ECLI:CZ:US:2021:4.US.962.21.1
sp. zn. IV. ÚS 962/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. R., t. č. Věznice Nové Sedlo, zastoupeného Mgr. Matejem Kozou, advokátem, sídlem Milady Horákové 116/109, Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2021 č. j. 7 Tdo 10/2021-317, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2020 č. j. 5 To 244/2020-244 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. července 2020 sp. zn. 1 T 17/2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel spolu s další obžalovanou uznán vinným ze spáchání zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) a d), odst. 2 a odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Těchto trestných činů se podle obvodního soudu dopustil stěžovatel, stručně řečeno, tak, že poté, co jeho spoluobžalovaná oslovila podnapilého poškozeného s nabídkou sexu, přičemž mu vytáhla z kapsy peněženku s penězi, doklady a platebními kartami, přiskočil k oběma stěžovatel, který do poškozeného strčil a poté utekl s druhou obžalovanou z místa činu. Tohoto jednání se přitom dopustil, přestože věděl o probíhající pandemii choroby COVID-19 a vyhlášeném nouzovém stavu. Stěžovatel se rovněž daného jednání dopustil, ač mu byl trestním příkazem obvodního soudu ze dne 9. 3. 2020 sp. zn. 7 T 29/2020 uložen trest vyhoštění v trvání tří roků. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců a trestu vyhoštění na dobu tří let. Zároveň byla obžalovaným uložena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 1 200 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozeného a kamerových záznamů, které její pravdivost potvrdily. Stěžovatel si byl vědom nastalého nouzového stavu, neboť měl roušku a sám uvedl, že mu nouzový stav znemožnil vycestovat na Slovensko.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry napadeného rozsudku.
4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Svými námitkami dovolání zpochybňovalo především skutkové závěry soudů nižších stupňů, které však neobsahují žádný relevantní rozpor. Dále Nejvyšší soud uvedl, že v dané věci byly naplněny podmínky pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle §205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Mezi "událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí" (pandemií) a spáchaným skutkem je věcná souvislost. Stěžovatel byl maskován rouškou, přičemž si musel být vědom ztížení jeho identifikace. Početní stavy policie byly navíc v daném období oslabeny, což se v obecné rovině promítlo do jejich akceschopnosti. Skutek byl spáchán ve velkoměstě, tedy v místě s vyšší šancí šíření pandemie. Všech těchto skutečností si stěžovatel musel být vědom.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že skutek, za který byl odsouzen, vykazuje znaky běžné kapesní krádeže a neměl žádnou věcnou souvislost s krizovou situací. Taková interpretace kvalifikované skutkové podstaty je podle stěžovatele přepjatě formalistická a extrémně nespravedlivá. Stěžovatel poukazuje na rozsudek velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen "velký senát") ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 15 Tdo 110/2021, který v něm dospěl k totožnému závěru. Souvislost s nouzovým stavem nelze nalézt ani v argumentaci, že stěžovatel byl při činu maskován rouškou. Závěr, že by stěžovatel použil roušku jako maskování, nemá oporu v provedených důkazech, a je tak s jejich obsahem v extrémním rozporu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v námitce ústavně nekonformní aplikace kvalifikované skutkové podstaty podle §205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Jak Ústavní soud podrobně vysvětlil v nálezu ze dne 20. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 767/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), není ani případný nesoulad rozhodnutí Nejvyššího soudu s pozdějším rozsudkem velkého senátu ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 15 Tdo 110/2021 sám o sobě důvodem pro zrušení rozhodnutí jako rozporného s ústavním pořádkem.
8. V nynější věci však takový rozpor, jaký následně zjistil Ústavní soud v uvedeném nálezu, nelze shledat. Ústavní soud považuje za ústavně nesouladné, dovodí-li obecné soudy nutnost aplikovat zmíněnou kvalifikovanou skutkovou podstatu toliko s odkazem na časovou souvislost skutku a trvání pandemie. Podle zmíněného nálezu je třeba vždy zkoumat rovněž věcnou souvislost, aby skutková podstata a vyměřený trest odpovídaly zásadě subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 trestního zákoníku) a principu individualizace trestu. Tyto okolnosti jsou však ve stěžovatelově věci naplněny.
9. Nejvyšší soud v napadeném usnesení výslovně posoudil věcnou souvislost mezi stěžovatelovým skutkem a probíhající pandemií (viz body 20 a 21 napadeného usnesení). Vzhledem k tam uvedeným skutkovým závěrům, týkajícím se zejména povahy skutku (organizovaného, s použitím násilí), tedy nelze soudům vytýkat, že by se touto okolností nezabývaly.
10. Skutkové závěry obecných soudů, které jsou projevem jejich nezávislého rozhodování (tedy nejsou v tzv. extrémním rozporu s obsahem důkazů), není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, nejde-li o posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, tedy o posouzení, zda mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole, resp. zda nepředstavuje takový excesivní zásah do základních práv a svobod, jenž si vyžaduje zásah Ústavního soudu.
11. V úvahách Nejvyššího soudu přitom nelze takovou kvalifikovanou vadu spatřovat. Obecným soudům lze přisvědčit, že povaha skutku, značně odlišná od typických "bagatelních" krádeží v obchodních centrech (jakou řešil i uvedený rozsudek velkého senátu), poskytuje dostatečnou oporu pro aplikaci uvedené kvalifikované skutkové podstaty. Konečně, v samotném rozsudku velkého senátu ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 15 Tdo 110/2021 je stěžovatelem napadené rozhodnutí uvedeno jako příklad, kde se Nejvyšší soud zabýval věcnou souvislostí mezi spáchaným skutkem a probíhající pandemií. Je tedy zřejmé, že sám Nejvyšší soud neshledal napadené usnesení za rozporné se svými pozdějšími názory, které vycházejí mimo jiné z toho, že za určitou věcnou souvislost spáchané krádeže s danou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek lze považovat rovněž například to, že pachatel přímo využije či zneužije ke spáchání trestného činu existující událost, která vážně ohrožuje život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, anebo mu taková událost "umožní či usnadní spáchání trestného činu, popřípadě pachatel počítá s tím, že v důsledku této události či opatření vyvolaných k jejímu řešení nebo zvládání nebude odhalena jeho trestná činnost, resp. pachatel nebude zjištěn a dopaden apod." (viz bod 29 rozsudku velkého senátu).
12. K tomu lze ještě doplnit, že úvahy Nejvyššího soudu jsou dostatečně individualizované a (spolu se závěry soudů nižších stupňů) podrobně popisují zvýšený stupeň společenské škodlivosti stěžovatelova jednání. Proto je třeba konstatovat, že napadená rozhodnutí nejsou v rozporu s výše zmíněným nálezem Ústavního soudu. V kognici Ústavního soudu pak není hodnocení výše uloženého trestu.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu