ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.749.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 749/2019-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D. ve věci žalobkyně Š. H. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Robertem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 206/27, proti žalované České pojišťovně a.s. se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení 432 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 14/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2018, č. j. 54 Co 120/2018-109, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Napadeným rozsudkem odvolací soud výrokem I potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 9. 2017, č. j. 13 C 14/2015-79, jímž soud prvního stupně ve věci samé zamítl žalobu o zaplacení 432 000 Kč, a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky z důvodu pojistného plnění z úrazového pojištění podle pojistné smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne 14. 5. 2001 poté, kdy dne 24. 4. 2009 utrpěla úraz v autobusu Dopravního podniku města Brna. Jednalo se o pád a prudký úder do hlavy s následným bezvědomím, po němž se u žalobkyně rozvinula bipolární afektivní porucha.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že dne 14. 5. 2001 uzavřely účastnice pojistnou smlouvu o kapitálovém životním pojištění s pojištěním úrazu a zdraví, jejíž součástí bylo též úrazové pojištění. Podle všeobecných pojistných podmínek žalované pro úrazové pojištění tvořících součást této smlouvy je pojistnou událostí v úrazovém pojištění úraz pojištěného.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o důvodnosti námitky promlčení žalobkyní uplatněného práva vznesené žalovanou, neboť podle §101 a 104 obč. zák. ve spojení s §3028 odst. 3 o. z. a §72 odst. 1 zák. č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, je promlčecí doba uplatněného práva tříletá a počíná běžet za rok po pojistné události. Jelikož bylo mezi účastnicemi sjednáno, že pojistnou událostí je úraz pojištěného, k němuž u žalobkyně došlo dne 24. 4. 2009, počala promlčecí doba běžet dne 24. 4. 2010 a dne 24. 4. 2013 marně uplynula, neboť žalobkyně podala svoji žalobu až dne 14. 4. 2014. Pro počátek běhu promlčecí doby v dané věci není dle odvolacího soudu rozhodný okamžik ustálení či změny zdravotního stavu žalobkyně. Námitku žalované neshledal odvolací soud ani v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná včas a opakovaně sdělila žalobkyni, že jí požadované pojistné plnění neposkytne, a žalobkyně tak měla dostatek času k uplatnění svého práva u soudu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby práva na pojistné plnění z úrazového pojištění na základě definice pojistné události, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 12. 5. 1971 ve věci sp. zn. 6 Cz 54/71, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 1999 ve věci sp. zn. 30 Cdo 1229/99 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014 ve věci sp. zn. 25 Cdo 877/2013. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje žalobkyně v tom, že pojistná událost nemůže být ztotožněna se vznikem úrazu žalobkyně, nýbrž se vznikem zdravotních následků v podobě rozvinutí bipolární afektivní poruchy, resp. schizofrenie, k čemuž u žalobkyně došlo teprve po čtyřech letech od úrazu. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání v posouzení otázky vymezení pojistné události dle sjednané pojistné smlouvy o úrazovém pojištění uzavřené mezi účastnicemi. V tomto směru však dovolací soud již v usneseních ze dne 10. 4. 2014 ve věci sp. zn. 32 Cdo 192/2014 a ze dne 28. 4. 2014 ve věci sp. zn. 32 Cdo 952/2014 vyložil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice.
Dospěl-li odvolací soud na základě skutkových zjištění (jež sama dovolacímu přezkumu dle §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. nepodléhají) k názoru, že účastnice v pojistné smlouvě sjednaly vymezení pojistné události tak, že pojistnou událostí se rozumí úraz pojištěného, jímž v poměrech projednávané věci je působení sil při prudkém úderu do hlavy žalobkyně v autobusu dne 24. 4. 2009, nikterak se závěr odvolacího soudu neprotiví zákonným výkladovým pravidlům pro právní úkony ve smyslu §35 obč. zák. Nehledě pak na to, že účastnice si pojem úrazu jako pojistné události výslovně sjednaly prostřednictvím všeobecných pojistných podmínek žalované tvořících součást předmětné pojistné smlouvy tak, že se jím rozumí působení sil (či jiných skutečností), kterým bylo způsobeno pojištěnému tělesné poškození anebo smrt. Přičemž ze všeobecných pojistných podmínek žalované dále vyplývá, že smrt, trvalé následky úrazu či léčení tělesného poškození způsobených úrazem představují skutečnosti určující výši (celkového) poskytnutého pojistného plnění v důsledku pojistné události, nikoli však pojistnou událost samotnou.
Dovolatelkou citované závěry rozhodovací praxe vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 12. 5. 1971 ve věci sp. zn. 6 Cz 54/71 (v řízení o stížnosti pro porušení zákona podle §236 a násl. o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1991) a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 1999 ve věci sp. zn. 30 Cdo 1229/99 (a obdobně též v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998 ve věci sp. zn. 3 Cdon 1411/96) nejsou na projednávanou věc přiléhavé, neboť se týkaly právní úpravy účinné do 30. 6. 1979, resp. do 23. 4. 1993, podle níž byl předmět závazku úrazového pojištění upraven normativním právním aktem (vyhláškou ministerstva financí č. 49/1964 Sb., o pojistných podmínkách pro pojištění osob) a nikoli obsahem smluvního ujednání stran (resp. všeobecnými pojistnými podmínkami pojistitele tvořících součást pojistné smlouvy) ve smyslu §788 odst. 2 obč. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2004), jak tomu je v projednávané věci. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014 ve věci sp. zn. 25 Cdo 877/2013 se pak problematiky závazku úrazového pojištění nikterak netýká.
Dovolací soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání vymezený žalobkyní tak, že se rozsudek odvolacího soudu napadá do všech výroků, posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu