ECLI:CZ:US:2021:4.US.961.21.1
sp. zn. IV. ÚS 961/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů Františka Merksbauera a Josefa Merksbauera, zastoupených Mgr. Markem Plajnerem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2020 č. j. 28 Cdo 2986/2020-566, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Beneta Group, a. s., sídlem Pražská 190/136, Benátky nad Jizerou, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu tvrdíce, že jím bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 90 Ústavy a také jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 9. 11. 2016 č. j. 15 C 337/2013-386 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali po vedlejší účastnici zaplacení částky ve výši 222 995 Kč s úrokem z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 20. 1. 2020 č. j. 18 Co 157/2017-537, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 8. 2020 č. j. 18 Co 157/2017-560, rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Podle obecných soudů nárok stěžovatelů na zaplacení náhrady za bezdůvodné obohacení, které mělo vedlejší účastnici vzniknout tím, že v období od 1. 11. 2011 do 30. 4. 2015 užívala bezesmluvně pozemky v jejich spoluvlastnictví, na nichž se nachází budovy ve vlastnictví vedlejší účastnice, není důvodný. Již v řízení před okresním soudem vyšlo najevo, že stěžovatelé nejsou schopni se s vedlejší účastnicí dohodnout na výši úhrady za užívání pozemků. Vedlejší účastnice žalobcům zasílala platby jako zálohy "na vznikající bezdůvodné obohacení", nicméně výše bezdůvodného obohacení nebyla pro období od 1. 11. 2011 do 30. 4. 2015 známa. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že celková výše plnění poskytnutá vedlejší účastnicí stěžovatelům v tomto období odpovídala výši obvyklého nájemného v daném místě a čase. Nadto oba soudy zohlednily promlčení stěžovateli uplatněného nároku za období od 1. 5. 2012 do 30. 4. 2013, a to z důvodu uplynutí dvouleté promlčecí lhůty se subjektivně určeným počátkem, neboť stěžovatelé, ačkoliv nepochybně věděli o tom, že vedlejší účastnice pozemky užívá, a i v tomto období podle jejich názoru vznikalo bezdůvodné obohacení, uplatnili nárok za toto období až během řízení před okresním soudem v roce 2015. Právo na náhradu za bezdůvodné obohacení jim tak pro námitku promlčení důvodně vznesenou vedlejší účastnicí nebylo za období od 1. 5. 2012 do 30. 4. 2013 přiznáno.
5. Dovolání stěžovatelů napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl, neboť žádná ze stěžovateli formulovaných otázek nezakládala jeho přípustnost, a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud v podrobném odůvodnění uvedl, že soudy obou stupňů správně uzavřely, že nárok stěžovatelů na náhradu bezdůvodného obohacení, který jim měl vzniknout za období od 1. 5. 2012 do 30. 4. 2013, se promlčel v samostatně běžící dvouleté promlčecí lhůtě se subjektivně určeným počátkem. Stěžovatelé podle Nejvyššího soudu ani v odvolání proti rozsudku okresního soudu závěr o promlčení nároku za uvedené období v tzv. subjektivní promlčecí lhůtě nezpochybnili, a namítali, že je třeba zohlednit, že v daném případě jde o úmyslné bezdůvodné obohacení, které se promlčuje ve lhůtě 10 let (k tomu však obecné soudy v průběhu řízení konstatovaly, že za situace, kdy se stěžovatelé a vedlejší účastnice neshodli na výši úhrady za užívání pozemků, a proto se vedlejší účastnice rozhodla platit zálohy "na bezdůvodné obohacení", je nepřiměřené uvažovat o úmyslném zavinění).
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Ústřední námitkou stížnosti stěžovatelů je tvrzení, že Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl jako nepřípustné z důvodu, který ve skutečnosti nebyl naplněn. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že přípustnost dovolání nezakládá druhá otázka, neboť na ní napadený rozsudek nezávisí a ani nespočívá, jelikož byla uplatněna až v dovolacím řízení. Jde o otázku, zda lze u plateb, které vedlejší účastnice dobrovolně a pravidelně hradila na náhradu jí vznikajícího bezdůvodného obohacení, účinně uplatnit námitku promlčení nároku připadajícího na období, kdy byly tyto platby uskutečněny, nebo zda jde od ní o plnění odpovídající naturální obligaci, neboť k plnění došlo dobrovolně ještě před výzvou stěžovatelů k plnění. Připomínají, že již v upřesnění odvolání výslovně použili argument, že k námitce promlčení nelze přihlížet, neboť vedlejší účastnice průběžně a dobrovolně plnila a na tyto platby je nutné hledět jako na plnění odpovídající naturální obligaci. Tímto postupem jim Nejvyšší soud odepřel spravedlnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení proběhlo v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve věci stěžovatelů neshledal.
9. Ústavní soud shledal, že z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že sami stěžovatelé v průběhu řízení před obecnými soudy neměli jasno v tom, jak vysokou náhradu za užívání svých pozemků od vedlejší účastnice budou požadovat (sami v ústavní stížnosti uvádějí, že původně požadovanou náhradu 30 000 Kč za měsíc snížili na základě jednoho ze znaleckých posudků cca na polovinu). V napadeném rozhodnutí je také uvedeno, že pro absenci dohody se vedlejší účastnice rozhodla hradit "zálohy na eventuálně vznikající bezdůvodné obohacení", přičemž soudní znalec hodnotil vedlejší účastnicí poskytované platby jako adekvátní místním i časovým poměrům. Požadovali-li stěžovatelé za této situace v řízení před obecnými soudy po vedlejší účastnici doplatit náhradu za užívání pozemků za postupně rozšiřovaná období, proti čemuž se vedlejší účastnice bránila obecnými soudy akceptovanou námitkou promlčení za období od 1. 5. 2012 do 30. 4. 2013, považuje Ústavní soud hodnocení věci obecnými soudy - zejména s ohledem na výše naznačenou neochotu se na podmínkách užívání pozemků dohodnout - za ústavně konformní.
10. Ani námitka stěžovatelů o tom, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jimi formulovanou druhou otázkou, kterou odůvodnili přípustnost dovolání, není relevantní. Přistoupil-li by Ústavní soud z tohoto důvodu ke zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu, šlo by o ryze formalistické rozhodnutí. Z obsahu odůvodnění napadeného usnesení (str. 4 poslední odstavec a str. 5 první odstavec) se totiž podává, že Nejvyšší soud tuto otázku posuzoval v celém komplexu, tj. včetně námitky stěžovatelů k ní se vztahující. Je proto rozhodné, že podle Nejvyššího soudu na takto položené otázce rozsudek krajského soudu nezávisí, ani nespočívá (nikoliv, že ji uplatnili až v dovolacím řízení), což lze dovodit i z odkazovaných rozhodnutí (viz závěr prvního odstavce na str. 5 napadeného usnesení). K tomu Ústavní soud dodává, že rozsudky krajského soudu i okresního soudu jsou zjevně založeny na jiných argumentech, které se podávají i z podrobného odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, a jsou podle Ústavního soudu dostatečné.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu