ECLI:CZ:US:2022:1.US.1022.22.1
sp. zn. I. ÚS 1022/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele městyse Kralice na Hané, se sídlem v Kralicích na Hané, Masarykovo náměstí 41, zastoupeného Mgr. Lukášem Hniličkou, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, proti sdělením Krajského státního zastupitelství v Brně č. j. 2 KZN 1008/2022-11 ze dne 14. února 2022 a Okresního státního zastupitelství v Prostějově č. j. ZN 1560/2020-120 ze dne 28. března 2022, a usnesením Okresního státního zastupitelství v Prostějově č. j. ZN 1560/2020-102 ze dne 30. prosince 2021 a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru Prostějov, Oddělení hospodářské kriminality, č. j. KRPM-71607-54/TČ-2020-141281 ze dne 3. prosince 2021, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, Okresního státního zastupitelství v Prostějově a Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, Územní odbor Prostějov, Oddělení hospodářské kriminality (dále jen "Policie"), odložila trestní věc podezření ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákoníku, neboť ve věci nešlo o podezření ze spáchání trestného činu a věc nebylo možné vyřídit jinak. Okresní státní zastupitelství v Prostějově (dále jen "státní zastupitelství") zamítlo stížnost stěžovatele (poškozeného) jako nedůvodnou. Krajské státní zastupitelství v Brně (dále jen "vyšší státní zastupitelství") sdělilo zástupci stěžovatele, že výkonem dohledu podle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 283/1993 Sb."), nebyl zjištěn postup státního zastupitelství v rozporu se zákonem. Sdělením ze dne 28. března 2022 státní zastupitelství stěžovateli oznámilo, že nejsou splněny podmínky pro opětovný přezkum policejního usnesení.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá nesprávnost závěrů Policie a nedostatečnost přezkumu věci státními zastupitelstvími.
3. Stěžovatel podal trestní oznámení v přesvědčení, že oznamovaná jednání a skutečnosti naplňují trestněprávní míru společenské škodlivosti. Policie jeho trestní věc původně usnesením č. j. KRPM-71607-25/TČ-2020-141281 ze dne 30. července 2021 odložila; toto usnesení ale ke stížnosti stěžovatele státní zastupitelství zrušilo usnesením č. j ZN 1560/2020-59 ze dne 31. srpna 2021. V následném šetření se podle stěžovatele Policie neřídila pokyny státního zastupitelství a vydala napadené usnesení, které je nepřezkoumatelné, a není z něj zřejmé, které prověřované skutečnosti (a proč) byly pro rozhodnutí považovány za podstatné.
4. Podle stěžovatele některé (jím předložené) důkazy nebyly vzaty v potaz, například znalecký posudek, k jehož posouzení byla Policie zrušujícím usnesením zavázána a z něhož vyplývá, že za stěžovatele bylo bez právního titulu zaplaceno zhotoviteli téměř 3,7 miliónů Kč nad hodnotu díla. Protože stěžovatel (poškozený) je samosprávný celek, je ohrožen zájem celé společnosti a nejde jen o řešení civilněprávního sporu, ale o nakládání s veřejnými prostředky. Stěžovatel je s odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 2520/14 ze dne 9. října 2014 (N 191/75 SbNU 155) přesvědčen o hrozící újmě v důsledku trestného jednání. Byla-li bez podrobného posouzení všech důkazů trestní věc odložena, byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušit napadená usnesení i sdělení.
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoli dalším orgánem veřejné moci, povolaným přezkoumávat všechny okolnosti konkrétního případu; zasáhne jen tehdy, zjistí-li pochybení spočívající v porušení ústavně zaručených práv, zejména jsou-li napadená rozhodnutí projevem libovůle. Z napadených usnesení i sdělení jsou patrné důvody, pro které bylo trestní řízení odloženo, i to, že státní zastupitelství považuje původní vady, jež vedly ke zrušení prvního rozhodnutí Policie, za odstraněné. V ústavní stížnosti pak stěžovatel jen fakticky opakuje svoji nespokojenost s postupem orgánů činných v trestním řízení.
6. Stěžovatel brojí proti nezahájení trestního stíhání třetí osoby, přestože posouzení, je-li konkrétní jednání trestným činem, či nikoli, vychází ze zákonné definice toho kterého trestného činu, nikoliv od očekávání účastníka řízení (stěžovatele). Nárokem na trestní stíhání jiné osoby se Ústavní soud opakovaně zabýval a judikoval, že charakteristickým znakem moderního státu je vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání "věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" [viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. února 1997 (U 5/7 SbNU 343)]. Požadavek účinného vyšetřování je procesní povinností tzv. náležité péče, která se vztahuje k postupu daného orgánu, a nelze ji vztahovat k výsledku [viz též nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. ledna 2016 (N 8/80 SbNU 91)]. Ústavní soud nekontroluje opodstatněnost zahájení či nezahájení trestního stíhání, ale zjišťuje, zda orgány veřejné moci svým postupem neporušily zaručená práva. Je-li o protiprávnosti subjektivně přesvědčen stěžovatel, nejde bez dalšího o porušení jeho základních práv.
7. Podle Ústavního soudu stanoveným standardům vyšetřování věci dostálo a orgány činné v trestním řízení neporušily své zákonem vymezené povinnosti; jejich postup i způsob, jak řízení uzavřely, byl v rámci jim zákonem svěřených kompetencí a dostatečně a srozumitelně odůvodněn.
8. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy i čl. 2 odst. 2 Listiny mohou orgány veřejné moci uplatňovat státní moc jen v případech, mezích a způsobem stanovených zákonem. Právo na přístup k orgánu veřejné moci povolanému prozkoumat (přezkoumat) tvrzený zásah do práv, zaručený v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nezaručují účastníku řízení jím očekávaný výsledek, ale to, že řízení bude probíhat podle předem zákonem stanovených pravidel, což se v tomto případě stalo. Obdobně i právo na účinné opravné prostředky (čl. 13 Úmluvy) nezajistí rozhodnutí podle očekávání účastníka řízení a nezaručí, že opravnému prostředku musí být vyhověno. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl nic, z čeho by bylo možno dovodit jím tvrzený zásah do jeho základních práv a sama nespokojenost se závěry orgánů činných v trestním řízení v jeho věci není způsobilá opodstatnit ústavní stížnost.
9. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu