ECLI:CZ:US:2022:1.US.1075.22.1
sp. zn. I. ÚS 1075/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Daniela Hájka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2022 č. j. 8 A 89/2019-44, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, Ministerstva dopravy, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, a Magistrátu hlavního města Prahy, Mariánské nám. 2/2, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že městský soud rozhodl chybně o nákladech řízení. Stěžovateli mělo náležet právo na jejich náhradu, poněvadž v soudním řízení byl procesně úspěšný; nepodal-li by žalobu, nebylo by ani pro stěžovatele příznivého rozsudku. Stěžovatel zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech soudního řízení správního ovládá zásada úspěchu ve věci, stejně jako v občanském soudním řízení. Stěžovatel proto analogicky odkazuje na §142 odst. 3 o. s. ř., podle kterého se přizná plná náhrada nákladů řízení částečně úspěšnému účastníkovi, závisí-li rozhodnutí na úvaze soudu. Taková situace přitom nastala v nyní posuzované věci.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost směřuje proti nákladovému výroku rozsudku správního soudu. Jak Ústavní soud zjistil z vyjádření vedlejšího účastníka - Ministerstva dopravy, ve věci rovněž probíhá řízení o jeho kasační stížnosti směřující proti v záhlaví uvedenému rozsudku jako celku, a to pod sp. zn. 3 As 84/2022. Ústavní stížnost stěžovatele je proto návrhem nepřípustným.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 téhož zákona). V souladu s uvedenou zásadou může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy o posledním takovémto prostředku. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení orgánů veřejné moci v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Splnění podmínky "konečnosti" rozhodnutí lze připustit i u některých nemeritorních rozhodnutí, avšak pouze za předpokladu, že jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a zároveň tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení o věci samé dosud neskončilo (např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 nebo stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13).
V nyní posuzované věci nastala situace, kdy je rozhodnutí, jehož nákladový výrok je napaden ústavní stížností, současně napadeno kasační stížností ve věci samé. Vedlejší účastník v kasační stížnosti brojí zejména proti snížení pokuty městským soudem ve II. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku. Domáhá se zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku jako celku a vrácení věci městskému soudu k novému projednání. I výrok napadený nyní posuzovanou ústavní stížností proto může být jako výrok akcesorický dotčen rozhodovací činností Nejvyššího správního soudu (srov. §109 odst. 3 a §110 odst. 1 a 2 s. ř. s.), což je Ústavní soud povinen respektovat.
Není přitom rozhodné, že kasační stížnost směřující toliko proti výroku o nákladech řízení je nepřípustná ze zákona (§104 odst. 2 s. ř. s.); procesní opatrnost stěžovatele je pochopitelná, a to obzvláště za situace, kdy sám kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku nebrojil, avšak posouzením ústavní stížnosti jako přípustné by Ústavní soud nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti a předjímal výsledek řízení o kasační stížnosti, což mu nepřísluší (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 941/19). Stejně tak není rozhodné, uplatnil-li opravný prostředek (jiný) účastník řízení, jehož zájem na výsledku řízení ve věci samé je v kolizi se zájmem stěžovatele. Jde totiž o to, zda má stěžovatel možnost efektivně uplatnit svoje námitky v důsledku rozhodovací činnosti orgánu rozhodujícího o opravném prostředku (srov. bod 17 sp. zn. IV. ÚS 1112/20 či bod 10 usnesení sp. zn. III. ÚS 624/20).
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele na jeho právech nepoškozuje, neboť jak Ústavní soud opakovaně judikoval (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 29/18 nebo sp. zn. I. ÚS 3200/21), případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nelze odmítnout jako návrh opožděný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2022
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj