ECLI:CZ:US:2021:4.US.980.21.1
sp. zn. IV. ÚS 980/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky I. P., zastoupené Mgr. Lukášem Matějkou, advokátem, sídlem Pražská 140, Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. února 2021 č. j. 32 Co 312/2020-131, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) L. V. a 2) nezletilé T. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 10. 2020 č. j. 5 Nc 6019/2020-66, 5 P a Nc 108/2020 a 5 P Nc 109/2020 byla druhá vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") svěřena do výchovy stěžovatelky (dále též "matka") [výrok I.]. Prvnímu vedlejšímu účastníkovi (dále jen "otec") byla uložena povinnost počínaje dnem 1. 10. 2020 přispívat na výživu nezletilé částkou 3 200 Kč měsíčně, splatnou vždy do 15 dne v měsíci předem k rukám matky (výrok II.), dále bylo rozhodnuto o styku otce s nezletilou (výrok III.). Výrokem IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že zohlednil věk nezletilé, zahájení její školní docházky v roce 2021, citové vazby nezletilé k polorodé sestře a prarodičům ze strany matky. Okresní soud neshledal základní předpoklady pro střídavou výchovu, kterými jsou dohoda rodičů, schopnost rodičů spolu komunikovat a vzájemně se informovat o nezletilé.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal otec odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že nezletilou svěřil do střídavé péče obou rodičů, upravil podrobnosti o této péči rodičů a dále rozhodl o styku rodičů s nezletilou o jarních, velikonočních a vánočních prázdninách, dále rozhodl o povinnosti otce a matky přispívat na výživu nezletilé, a to každý částkou 1 600 Kč splatnou vždy do 15 dne v měsíci předem k rukám druhého rodiče, a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Krajský soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že oba rodiče jsou schopni zajistit péči o nezletilou, a je proto namístě svěřit nezletilou do střídavé péče rodičů. Krajský soud konstatoval, že takové rozhodnutí je v souladu s právní úpravou obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, i s četnou judikaturou Ústavního soudu, když oba rodiče mají svoji dceru rádi, nezletilé se věnují a mají zájem i nadále se na její výchově podílet. Oba rodiče jsou také schopni řádnou péči nezletilé poskytnout. Rovněž vztah nezletilé k oběma rodičům je pozitivní, má ráda matku i otce, žádného z nich nepreferuje. Krajský soud učinil závěr o vhodnosti střídavé péče i přes stanovisko opatrovníka, který v odvolacím řízení navrhl svěřit nezletilou do péče matky a upravit její široký styk s otcem, jak to učinil okresní soud. Krajský soud poukázal na to, že před okresním soudem opatrovník navrhoval střídavou péči, přičemž od té doby nedošlo k žádné podstatné změně v poměrech účastníků, která by změnu stanoviska opatrovníka odůvodňovala. Naopak provedeným šetřením po vyhlášení rozsudku okresního soudu kolizní opatrovník zjistil, že nezletilá je spokojená jak u matky, tak i u otce, oba rodiče mají dobré podmínky pro výchovu nezletilé a prostředí každého z rodičů je pro ni přínosné. Krajský soud proto považoval za nepochopitelné stanovisko opatrovníka, který v odvolacím řízení navrhl zjistit názor nezletilé prostřednictvím psychologa, aniž by pro takový postup měl konkrétní důvod (uvedl, že žádný konkrétní důvod nemá), a nepovažoval-li by to soud za nutné, pak navrhl výlučnou péči matky se širokým stykem otce s nezletilou.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím krajského soudu o střídavé péči obou rodičů o nezletilou a namítá, že střídavá péče je pro nezletilou zatěžující, a proto její svěření do střídavé péče není v jejím nejlepším zájmu. Nejlepšímu zájmu nezletilé odpovídá její svěření do péče stěžovatelky.
5. Stěžovatelka poukazuje na závěr okresního soudu, že ve věci nejsou dány zákonné podmínky pro svěření nezletilé do střídavé péče. Stěžovatelka dále poukazuje na stanovisko opatrovníka, který na základě provedeného šetření a pohovorů s nezletilou dovodil, že v nejlepším zájmu nezletilé je její svěření do péče matky. Stěžovatelka se připojila k návrhu opatrovníka na doplnění dokazování, jehož závěr byla připravena respektovat. Návrh na doplnění dokazování (odborným psychologickým vyšetřením) však otec odmítl. Krajský soud se ztotožnil se stanoviskem otce.
6. Stěžovatelka namítá, že krajský soud se nejlepším zájmem nezletilé nezabýval a bez bližšího zkoumání dovodil, že v nejlepším zájmu nezletilé je její svěření do střídavé péče. Stěžovatelka je toho názoru, že pro takovýto závěr není dána dostatečná opora.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná)].
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinněprávních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, či jiné závěry při neshodách rodičů o významných záležitostech nezletilého, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak potřebné skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
11. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti rozhodnutí krajského soudu o svěření nezletilé do střídavé péče obou rodičů a namítá, že takové rozhodnutí není v zájmu nezletilé.
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že střídavá péče nemá být určitým automatismem. Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájmy dítěte (podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájmy dítěte [srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18 (N 145/90 SbNU 353)].
13. V předmětné věci krajský soud posuzoval problematiku svěření nezletilé do péče rodičů s přihlédnutím k jejímu nejlepšímu zájmu. V úvahu vzal především skutečnost, že oba rodiče jsou schopni zajistit péči o nezletilou, mají svoji dceru rádi, nezletilé se věnují a mají zájem i nadále se na její výchově podílet, a oba také jsou schopni řádnou péči nezletilé poskytnout. Také vztah nezletilé k oběma rodičům je pozitivní, oba rodiče má ráda, žádného z nich nepreferuje. Krajský soud s ohledem na uvedená zjištění učinil závěr, že je namístě preferovat střídavou péči obou rodičů. Krajský soud rozhodl o střídavé péči o nezletilou i přes odlišné stanovisko opatrovníka, který navrhoval svěření nezletilé do péče matky a upravit její široký styk s otcem. Svůj odlišný názor krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně přesvědčivě zdůvodnil a s postojem opatrovníka ke střídavé péči obou rodičů se krajský soud řádně vypořádal (viz bod 3 shora). V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud měl při svém rozhodování k dispozici zprávu opatrovníka vyhotovenou v průběhu odvolacího řízení, ve které opatrovník konstatoval, že oba rodiče mají dobré podmínky pro její výchovu a prostředí každého z rodičů je pro ni přínosné. Opatrovník ve zprávě dále uvedl, že s ohledem na nízký věk nelze odpovědně zjistit názor nezletilé.
14. K výše uvedenému stanovisku opatrovníka Ústavní soud dodává, že k realizaci procesního práva nezletilého být slyšen v záležitosti, může však dojít za situace, kdy nezletilé dítě je schopno vyjádřit vlastní názor k věci, která se ho dotýká. Ústavní soud přihlédl k tomu, že v posuzované věci bylo nezletilé v době řízení před obecnými soudy kolem pěti let, jde tedy o dítě ve věku, ve kterém podle názoru soudu nemůže mít objektivní a vyzrálý náhled na věc, když za věkovou hranici považovanou zákonem za hranici relevance osobního vyjádření nezletilého dítěte je obecně považována věková hranice dvanácti let. V takto útlém věku dítěte si lze jen stěží představit, že i dítě značně vyspělé by bylo schopno formulovat vlastní názor na věc, k níž se vedlo poměrně obsáhlé a podrobné dokazování.
15. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovatelce dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž jí žádný z obecných soudů neupřel její ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilé. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu o péči o nezletilou změnil tak, že rozhodl o svěření nezletilé do střídavé péče obou rodičů. Stěžovatelka se však se závěrem krajského soudu neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky či nezletilé. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti krajský soud v napadeném rozhodnutí dostál.
16. V posuzované věci bylo napadené rozhodnutí krajského soudu odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Uvedený soud hodnotil především nejlepší zájem nezletilé způsobem, jemuž není co vytknout. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky či nezletilé. V závěrech krajského soudu Ústavní soud nespatřuje ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
17. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a vzhledem k tomu, že ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu