexuálním aktivitám, nespatřovalo v tom ale naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění. Vedlejší účastník totiž nemusel překonávat fyzický odpor stěžovatelky. Taková úvaha je v rozporu s rozhodovací praxí obecných soudů, podle které postačuje, že pachateli musela být zjevná nevole oběti s jeho jednáním (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014 sp. zn. 8 Tdo 775/2014, ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 11 Tdo 294/2014 a ze dne 24. 8. 2011 sp. zn. 3 Tdo 929/2011)
19. Stěžovatelka ve své výpovědi ze dne 8. 6. 2017 uvedla: "My jsme měli na faře kancelář. Na faře byli lidi. Když zrovna byli všichni pryč, tak on přišel, zamkl v kanceláři, napasoval mě do rohu v kanceláři, držel mě v rohu ve stoje, sahal mi na prsa a ukájel se prakticky sám. Držel mě tam silou. Snažila jsem se mu vysmeknout. Neměla jsem kudy z toho rohu se vysmeknout.". Takto popsané jednání má všechny znaky donucení k pohlavnímu styku násilím, orgány činné v trestním řízení je však vůbec nehodnotily, ani je neučinily předmětem podrobnějšího dokazování (např. formou vhodných otázek na vedlejšího účastníka nebo na další osoby, které se na faře vyskytovaly).
20. Orgány činné v trestním řízení měly pochybit i tím, že nezkoumaly možné naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění prostřednictvím pohrůžky jiné těžké újmy, kterou stěžovatelka vnímala v tvrzení vedlejšího účastníka, že ji zničí mezi jejími přáteli. Charakter pohrůžky nutno hodnotit z pozice konkrétní oběti, s přihlédnutím k jejím osobním poměrům, vyspělosti, zkušenostem, psychickému stavu apod. Orgány činné v trestním řízení se však perspektivou stěžovatelky přiměřeným způsobem nezabývaly a ve svých rozhodnutích ji odmítly jako iracionální. Přitom je ze shromážděných důkazů zřejmé, že stěžovatelka ze svých nevelkých příjmů sama finančně podporovala svou rodinu. Na brigádu do kostela chodila z důvodu, aby její rodina nepřišla o sociální podporu. Újmu své rodiny pociťovala jako újmu vlastní. I obvodní státní zástupkyně vzala za nesporné, že se vedlejší účastník pokoušel v neprospěch stěžovatelky ovlivňovat lidi, kterým se s prožitou zkušeností svěřila.
21. K jednotlivým aktům pomoci, způsobu jejich prezentace i nátlaku na osobu stěžovatelky se ve spisu nachází nezanedbatelné množství důkazů. Stejně tak je ale ve spisu řada důkazů o tom, že se stěžovatelka opakovaně snažila vedlejšímu účastníkovi jeho "dary" vracet a že se na ni snažil systematicky vyvíjet nátlak, aby je přijímala. Není podstatné, zda stěžovatelka či její rodina měly právní nárok na tato plnění a zda je výsledný stav obsažený ve vyhrůžce v souladu s právem, nýbrž jakým způsobem vedlejší účastník s tímto výsledkem zacházel. Použití hrozby ukončení pomoci od vedlejšího účastníka k tomu, aby stěžovatelku donutil k pohlavnímu styku, mělo být způsobilé naplnit skutkovou podstatu trestného činu znásilnění.
IV.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
22. Soudce zpravodaj si vyžádal příslušný spis vedený u policejního orgánu a vyzval účastníky řízení i vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
23. Městské státní zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 2. 8. 2021 uvedlo, že se plně ztotožňuje s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 783/2017, v němž je podrobně vysvětleno, z jakého důvodu nelze u základní skutkové podstaty podle §186 odst. 2 trestního zákoníku použít vyšší trestní sazbu podle §186 odst. 5 trestního zákoníku. Tato výkladová otázka nebyla předmětem žádosti o výkon dohledu, a proto v jeho rámci nebylo tímto směrem argumentováno. Platí nicméně, že posouzení, zda byla stěžovatelce způsobena těžká újma na zdraví ve formě posttraumatické stresové poruchy, bylo pro danou věc irelevantní. Stanovení příčinné souvislosti s jednáním vedlejšího účastníka se i vzhledem k časovému odstupu od inkriminovaného jednání jeví jako čistě hypotetické.
24. V rámci dohledu byla řešena i otázka, zda některá jednání vedlejšího účastníka nenaplnila skutkovou podstatu trestného činu znásilnění podle §185 trestního zákoníku. V posuzované věci se nepodařilo prokázat, že by stěžovatelka byla donucena k pohlavnímu styku násilím, a nelze předpokládat, že by opakovaným výslechem vedlejšího účastníka mohlo dojít k objasnění věci. Namítá-li stěžovatelka, že orgány činné v trestním řízení dostatečně nezkoumaly možné naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění prostřednictvím pohrůžky těžké újmy, nelze přehlédnout, že tuto těžkou újmu spatřuje v tom, že pokud by se vedlejšímu účastníkovi nepodvolila, přestane pomáhat její rodině, a v případě oznámení ji zničí mezi přáteli v církvi. Podle městského státního zastupitelství zde však šlo o zneužití závislosti vedlejším účastníkem, který si byl stavu závislosti stěžovatelky na jeho osobě velice dobře vědom, a právě za pomoci různých darů a svého postavení v katolické církvi tento stav závislosti udržoval či rozvíjel, čímž stěžovatelku přiměl k pohlavnímu styku. Jeho jednání tak nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění, nýbrž trestného činu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 trestního zákoníku. Základní práva stěžovatelky nebyla napadenými rozhodnutími porušena.
25. Policejní orgán ve svém vyjádření ze dne 2. 8. 2021 pouze zopakoval závěry uvedené v jím vydaném usnesení, které je napadeno ústavní stížností.
26. Vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 30. 8. 2021 označil ústavní stížnost za nepřípustnou, neboť stěžovatelka proti usnesení policejního orgánu nepodala stížnost. Není přitom rozhodný důvod, pro který tak neučinila. Stěžovatelka ostatně ničím neprokazuje své tvrzení ohledně vyjádření státní zástupkyně, že stížnost nemá podávat. Za účinný procesní prostředek naopak nelze považovat žádost o výkon dohledu adresovanou nejblíže vyššímu státnímu zastupitelství, která není mimořádným opravným prostředkem (srov. usnesení ze dne 28. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 3067/20; všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
27. Ke skutkovým tvrzením stěžovatelky vedlejší účastník zdůraznil, že došlo-li k nějakým intimním projevům sblížení, bylo to vždy vzájemné a nebyl v tom jakýkoli náznak násilí či nátlaku. O hezkém vztahu mezi ním a stěžovatelkou svědčí i některé písemnosti, v nichž stěžovatelka jejich vztah popsala, například její řádky na rubu fotografie z promoce nebo dopisy na rozloučenou, které sepsala před pokusem o sebevraždu. Nikdy stěžovatelce netvrdil, že jí nikdo nebude věřit, ani ji nevydíral. Dárky jí dával nezištně a její rodině pomohl s koupí bytu, k čemuž poskytl i své úspory. Vedlejší účastník nesouhlasí s tvrzením, že se městské státní zastupitelství nevypořádalo s otázkou, zda lze zvlášť přitěžující okolnost podle §186 odst. 5 písm. b) trestního zákoníku použít i u skutkové podstaty trestného činu podle §186 odst. 2 trestního zákoníku. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 783/2017 uvádí, že zákonodárce důsledně rozlišoval mezi jednotlivými základními skutkovými podstatami a k nim se vážícími okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby. Tvrzení stěžovatelky, že jí měla být jednáním vedlejšího účastníka způsobena těžká újma na zdraví, je pouhou spekulací. Z provedeného dokazování nevyplynuly ani žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že se dopustil trestné činnosti vůči jiným osobám. Z toho, že se stěžovatelce nedostalo požadovaného výsledku, nelze dovozovat porušení jejího práva na účinné vyšetřování. Za nepatřičné vedlejší účastník označuje tvrzení, že neposouzení jeho jednání jako trestného činu znásilnění by nebylo problematické, pokud by městské státní zastupitelství nedovodilo zánik trestnosti uplynutím promlčecí doby.
28. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce, která využila možnosti na ně reagovat podáním ze dne 14. 9. 2021. V něm upozorňuje, že povinnost vyčerpat podnět k výkonu dohledu vyplývá z nálezu ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), jehož právní názor může být překonán pouze postupem pléna podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Odkazované usnesení sp. zn. I. ÚS 3067/20 proto již z důvodu, že jde pouze o usnesení, nesvědčí o překonání tohoto právního názoru. Nadto lze odlišit právní názory, na kterých jsou založena tato rozhodnutí Ústavního soudu. Zatímco nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 se zabývá povahou žádosti o výkon dohledu nejblíže vyššího státního zastupitelství v návaznosti na usnesení o odložení věci v kontextu práva poškozeného na účinné vyšetřování, usnesení sp. zn. I. ÚS 3067/20 se věnuje charakteru podnětu k výkonu dohledu v návaznosti na stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání v kontextu práva obviněného na spravedlivý proces. I když z hlediska srozumitelnosti práva nepochybně není vhodné, aby podnět k dohledu byl účinným opravným prostředkem jen v určitém kontextu, je z právě uvedeného zřejmé, že argumentace vedlejšího účastníka o nepřípustnosti ústavní stížnosti nemůže obstát.
29. Stěžovatelka se již v ústavní stížnosti vypořádala s argumentací, kterou účastníci řízení zopakovali ve vyjádřeních. Shrnula důvody, které ji vedly k formulování dopisu na rozloučenou právě tohoto obsahu. Přání a fotky, jejichž texty mají podle vedlejšího účastníka svědčit o vzájemnosti vztahu, si měl vyžádat vedlejší účastník. Zřejmě předpokládal, že by se mu to mohlo v budoucnu hodit. Z vyjádření vedlejšího účastníka je zřejmé, že považuje své jednání vůči stěžovatelce za zcela souladné s právem. Vůbec však nereflektuje skutečnosti, ze kterých je zřejmý veřejný zájem na řádném vyšetření předmětného jednání a autoritativním rozhodnutí zákonného soudu o tom, zda jím byl spáchán trestný čin. Jestliže vedlejší účastník obhajuje závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 783/2017, pomíjí, že Nejvyšší soud ve skutečnosti teleologický výklad vůbec nepoužívá.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
30. Ústavní soud je příslušný k projednání ústavní stížnosti. Stěžovatelka tvrdí, že je poškozenou, resp. obětí trestného činu, a k ochraně svých základních práv a svobod podala ústavní stížnost proti usnesení o odložení věci podle §159a odst. 1 trestního řádu. Tvrdí, že orgány činné v trestním řízení nedostály povinnostem odpovídajícím jejímu právu na účinné vyšetřování. Ústavní stížnost byla s ohledem na uvedená tvrzení podána oprávněnou navrhovatelkou.
31. Pokud jde o přípustnost ústavní stížnosti, stěžovatelka byla povinna vyčerpat zákonné prostředky k ochraně práva, jimiž jsou stížnost podle §141 a násl. trestního řádu jako opravný prostředek a dále podnět k výkonu dohledu nejblíže vyššího státního zastupitelství podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím lze účinně dosáhnout odstranění případného zásahu do základních práv a svobod poškozeného, resp. oběti trestného činu, bez nutnosti zásahu Ústavního soudu [k tomu podrobně nález sp. zn. I. ÚS 1565/14, body 27 až 32; závěry uvedené v tomto nálezu nemohly být překonány usnesením sp. zn. I. ÚS 3067/20, které se navíc zabývalo odlišnou procesní situací, a to ústavní stížností obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání]. V posuzované věci ovšem k takovémuto vyčerpání nedošlo v důsledku nepodání stížnosti, a proto je ústavní stížnost proti napadenému usnesení policejního orgánu podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Tvrzení, že k nepodání stížnosti došlo v důsledku předem avizovaného postoje okresní státní zástupkyně, že tato stížnost nebude úspěšná, na závěru o nutnosti jejího vyčerpání nic nemění. I kdyby tomu tak ve výsledku bylo, okresní státní zástupkyně by byla povinna své rozhodnutí náležitě odůvodnit, přičemž teprve pak by bylo zřejmé, zda bude či nebude třeba proti tomuto usnesení uplatňovat další procesní prostředky k ochraně práva. V tomto ohledu stížnost představovala účinný opravný prostředek.
32. Podmínka přípustnosti je přesto splněna u vyrozumění městského státního zastupitelství, kterým byla věc stěžovatelky posouzena k jejímu podnětu k výkonu dohledu s tím, že nebyly shledány důvody pro uložení pokynu obvodnímu státnímu zastupitelství k provedení dalších úkonů v rámci trestního řízení. Povinnost orgánů veřejné moci plynoucí z práva na účinné vyšetřování, jehož obsah bude vymezen níže (viz část VI/a. tohoto usnesení), totiž dopadá i na výkon dohledu nejblíže vyšším státním zastupitelstvím.
33. Zbývá dodat, že ústavní stížnost proti rozhodnutí městského státního zastupitelství byla podána včas a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
VI.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
34. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřeními účastníků a vedlejšího účastníka řízení a obsahem příslušného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, ve které byla shledána přípustnou, zjevně neopodstatněná.
35. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
36. Stěžovatelka tvrdí, že výše popsané jednání vedlejšího účastníka, jehož měla být obětí (viz bod 3 tohoto usnesení), naplňuje znaky trestného činu znásilnění podle §185 trestního zákoníku, případně trestného činu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 trestního zákoníku, a že jí orgány činné v trestním řízení odepřely ochranu některých jejich základních práv a porušily z nich vyplývající povinnost věc účinně vyšetřit. Měly tak učinit nedostatečným objasněním okolností útoků vedlejšího účastníka, při nichž měla být stěžovatelka k pohlavnímu styku donucena násilím, případně pohrůžkou jiné těžké újmy. Jestliže by se ale přece jen měla uplatnit kvalifikace jednání vedlejšího účastníka jako sexuálního nátlaku ve smyslu §186 odst. 2 trestního zákoníku, pak s ohledem na způsobenou těžkou újmu na zdraví mělo přicházet v úvahu posouzení tohoto jednání podle §186 odst. 5 písm. b) trestního zákona, což by znamenalo, že by se uplatnila promlčecí doba patnácti let podle §34 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Nadále by tak bylo možné zahájit trestní stíhání vedlejšího účastníka.
VI/a.
Obecně k právu na účinné vyšetřování
37. Úvodem ústavněprávního posouzení věci je namístě připomenout obecná východiska týkající se práva na účinné vyšetřování, která vyplývají z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (podrobné shrnutí bylo v nedávné době obsaženo např. v usnesení ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. II. ÚS 2972/20, body 23-30).
38. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že stát se formulací ústavních ustanovení o základních právech a svobodách zavázal nejen k tomu, že je svou činností sám nebude porušovat (tzv. negativní status) a že do této chráněné oblasti bude zasahovat jen v ústavních a zákonných mezích, ale také, že s ohledem na mocenský monopol a zákaz svémoci bude poskytovat ochranu (tzv. pozitivní status jednotlivce) těmto právům, svobodám a hodnotám, a to i jsou-li narušeny jednáním někoho jiného, než je nositel veřejné moci. Takovým porušením by se měl snažit předcházet v jednotlivých právních odvětvích, zejména správního či trestního práva [srov. nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 (N 151/82 SbNU 385), body 24-25].
39. Ústavní pořádek České republiky - na rozdíl od některých jiných ústav - sice výslovně neuvádí pojmy "poškozeného" a "oběti trestného činu", z povahy veřejné moci však vyplývá závazek ochrany i pro tyto subjekty. Uvedený závazek nelze vykládat jako otevírání prostoru pro poškozené tam, kde to zákon neumožňuje, ale jako přísné měřítko hodnocení monopolu veřejné žaloby (čl. 80 Ústavy) a jeho efektivního naplňování, a to s přihlédnutím k obecné zásadě trestního řízení podle §2 odst. 15 trestního řádu o povinnosti umožnit poškozeným plné uplatnění jejich práv v každém období trestního řízení [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1716/16, body 26-27; viz též nález ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1397/14 (N 38/76 SbNU 515)]. Nejdůležitějším odrazem uvedených povinností státu je právo poškozených na účinné vyšetřování, které je vhodné, důkladné, nestranné a nezávislé, bez zbytečných průtahů a pod veřejnou kontrolou [podrobně k tomuto právu, jeho ústavnímu základu a vývoji v judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva viz zejména nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 a nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18 (N 153/96 SbNU 14)].
40. Právo na účinné vyšetřování zavazuje především orgány moci výkonné. Povinnosti státu není učiněno za dost, nebude-li výsledků takovéhoto vyšetřování využito v trestním řízení podle ústavních pravidel (např. čl. 80 Ústavy, čl. 38 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 1 Listiny). Účinné vyšetřování nicméně nezaručuje žádný konkrétní výsledek trestního řízení, ale jen řádnost postupu uvedených orgánů (např. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13, bod 20). V určitých případech nutno dovodit, že povinnost objasnit okolnosti protiprávního jednání má i soudní moc (čl. 81 až 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny), a to ve všech druzích řízení (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1716/16, body 31-32).
41. Každý jednotlivec, který se dovolává ochrany nároků vyplývajících ze základních lidských práv a svobod, má právo na přezkoumatelné vyjádření příslušného státního orgánu (policejního, soudního atd.) ohledně toho, jaké skutkové okolnosti byly v jeho věci zjištěny, popř. z jakého důvodu nebyly zjištěny další, a jaký mocenský postup lze při znalosti uvedeného souhrnu okolností dále uplatnit. V žádné fázi trestního řízení (§2 odst. 15 trestního řádu) nemůže žádný orgán státní moci klást důkladnému prošetření všech důležitých okolností a ústavně konformnímu právnímu posouzení zjištěných okolností procesní překážky, pokud jimi chráněný právní účel nedosahuje svojí váhou hodnoty základních práv poškozených. Na uvedené právo pak navazuje povinnost logického a ústavně konformního promítnutí zjištěných skutkových okolností do individuálních právních aktů státní moci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1716/16, body 34 a 35).
42. Ústavní soud zdůrazňuje, že není jedním z orgánů činných v trestním řízení a do jejich činnosti smí zasahovat jen v mezích svých pravomocí k ochraně základních práv a svobod. Má-li takovýto zásah sloužit ochraně základních lidských práv a svobod poškozených či obětí trestného činu, vždy je třeba zvažovat, zda jim právní řád neumožňuje účinně se domoci této ochrany i jiným způsobem, a to i procesními prostředky mimo trestní řízení. V neposlední řadě se zásah Ústavního soudu nemůže nepřiměřeným způsobem dotýkat základních práv a svobod osoby, proti níž je trestní řízení vedeno, a nesmí vést k popření těch jejích práv, která jsou výrazem ústavních záruk spravedlivého procesu v trestním řízení, např. práva na obhajobu, zásady presumpce neviny apod. (usnesení sp. zn. II. ÚS 2972/20, bod 28).
43. Tato východiska zohledňuje Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi. Ať už však předmětem jeho přezkumu byl postup orgánů činných v trestním řízení z hlediska práva na účinné vyšetřování či samotné posouzení viny a trestu obžalovaného ze strany obecných soudů, možnost zásahu se vždy týkala jen nejzávažnějších trestných činů [nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91), bod 23, nález sp. zn. III. ÚS 2012/18, bod 34], u nichž trestné jednání poškozovalo nebo ohrožovalo hodnoty chráněné základními lidskými právy a svobodami.
44. Dosavadní rozhodovací činnost Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva takovýto zásah připustila, za splnění dalších podmínek, například k ochraně práva na život podle čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy (nález sp. zn. I. ÚS 1565/14, nález sp. zn. III. ÚS 1716/16, nález ze dne 8. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 1477/20; dále např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 1995 ve věci stížnosti č. 18984/91 McCann a ostatní proti Spojenému království, rozsudek ze dne 24. 2. 2005 ve věci stížnosti č. 57947/00 Isayeva, Yusupova a Bazayeva proti Rusku, rozsudek ze dne 16. 2. 2012 ve věci stížnosti č. 23944/04 Eremiášová a Pechová proti České republice, či rozhodnutí tohoto soudu citovaná v uvedených nálezech), práva nebýt vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy [nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161), nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 (N 91/81 SbNU 485), nález ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1376/18, nález ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1559/20; dále např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 9. 2015 ve věci stížnosti č. 23380/09 Bouyid proti Belgii, či rozhodnutí tohoto soudu citovaná v uvedených nálezech], práva na osobní svobodu a osobní bezpečnost, práva nebýt držen v otroctví nebo nevolnictví, práva nebýt podroben nuceným pracím nebo službám a práva na zachování lidské důstojnosti podle čl. 8 odst. 1, čl. 9 a čl. 10 odst. 1 Listiny a čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 5 odst. 1 Úmluvy [nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475), nález sp. zn. II. ÚS 3436/14] nebo práva na rodinný nebo soukromý život podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy [nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301); dále např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 12. 2003 ve věci stížnosti č. 39272/98 M. C. proti Bulharsku nebo rozsudek velkého senátu ze dne 12. 11. 2013 ve věci stížnosti č. 5786/08 Söderman proti Švédsku]. Jakýkoli zásah Ústavního soudu do trestního řízení k ochraně uvedených základních lidských práv a svobod poškozeného nebo oběti trestného činu musí být podmíněn tím, že mimo rámec trestního řízení nelze jejich účinnou ochranu poskytnout. U méně závažných trestných činů přichází takovýto zásah v úvahu jen ve zcela extrémních případech flagrantního pochybení orgánů činných v trestním řízení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12, bod 19).
VI/b.
Posouzení tvrzeného zásahu do práva stěžovatelky na účinné vyšetřování
45. Ústavní soud neshledal, že by městské státní zastupitelství při výkonu dohledu porušilo právo stěžovatelky na účinné vyšetřování, pokud na základě shromážděných důkazů - a to i při zohlednění doplňujícího vysvětlení stěžovatelky ze dne 8. 6. 2017 - nepovažovalo za prokázané, že vedlejší účastník použil fyzickou sílu k překonání odporu stěžovatelky a k jejímu donucení k pohlavnímu styku (viz bod 9 tohoto usnesení), a současně se nově nedotázalo vedlejšího účastníka na okolnosti stěžovatelkou popsaného konkrétního útoku. Vzhledem k již učiněnému vysvětlení vedlejšího účastníka, který odmítl, že by vůči stěžovatelce použil násilí, i tomu, že ostatní získané důkazy v tomto ohledu nevypovídají o jeho násilí, nýbrž o jiné formě nátlaku, nelze městskému státnímu zastupitelství vytýkat závěr, že nové vysvětlení vedlejšího účastníka nemohlo ve věci přinést nové relevantní skutečnosti (viz bod 25 tohoto usnesení). Úvahy městského státního zastupitelství nejsou ani v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů (viz bod 19 tohoto usnesení), podle níž pro posouzení skutkové podstaty trestného činu znásilnění postačuje, že pachateli musela být nevole oběti s jeho jednáním zjevná, aniž by musel překonávat její fyzický odpor. Městské státní zastupitelství ostatně netvrdí, že zřejmý fyzický odpor oběti je nezbytnou podmínkou pro závěr o spáchání trestného činu znásilnění. Pouze konstatovalo, že stěžovatelka podle svých tvrzení neprojevila intenzivní fyzický odpor vůči jednání vedlejšího účastníka. Není pravděpodobné, zda by se nyní ještě podařilo získat další důkazy. Jak vyplývá z příslušného policejního spisu, policejní orgán v minulosti kontaktoval různé osoby, u nichž se domníval, že by mohly vypovědět o okolnostech tehdejšího vztahu mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou. Jimi podaná vysvětlení však závěr o použití násilí nepodpořila. Přehlédnout nelze ani plynutí času, kdy jednání vedlejšího účastníka, jímž podle stěžovatelky měl být spáchán trestný čin, skončilo před asi 7 lety, a jednotlivé útoky, které podle jejího názoru naplňovaly skutkovou podstatu trestného činu znásilnění, nastaly ještě o několik let dříve. Pro úplnost je třeba dodat, že získané důkazy nenasvědčovaly tomu, že by vedlejší účastník spáchal jiný trestný čin v letech 2014 až 2019, a policejní orgán v posuzované věci neměl důvod prověřovat takovéto domnělé jednání.
46. Tím není vyloučeno, že se vedlejší účastník vůči stěžovatelce nedopustil trestného činu. Městské státní zastupitelství ze získaných důkazů dovodilo, že výše shrnutým jednáním vedlejšího účastníka mohl být spáchán trestný čin sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 trestního zákoníku, jehož se dopustí pachatel, který přiměje jiného k pohlavnímu styku, k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování zneužívaje jeho závislosti. Vedlejší účastník měl zneužít závislosti stěžovatelky vůči němu. Tato závislost vyplývala zjednodušeně řečeno jednak z jeho postavení kněze římskokatolické církve a s tím spojené autority, jednak z toho, že v průběhu let významně materiálně podporoval stěžovatelku a její rodinu. Městskému státnímu zastupitelství nelze vytknout, že nehodnotilo získané důkazy ve své komplexnosti. Svým právním hodnocením částečně uznalo argumentaci stěžovatelky o nesprávnosti napadeného usnesení policejního orgánu, byť tato skutečnost již z důvodu promlčení nemohla vést k zahájení trestního stíhání.
47. Stěžovatelka rozporuje i právní názor městského státního zastupitelství, podle něhož se zvlášť přitěžující okolnost podle §186 odst. 5 písm. b) trestního zákoníku neuplatní u skutkové podstaty trestného činu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 trestního zákoníku. Právě od tohoto právního názoru se odvíjí závěr o zániku trestnosti uplynutím promlčecí doby pěti let podle §34 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku. Ústavní soud má za to, že městské státní zastupitelství ve věci postupovalo nejen v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 783/2017), ale především v souladu s jednoznačným zněním §186 odst. 5 písm. b) trestního zákoníku, který odkazuje pouze na odstavec 1, a nikoli i na odstavec 2, jak je tomu v jiných částech tohoto ustanovení. Výkladem nelze dospět k závěru, že zákonodárce v tomto případě vztáhl §186 odst. 5 písm. b) trestního zákoníku i na §186 odst. 2 trestního zákoníku, aniž by to výslovně vyjádřil. Takovýto rozšiřující výklad v neprospěch pachatele by odporoval čl. 39 Listiny, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání stanovit. Nic na tom nemění ani úvahy o tom, zda je stávající zákonná úprava trestného činu sexuálního nátlaku dostatečná z hlediska jí sledovaného účelu.
48. Uvedené závěry nelze vykládat tak, že jimi Ústavní soud konstatuje vinu vedlejšího účastníka, případně, že přisvědčil závěru městského státního zastupitelství o trestnosti jeho jednání. Takovýto závěr by v souladu s čl. 40 odst. 1 Listiny mohl učinit jen soud rozhodující v trestním řízení na základě obžaloby při respektování všech procesních práv obžalovaného. Ústavní soud se na tomto místě omezuje na zjištění, že městské státní zastupitelství se v rámci výkonu dohledu řádně vypořádalo s námitkami stěžovatelky, která se na základě hájitelného tvrzení o tom, že se stala obětí trestného činu, domáhá vůči státu, aby jí prostředky trestního práva poskytl ochranu proti zásahům do její svobody a důstojnosti, k nímž mělo dojít jednáním vedlejšího účastníka. V tomto ohledu se městské státní zastupitelství nedopustilo žádného pochybení, s nímž by bylo možné spojovat zásah do základních práv a svobod stěžovatelky, což platí i pro závěr, že i kdyby se vedlejší účastník skutečně dopustil trestného činu, jeho trestnost již v mezidobí z důvodu uplynutí promlčecí doby zanikla. Právě vyrozuměním městského státního zastupitelství bylo stěžovatelce současně poskytnuto určité zadostiučinění, a to tím, že bylo zjištěno pochybení policejního orgánu, který rozhodl o odložení věci navzdory tomu, že zjištěné skutečnosti nasvědčovaly spáchání trestného činu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 trestního zákoníku, jehož obětí měla být stěžovatelka. Tím bylo nepřímo zjištěno, že policejní orgán v rozporu s čl. 7 odst. 2 a čl. 10 odst. 1 Listiny a čl. 3 a 8 Úmluvy nedostál své povinnosti provést účinné vyšetřování. Protože napadeným vyrozuměním, kterým městské státní zastupitelství posoudilo podnět k výkonu dohledu, již uvedené pochybení bylo zjištěno, nelze učinit závěr, že tímto vyrozuměním byla porušena uvedená základní práva stěžovatelky.
VII.
Závěr
49. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu