ECLI:CZ:US:2022:1.US.1052.22.1
sp. zn. I. ÚS 1052/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele K. P., zastoupeného JUDr. Ing. Andrejem Štaňkem, Ph.D., advokátem, sídlem Vinohradská 2396/184, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2022 č. j. 23 Cdo 3594/2021-319 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2020 č. j. 55 Co 268/2020-234, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 25. ledna 2021 č. j. 55 Co 268/2020-241, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 1. 6. 2020 č. j. 7 C 122/2017-187 uložil vedlejší účastnici jako žalované povinnost zaplatit stěžovateli jako žalobci částku ve výši 775 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), výroky II. až IV. rozhodl o nákladech řízení. Podle odůvodnění rozhodnutí se stěžovatel návrhem ze dne 17. 1. 2017 domáhal zaplacení částky 3 025 000 Kč s 8 % úrokem ročně od 15. 4. 2016 do zaplacení. Svůj návrh odůvodnil nárokem z titulu uvření pojistné smlouvy č. X s počátkem pojištění 1. 8. 2011, šlo o "univerzální životní pojištění prosperita", jehož součástí bylo úrazové pojištění. Stěžovatel utrpěl dne 22. 10. 2012 úraz, v jehož důsledku došlo k poškození pravého kolene, které si následně vyžádalo léčení a operaci. V konečném důsledku si úraz vyžádal totální endoprotézu pravého kolenního kloubu, poté, co se stav kolene ustálil. K operaci bylo nutno přistoupit se zpožděním, protože aktuální stav nedovolil operační výkon. Po zlepšení zdravotního stavu bylo přistoupeno k výměně kolenního kloubu dne 26. 2. 2016. Nárok stěžovatele z titulu bolestného byl odškodněn. Stěžovatel uplatnil i nárok na náhradu z důvodu trvalých následků, který vychází z pojistné částky a odškodňovacích tabulek, jeho nároku nebylo vyhověno. Ze zdravotní dokumentace vyplývá, že totální endoprotéza byla v příčinné souvislosti s předmětným úrazem.
3. Po právní stránce obvodní soud nárok stěžovatele posoudil podle §100 odst. 1, §101 zákona č. 40/1964 Sb., a podle §8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon o pojistné smlouvě"). K úrazu stěžovatele došlo za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., podle tohoto právního předpisu s odkazem na §3028 zákona č. 89/2012 Sb., soud nárok posoudil. Obvodní soud dospěl k závěru, že žaloba v rozsahu, ve kterém zůstala předmětem sporu, byla podána po právu, protože byla uzavřena platná pojistná smlouva, došlo k úrazu stěžovatele, tedy k pojistné události v žalobě popsané a doložené lékařskými zprávami. V posuzovaném případě nedošlo k namítanému promlčení nároku, protože podle čl. II. odst. 1 a 2 Zvláštních pojistných podmínek (dále jen "ZPP"), je pojistnou událostí v zásadě úraz, který nastal v době pojištění, avšak v posuzovaném případě dochází k posunu počátku běhu promlčecí doby k uplatnění jeho nároku u soudu o tři roky. Ze zdravotní dokumentace vyplývá, že po úraze v říjnu 2012 nedošlo k ustálení trvalých následků, teprve v době tří let po úrazu vznikla povinnost vedlejší účastnice plnit podle procentního podílu, ve smyslu uzavřené smlouvy. Tímto ustanovením byl počátek běhu promlčecí doby posunut na 22. 10. 2016, žaloba byla podána dne 17. 1. 2017, tedy v době běžící promlčecí doby a tedy včas. Provedení totální endoprotézy bylo v příčinné souvislosti s úrazem z října 2012. Obvodní soud dovodil, že podle tabulek má stěžovatel právo na pojistné plnění ve výši 40 % z pojistné částky 2 500 000 Kč, tedy 1 000 000 Kč. Za situace, kdy došlo k částečnému plnění ve výši 225 000 Kč, obvodní soud přiznal stěžovateli plnou částku, která zůstala předmětem sporu. Dále soud stěžovateli přiznal příslušenství přisouzené pohledávky.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení (dále jen "rozsudek") výrokem I. změnil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku I. tak, že žalobu o zaplacení částky 775 000 Kč s příslušenstvím zamítl. Výrokem II. změnil výroky III. a IV. rozsudku obvodního soudu o nákladech řízení a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Městský soud vyšel při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu obvodním soudem, kdy bylo nesporné, že účastníci uzavřeli dne 26. 7. 2011 pojistnou smlouvu, jejíž součástí bylo úrazové pojištění sjednané mimo jiné i pro případ trvalých následků úrazu s progresivním plněním na částku 2 500 000 Kč a Všeobecné pojistné podmínky (dále jen "VPP") a ZPP. Dne 22. 10. 2012 stěžovatel utrpěl úraz pravého kolene po upadnutí při vystupování z auta, kdy si přisedl pravou nohu, koleno mu bylo operováno a následně se stěžovatel podrobil rehabilitaci. Uvedený úraz byl v souladu se smluvními podmínkami odškodněn ve výši 225 000 Kč dne 19. 11. 2013. Proti dalšímu uplatněnému nároku stěžovatele se vedlejší účastnice bránila jednak námitkou promlčení a jednak tím, že další uplatněný nárok na odškodnění spojený s náhradou kolenního kloubu endoprotézou (26. 6. 2016) není v příčinné souvislosti s úrazem ze dne 22. 10. 2012. Městský soud konstatoval, že argumentace stěžovatele, že běh promlčecí doby začíná běžet až po "projevení se následků úrazu", odpovídá nároku založenému na chování škůdce při odškodňování náhrady škody na zdraví podle občanského zákoníku. V souzené věci je však nárok stěžovatele proti pojistiteli originálním nárokem z pojistného vztahu. Právo na pojistné plnění nemá povahu práva na náhradu škody, neboť pojišťovna není subjektem odpovědným za poškození zdraví stěžovatele. Jde o dva rozdílné nároky s různými předpoklady jejich vzniku, které vyplývají z odlišných právních vztahů (vztah smluvní a vztah odpovědnostní), a pro každý z nich také platí zvláštní právní úprava promlčení. Městský soud vyšel z toho, že pojistnou událostí je úraz pojištěného, nikoliv jeho následky (čl. II., odst. 2 ve spojení s odst. 1 ZPP). Uzavřel proto, že došlo-li v souzené věci k úrazu stěžovatele v říjnu 2012, promlčecí doba k uplatnění nároku začala běžet podle právní úpravy (§8 zákona o pojistné smlouvě) rok poté, tedy v říjnu 2013, a tříletá promlčecí doba skončila v říjnu 2016. Uplatnil-li stěžovatel svůj nárok žalobou až 17. 1. 2017, stalo se tak až po marném uplynutí doby k uplatnění nároku. Městský nesdílel závěr obvodního soudu, že nárok není promlčen, založený na právním názoru, že v posuzovaném případě došlo k posunu počátku běhu promlčecí doby na 22. 10. 2016 (den výměny kolenního kloubu) z důvodu, že po úrazu v říjnu 2012 nedošlo k ustálení trvalých následků. Městský soud proto změnil vyhovující rozsudek obvodního soudu a žalobu zamítl.
5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto. Nejvyšší soud neshledal, že by dovolání bylo přípustné podle §237 o. s. ř., pro řešení otázky hmotného práva, týkající se počátku běhu promlčení nároku na plnění ze smlouvy o úrazovém pojištění, která má být podle stěžovatele vyřešena jinak, než jak dosud Nejvyšší soud rozhodoval v usneseních ze dne 27. 11. 2019 sp. zn. 23 Cdo 749/2019 a ze dne 31. 8. 2020 sp. zn. 25 Cdo 2221/2020. Podle §8 zákona o pojistné smlouvě se právo na plnění z pojištění promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o životní pojištění, za 10 let. Promlčecí doba práva na pojistné plnění počíná běžet za jeden rok po vzniku pojistné události. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že městský soud v dané věci rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž pro běh tříleté promlčecí doby, která počíná podle §8 zákona o pojistné smlouvě běžet jeden rok po vzniku pojistné události, je podstatné, jakým způsobem pojistnou událost vymezili účastníci v pojistné smlouvě. V dané věci si účastníci sjednali, že pojistnou událostí je úraz pojištěného (srov. čl. II., odst. 2 ve spojení s odst. 1 ZPP, které jsou součástí pojistné smlouvy). Běh promlčecí doby práva na pojistné plnění ve smyslu uvedené judikatury Nejvyššího soudu a podle §8 zákona o pojistné smlouvě tedy počal běžet za jeden rok po vzniku pojistné události (samotného úrazu), nikoliv od okamžiku vzniku trvalých zdravotních následků, jak se stěžovatel nesprávně domnívá. Městský soud tudíž podle Nejvyššího soudu rozhodl v posuzované věci v souladu s uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, rozhodl-li, že nárok stěžovatele je promlčen, uplatnil-li stěžovatel svůj nárok u soudu až 17. 1. 2017, přičemž k úrazu stěžovatele došlo v říjnu 2012, promlčecí doba k uplatnění nároku začala běžet podle §8 zákona o pojistné smlouvě rok poté, tedy v říjnu 2013, a tříletá promlčecí doba tak skončila v říjnu 2016. Nejvyšší soud neshledal důvod měnit ustálenou rozhodovací praxi, kdy ustáleně judikuje, že pro běh tříleté promlčecí doby, která počíná podle §8 zákona o pojistné smlouvě běžet jeden rok po vzniku pojistné události, je podstatné, jakým způsobem pojistnou událost účastníci vymezili v pojistné smlouvě. Poukazuje-li stěžovatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž měl v obdobné věci rozhodnout Nejvyšší soud jinak, jde o rozhodnutí vztahující se k předešlé právní úpravě, či k úpravě nároku uplatněného z titulu náhrady škody, jejichž závěry nelze na řešení otázky běhu promlčecí doby aplikovat. Městský soud podle Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí správně vysvětlil, že právo na pojistné plnění nemá povahu práva na náhradu škody, neboť pojišťovna není subjektem odpovědným za poškození zdraví stěžovatele. Jde o dva rozdílné nároky s různými předpoklady jejich vzniku, které vyplývají z odlišných právních vztahů (vztah smluvní a vztah odpovědnostní), a pro každý z nich platí zvláštní právní úprava promlčení. Městský soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí vyložil smluvní ujednání účastníků s ohledem na zcela určitý §8 zákona o pojistné smlouvě v otázce počátku běhu promlčecí doby práva na pojistné plnění. Spatřuje-li stěžovatel přípustnost dovolání rovněž v tom, že se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nevypořádal-li se všemi vznesenými námitkami účastníka řízení a se všemi závěry obvodního soudu, jehož rozhodnutí přezkoumává, a poukazuje-li současně na nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu, Nejvyšší soud konstatoval, že tyto námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně rozhodl o promlčení jeho nároku na požadované pojistné plnění. Toto pochybení nebylo napraveno ani Nejvyšším soudem v dovolacím řízení. Podle stěžovatele obě napadená rozhodnutí postrádají náležité odůvodnění, když soudy rezignovaly na svou povinnost vypořádat se řádně s jeho argumenty, dokonce své závěry postavily na protiargumentaci k údajným právním závěrům stěžovatele, o které však stěžovatel svůj nárok neopíral. Nejvyšší soud ani městský soud se s argumentací stěžovatele stejně jako s argumentací obvodního soudu o nepromlčení nároku stěžovatele nevypořádaly a v zásadě ji opominuly.
7. Stěžovatel považuje závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutích sp. zn. 23 Cdo 749/2019 a sp. zn. 25 Cdo 2221 /2020 za rozporné s právem na ochranu spotřebitele a má zato, že čl. II. odst. 2 ZPP, v jehož důsledku dochází k faktickému zkrácení promlčecí doby spotřebitele, naplňuje znaky ujednání podle §56 občanského zákoníku a jako takové je z důvodu ochrany spotřebitele absolutně neplatné. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích sp. zn. 23 Cdo 749/2019 a sp. zn. 25 Cdo 2221/2020 nevzal v úvahu specifickou povahu trvalých následků spočívající v procesu jejich postupného ustálení nebo postupného vzniku. Pro trvalé následky je totiž typické, že vznikají až s odstupem času. Podle stěžovatele směřuje-li doslovná jazyková interpretace proti ratio legis přezkoumávaného ustanovení, je soud povinen normu vyložit v souladu s jejím smyslem a účelem třeba i navzdory této interpretaci. Tímto aplikačním pravidlem se však Nejvyšší soud v rozhodnutích sp. zn. 23 Cdo 749/2019 a sp. zn. 25 Cdo 2221/2020 neřídil. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud v uvedených řízeních postupoval při výkladu pojistných podmínek a §8 zákona o pojistné smlouvě nesprávně.
8. Stěžovatel se neztotožňuje se závěry vyslovenými v usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 53/2021 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kterým bylo přezkoumáno usnesení Nejvyššího soudu 31. 8. 2020 č. j. 25 Cdo 2221/2020-79, a ve kterém Ústavní soud přisvědčil obecným soudům, že počátek běhu promlčecí doby se v případě uplatnění nároku na pojistné plnění odvíjí od okamžiku pojistné události (úrazu) a nikoliv až od okamžiku ustálení zdravotního stavu (srov. §8 zákona o pojistné smlouvě). Stěžovatel namítá, že jádrem problému není otázka výkladu a aplikace podústavního práva, ale odepření soudní ochrany slabší straně a posvěcení cíleného a vědomého zneužití práva výrazně silnější stranou.
9. Stěžovatel považuje závěry Nejvyššího soudu o promlčení žalovaných nároků za nesprávné, neboť jsou postavené na chybných premisách, v rámci nichž Nejvyšší soud přehlíží tři klíčové faktory, a to nerovnost postavení stran smluvního pojistného vztahu a s ní související ochranu pojištěnce jakožto spotřebitele, povahu trvalých následků a proces jejich ustalování a teleologii §8 zákona o pojistné smlouvě. S žádným z těchto faktorů, resp. výsledkem jejich kombinace, se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích nevypořádal.
10. Stěžovatel dovozuje, že promlčecí doba by měla začít plynout od ustálení trvalých následků úrazu. Podstatné z hlediska ochrany spotřebitele je pouze to, aby podstatná část promlčecí doby neběžela ve chvíli neexistence spotřebitelova nároku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
14. V posuzované věci městský soud správně dovodil, že došlo-li k úrazu stěžovatele v říjnu 2012, promlčecí doba k uplatnění předmětného nároku začala běžet v souladu s §8 zákona o pojistné smlouvě rok poté, tedy v říjnu 2013, a tříletá promlčecí lhůta tak skončila v říjnu 2016. Stěžovatel svůj nárok uplatnil žalobou dne 17. 1. 2017, tedy po marném uplynutí doby stanovené k uplatnění nároku. Uvedený závěr městského soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
15. Ústavní soud neshledal důvod se v předmětné věci odchýlit od závěrů vyslovených ve stěžovatelem odkazovaném usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 53/2021, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že nelze nic vytýkat závěru obecných soudů, že počátek běhu promlčecí doby se v případě uplatnění nároku na pojistné plnění odvíjí od okamžiku pojistné události (úrazu) a nikoliv až od okamžiku ustálení zdravotního stavu (srov. §8 zákona o pojistné smlouvě).
16. Z výše uvedeného vyplývá, že posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Stěžovatelova argumentace obsažená v ústavní stížnosti spočívá především v pokračující polemice s právním hodnocením věci provedeným městským soudem a Nejvyšším soudem v otázce promlčení stěžovatelem uplatněného nároku na pojistné plnění z důvodu trvalých následků úrazu, který utrpěl, a pohybuje se tak výhradně na úrovni podústavního práva. Do výkladu a aplikace podústavního práva však Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o jeho nároku na další pojistné plnění. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, kterou, jak je uvedeno výše, však není.
17. Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, že městský soud se námitkami stěžovatele řádně zabýval. Při rozhodování vyšel z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu týkající se určení počátku běhu promlčecí doby u nároku na pojistné plnění za trvalé následky úrazu. Z těchto hledisek jsou nevýznamné stěžovatelem tvrzená nerovnost postavení stran smluvního pojistného vztahu a s ní související ochrana pojištěnce jakožto spotřebitele, stejně tak jako povaha trvalých následků a proces jejich ustalování. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, a proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
18. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
19. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu