ECLI:CZ:US:2021:4.US.757.21.1
sp. zn. IV. ÚS 757/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Kobelky, zastoupeného Mgr. Petrem Sládkem, advokátem, sídlem Českobrodská 1174, Praha 14 - Kyje, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2020 č. j. 26 Cdo 3341/2020-269, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 54 Co 335/2019-219 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. května 2019 č. j. 11 C 17/2017-169, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu Prahu 1, jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z její přílohy se podává, že stěžovatel se v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 898 200 Kč jako smluvní pokuty zakotvené v nájemní smlouvě a plynoucí z toho, že vedlejší účastník nevrátil bez vad pozemky, které používal k vybudování komunikace tzv. Vysočanské radiály. Takto koncipovaná žaloba byla napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Obvodní soud neshledal zásah do stěžovatelových pozemků, neboť jsou od sousedních pozemků, na nichž stojí těleso uvedené komunikace, odděleny po svých hranicích plotem. Navíc stěžovatelem uplatňovanou sankci je možné aplikovat pouze při porušení nájemní smlouvy, které je dáno odstranitelnou vadou (takovou vadou však stavba řádně povolené komunikace není, což plyne i z jiného soudního řízení, v němž se stěžovatel domáhal téhož nároku, na základě týchž skutkových tvrzení, ovšem za jiné období).
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěry obvodního soudu a nadto uvedl, že porušil-li vedlejší účastník svým jednáním vlastnické právo stěžovatele, není nástrojem jeho ochrany sjednaná smluvní pokuta.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení), neboť stěžovatel v dovolání podle Nejvyššího soudu nevymezil takovou otázku, která by zakládala jeho přípustnost. Stěžovatel dílem v dovolání uplatňoval skutkové námitky (jež ovšem bez dalšího přípustnost dovolání založit nemohou) a dílem zpochybňoval městským soudem zaujatý výklad nájemní smlouvy uzavřené mezi ním jako pronajímatelem a vedlejším účastníkem jako nájemcem. Městský soud nájemní smlouvu posoudil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchylovat. Smluvní pokuta podle Nejvyššího soudu zajišťovala povinnost vedlejšího účastníka vrátit pozemky bez závad, které může odstranit. Stěžovatel však smluvní pokutu požadoval za jednání, které nemůže být jednostranně a bezodkladně odstraněno vedlejším účastníkem a nespadá tak pod skutkovou podstatu ujednání o smluvní pokutě (vedlejší účastník nemůže odstranit těleso komunikace). Městský soud podle Nejvyššího soudu rovněž správně zdůraznil, že porušil-li vedlejší účastník svým jednáním vlastnické právo stěžovatele, není nástrojem jeho ochrany sjednaná smluvní pokuta, ale jsou to jiné prostředky určené k ochraně vlastnického práva.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že byť mezi pozemkem, na němž stojí radiála, a pozemky stěžovatele je umístěn plot, nevylučuje to, že těleso radiály zasahuje do prostoru jeho pozemků, což plyne i ze znaleckého posudku, který předložil. Obvodní soud neprováděl žádné dokazování k tomu, zda lze těleso komunikace považovat za odstranitelnou vadu nebo neodstranitelnou vadu, byť sám konstatuje, že jde o neodstranitelnou vadu. Navíc obvodní soud v napadeném rozsudku vyšel ze skutkových závěrů jiného řízení, byť o témže nároku stěžovatele, ovšem za jiné období. Tím podle stěžovatele soudce obvodního soudu příslušný pro toto řízení nerozhodoval o věci samostatně a bylo tak porušeno právo na zákonného soudce.
6. Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, čímž rovněž zasáhl do stěžovatelova práva na soudní ochranu. Nevypořádal se také s odkazem stěžovatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 22 Cdo 1828/2012, podle něhož platí, že postaví-li někdo stavbu na cizím pozemku, aniž by měl zajištěno časově neomezené a jednostranně nevypověditelné právo mít na cizím pozemku stavbu, bere na sebe riziko, že po zániku tohoto práva bude muset stavbu odstranit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení proběhlo v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
9. Již v odůvodnění rozsudku obvodního soudu ze dne 12. 2. 2016 č. j. 38 C 200/2014-85, jenž byl předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. I. ÚS 4068/17 [pozn. usnesením ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 4068/17 byla tato ústavní stížnost odmítnuta (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] a který posuzoval tentýž nárok stěžovatele za jiné období, je vysvětleno, že pod závadou, kterou by byl vedlejší účastník pod sankcí smluvní pokuty povinen odstranit, nelze rozumět obvyklý přesah stavby a její vliv na nejbližší terén v okolí. Tento závěr je podle Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelný a ani obvodní soud při posuzování části nyní stěžovatelem uplatněného nároku nepochybil, vycházel-li z tohoto závěru (opačný postup, kdy by obvodní soud část stěžovatelova nároku za navazující období hodnotil skutkově i právně rozdílně, by byl naopak neudržitelný a není pro něj žádný důvod).
10. Existenci tělesa radiály, jež bylo řádně zkolaudováno, nelze bez dalšího považovat za závadu (nadto na pozemku stěžovatele), kterou by mohl vedlejší účastník odstranit (ostatně ani stěžovatel v ústavní stížnosti nespecifikuje, jaké konkrétní poruchy i v kontextu zmiňovaného znaleckého posudku těleso komunikace na jeho pozemcích vlastně způsobuje, když naopak i ze shora odkazovaného rozsudku obvodního soudu se podává, že pozemky stěžovatele jsou opětovně zemědělsky využívány). Nepřípadný je rovněž stěžovatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1828/2012, neboť radiála nestojí na cizím (tedy stěžovatelově) pozemku. Stěžovatelovy pozemky sloužily toliko jako obslužné pro stavbu radiály a k tomu účelu již zjevně využívány nejsou. Domnívá-li se přesto stěžovatel, že stavba jakkoli protiprávně zasahuje do jeho vlastnictví, může se bránit k tomu určenými právními prostředky.
11. Ústavní soud neshledal, že napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu