ECLI:CZ:US:2021:4.US.719.21.1
sp. zn. IV. ÚS 719/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroše Drbohlava, zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem, sídlem Sakařova 1631, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2020 č. j. 20 Cdo 2826/2020-44, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. dubna 2020 č. j. 25 Co 51/2020-36 a usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 11. prosince 2019 č. j. 21 EXE 726/2019-24, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti E.ON Energie, a. s., sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, a o návrzích s ní spojených na zrušení §42 odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a §9 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to z důvodu "prokázaného" porušení jeho práva na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak patrno z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu, napadeným usnesením Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") byl v exekuční věci vedlejší účastnice (jako oprávněné) pro nezaplacení soudního poplatku (viz níže) zamítnut návrh stěžovatele (jako povinného) na zastavení exekuce, jejímž předmětem byla částka 14 500 Kč s příslušenstvím.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil.
4. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, Nejvyšší soud však dovolací řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastavil.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že exekuční titul mu byl doručen dne 17. 12. 2018. Dne 24. 12. 2018 proti němu podal e-mailem odvolání, k němuž však s ohledem na §42 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nebylo přihlédnuto, a později doručené písemné odvolání bylo posouzeno jako opožděné. Tento postup považuje stěžovatel za nesprávný a "formalistický", přičemž poukazuje na §5 o. s. ř. s tím, že jej měl soud poučit, aby mohl své podání doplnit, tak aby bylo procesně použitelné, resp. bezvadné. Příslušný soud mu oznámil, že k jeho odvolání nebude přihlédnuto, učinil tak ale až dne 7. 1. 2019, kdy bylo zřejmé, že již nebude moci podat včasné odvolání. V souvislosti s tím navrhl, aby Ústavní soud zrušil §42 odst. 2 větu druhou o. s. ř.
6. Současně stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost může být projednána i přesto, že jeho dovolání nebylo meritorně projednáno, a to s ohledem na §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
7. Porušit stěžovatelovo právo na soudní ochranu mělo i napadené usnesení Nejvyššího soudu, neboť současná úprava placení soudních poplatků je podle něj nepřiměřeně přísná, protože není-li soudní poplatek uhrazen na první výzvu, nelze tuto chybu napravit. Upozorňuje, že chyby se může dopustit i soud, jako se stalo i v tomto řízení, kdy jeho právnímu zástupci nebylo toto usnesení doručeno. Z tohoto důvodu navrhuje, aby Ústavní soud zrušil i §9 odst. 1 větu druhou a třetí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), načež dospěl k závěru, že tomu tak není.
9. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
10. Podle §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, neposkytuje-li zákon stěžovateli procesní prostředek k ochraně jeho práva, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
11. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 téhož zákona).
12. Podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle §75 odst. 1 téhož zákona, přesahuje-li stížnost svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
13. Směřuje-li ústavní stížnost proti uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, z vyžádaného soudního spisu plyne, že toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 9. 11. 2020 vhozením do jeho poštovní schránky (§50 o. s. ř.), ústavní stížnost však byla podána až dne 18. 3. 2021, tedy zjevně po lhůtě stanovené §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu.
14. Stěžovatel v této souvislosti sice upozornil, že jeho právnímu zástupci nebylo toto rozhodnutí nikdy doručeno. Uvedená skutečnost však podstatná není, neboť k jeho doručení došlo, byť přímo samotnému stěžovateli, jak ostatně sám v ústavní stížnosti uvádí.
15. V důsledku toho, že stěžovatel v dovolacím řízení nepostupoval řádně, když neuhradil soudní poplatek, ač k tomu byl soudem vyzván, a toto řízení muselo být zastaveno, nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků, které měl k ochraně svých práv k dispozici. Ústavní stížnost proti usnesením okresního a krajského soudu je tudíž podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Stěžovatel to konečně sám v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, tvrdí však, že jeho návrh splňuje mimořádné podmínky přípustnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. Ve své obsáhlé judikatuře Ústavní soud již v minulosti vyložil obsah podmínek aplikace §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uplatnění této výjimky z obecných pravidel přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud spojuje pak s kvalifikovanými případy, kdy je tzv. podstatný přesah vlastního zájmu stěžovatele odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu [srov. např. usnesení ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. III. ÚS 16/96 (U 1/7 SbNU 325) nebo nález ze dne 22. 9. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 1/98 (N 103/12 SbNU 71; 281/1998 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost [srov. např. nález ze dne 29. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 89/94 (N 58/2 SbNU 151)], případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům [srov. např. nález ze dne 24. 4. 1996 sp. zn. I. ÚS 38/95 (N 35/5 SbNU 283)], resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy [srov. např. nález ze dne 14. 10. 1997 sp. zn. I. ÚS 322/96 (N 127/9 SbNU 161)] či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 25. 2. 1999 sp. zn. III. ÚS 467/98 (N 31/13 SbNU 221)].
17. Dovolává-li se stěžovatel použití §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, pak zde zjevně není naplněna některá z podmínek podstatného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, jak jsou příkladmo uvedeny sub 16.
18. Pravidlo, že soudní podání (jako třeba odvolání) nemohou mít bez dalšího formu
e-mailu, je známo i právním laikům, interpretace a aplikace §42 odst. 2 věty druhé o. s ř. nečiní v praxi těžkosti (minimálně v běžných případech, jako je tento), a také Ústavní soud se s danou problematikou ve své rozhodovací činnosti setkává jen výjimečně. Nejde tedy o obecný systémový problém, který by pramenil z vadné právní úpravy, ale o to, že si stěžovatel ve své věci nebyl schopen náležitě střežit svá práva. Ústavní soud proto nepokládá za nezbytné se na základě nyní posuzované ústavní stížnosti k tomuto tématu z hlediska ústavnosti jakkoliv vyjadřovat.
19. U akcesorického návrhu na zrušení §9 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, platí pro požadavek prokázání podstatného přesahu vlastního zájmu totéž, nehledě na to, že s touto problematikou se již Ústavní soud vypořádal v nálezu ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 9/20 , kterým návrh na zrušení části §9 odst. 1tohoto zákona zamítl.
20. Podle Ústavního soudu tak nejsou dány podmínky pro meritorní projednání ústavní stížnosti, jak byly vylíčeny sub 16.
21. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro její opožděnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a v části navrhující uplatnění výjimky z §75 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný (§43 odst. 2 písm. a); návrhy na zrušení napadených zákonných ustanovení - jakožto návrhy akcesorické - sdílí osud "meritorně neprojednatelné" ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu