ECLI:CZ:US:2022:1.US.1057.22.1
sp. zn. I. ÚS 1057/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeným Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, č. j. 20 Cdo 99/2022-222, jako účastníka řízení, a 1) Ing. Eduarda Kočvary a 2) Mgr. Marie Kočvarové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 26 EXE 2447/2016 Ústavní soud zjistil, že pověřením Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2016, č. j. 26 EXE 2447/2016-22, byla nařízena proti stěžovateli, jakožto povinnému, exekuce na základě rozsudku téhož soudu ze dne 10. 6. 2014, č. j. 252 C 88/2012-182, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 6. 2016, č. j. 18 Co 353/2015-365, k vymožení pohledávky ve výši 86 668 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel se návrhem ze dne 5. 8. 2019 domáhal zastavení řízení, o němž bylo rozhodnuto usnesením městského soudu ze dne 12. 9. 2019, č. j. 26 EXE 2447/2016-103, tak, že byl zamítnut, neboť nebyl shledán žádný zákonný důvod pro zastavení exekuce. Usnesením krajského soudu ze dne 15. 4. 2020, č. j. 20 Co 376/2019-145, bylo usnesení městského soudu potvrzeno. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dne 13. 7. 2020 dovolání, jehož součástí byla žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Usnesením městského soudu ze dne 4. 1. 2021, č. j. 26 EXE 2447/2016-190, bylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků ve výši 40 % (výrok I.) a současně byla zamítnuta žádost o ustanovení zástupce (výrok II.). K odvolání stěžovatele bylo usnesením krajského soudu ze dne 3. 5. 2021, č. j. 20 Co 33/2021-196, usnesení městského soudu potvrzeno. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry městského soudu. K výzvě městského soudu následně stěžovatel uhradil soudní poplatek za dovolání ve snížené výši 60 %. Usnesením městského soudu ze dne 22. 11. 2021, č. j. 26 EXE 2447/2016-218, byl stěžovatel vyzván, aby si pro podání dovolání zvolil zástupce (§241 odst. 1 občanského soudního řádu) a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání. K tomu mu stanovil lhůtu 15 dnů ode dne obdržení výzvy, přičemž výzvu stěžovatel obdržel dne 24. 11. 2021.
3. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle §241b odst. 2 a §104 odst. 2 občanského soudního řádu zastaveno řízení o dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu ze dne 15. 4. 2020, č. j. 20 Co 376/2019-145, se stručným odůvodněním (§243f odst. 3 občanského soudního řádu), podle kterého stěžovatel nesplnil ani přes výzvu podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení (§241 občanského soudního řádu).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nedostatek svého zastoupení v dovolacím řízení nezavinil a nebylo v jeho silách a finančních možnostech si advokáta pro dovolací řízení zvolit. Poukazuje na to, že i přesto, že stěžovateli bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků ve výši 40 %, nebylo jeho žádosti o ustanovení zástupce pro dovolací řízení vyhověno. Stěžovatel má za to, že splnil všechny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a jeho ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
7. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle, svévole či přepjatého formalismu (srov. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377, nebo nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
8. Ústavní soud ve své judikatuře týkající se rozhodování o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovování zástupců z řad advokátů opakovaně vyjádřil závěr [srov. usnesení v jiné stěžovatelově věci ze dne 16. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 3922/17 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou publikována na http://nalus.usoud.cz)], že samotné rozhodování o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, přestože se jejich výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nicméně rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů. Z tohoto důvodu zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany. Případy, kdy v těchto věcech otevřel Ústavní soud ústavní stížnost k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek [např. osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. nález ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 13/98 (N 71/14 SbNU 107) nebo nález ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3543/12 (N 33/68 SbNU 351)], či v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281)].
9. V intencích shora uvedených principů Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Námitky stěžovatele představují pouhou polemiku s posouzením předpokladů pro určení jeho právního zástupce pro dovolací řízení.
10. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmý důvod, proč bylo dovolací řízení zastaveno. Stěžovatel totiž i poté, co jeho návrh na ustanovení advokáta pro dovolací řízení byl městským soudem, resp. soudem krajským, zamítnut, a následně byl vyzván ke zvolení zástupce pro dovolací řízení, k čemuž mu byla stanovena lhůta, si žádného zástupce nezvolil, ačkoli byl poučen o důsledcích takového postupu, a proto Nejvyšší soud řízení o dovolání zastavil. Pro Ústavní soud je rovněž podstatné, že obecné soudy při rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení zkoumaly dostatečně existenci předpokladů pro osvobození od soudních poplatků. Přitom vycházely nejen z majetkových poměrů stěžovatele, ale i z toho, jaká je výše soudního poplatku, možných nákladů na dokazování, z povahy uplatněného nároku a dalších okolností. Jelikož nebyly splněny předpoklady pro úplné osvobození od soudních poplatků, nebyl tak shledán ani důvod pro ustanovení zástupce z řad advokátů.
11. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právní závěry obecných soudů mají oporu ve skutkovém stavu, nelze je hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními. Pouhý nesouhlas stěžovatele nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu