ECLI:CZ:US:2022:1.US.1141.22.1
sp. zn. I. ÚS 1141/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Krupičkové, zastoupené Mgr. Martinem Buřičem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2022 č. j. 26 Cdo 3435/2021-150, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2021 č. j. 18 Co 68/2021-80 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. března 2021 č. j. 20 EXE 2872/2020-66, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že darovací smlouvou ze dne 29. prosince 2003 převedla stěžovatelka na svého syna Silvestra Krajčíra bytovou jednotku, spoluvlastnický podíl na společných částech budovy a spoluvlastnický podíl na pozemcích (dále též "předmětné nemovitosti") a současně bylo v její prospěch zřízeno věcné břemeno doživotního práva bydlení. Darovací smlouvou ze dne 1. září 2014 převedl Silvestr Krajčír předmětné nemovitosti zpět na stěžovatelku.
3. Na základě návrhu oprávněného JUDr. Jiřího Sehnala, správce konkursní podstaty společnosti SILVESTR pneu, s. r. o., sídlem Funkeho 926, Kolín, jehož společníkem byl Silvestr Krajčír, byla na majetek Silvestra Krajčíra zahájena dne 24. října 2014 exekuce k vymožení pohledávky správce konkursní podstaty ve výši 2 407 952,40 Kč s příslušenstvím, nákladů řízení a nákladů exekuce, přiznané rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. října 2011 č. j. 48 Cm 258/2006-146. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 11. září 2017 č. j. 7 C 277/2014-205 určil, že výše zmíněná darovací smlouva ze dne 1. září 2014 je vůči správci konkursní podstaty neúčinná. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2018 č. j. 19 Co 86/2018-269 byl výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Kolíně ve výroku týkajícím se neúčinnosti darovací smlouvy potvrzen. V rámci nařízené exekuce na předmětné nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky rozhodl soudní exekutor usnesením ze dne 25. března 2019 č. j. 131 EX 1871/18-77 mimo jiné tak, že prodejem v dražbě zanikne věcné břemeno zatěžující předmětné nemovitosti. S odkazem na §1993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, soudní exekutor uvedl, že právo ve prospěch stěžovatelky plynoucí z věcného břemene zaniklo převodem vlastnického práva na stěžovatelku. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2019 č. j. 20 Co 165/2019 bylo posledně jmenované usnesení soudního exekutora potvrzeno. V odůvodnění Krajský soud v Praze uvedl, že vyslovením neúčinnosti právního úkonu vůči nabyvateli nemovité věci nezaniká jeho vlastnictví, pouze ve vztahu k oprávněnému je právní úkon neúčinný; stěžovatelka je tedy nadále vlastnicí předmětných nemovitostí, správce konkursní podstaty se však může domáhat uspokojení své pohledávky vůči Silvestru Krajčírovi prodejem předmětných nemovitostí. Dále konstatoval, že věcné břemeno zaniklo okamžikem, kdy na stěžovatelku přešlo vlastnictví k předmětným nemovitostem. Usnesením soudního exekutora ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 131 EX 1871/18-163 byl udělen příklep vydražiteli Pavlu Sergejevovi.
4. Napadeným usnesením Okresního soudu v Kolíně (dále též "okresní soud") byl zamítnut návrh stěžovatelky na zastavení exekuce vedené vyklizením předmětných nemovitostí. Podle okresního soudu nemůže být skutečnost, že stěžovatelka je vyššího věku, trpí zdravotními obtížemi a zdravotními obtížemi trpí i její syn, který s ní žije ve vyklizované nemovitosti, důvodem, aby další vedení exekuce bylo nepřípustné ve smyslu §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Okresní soud uvedl, že exekuce již z povahy věci představuje nucený výkon povinnosti stanovené povinnému v exekučním titulu, který s sebou nezřídka přináší negativní dopady promítající se do životního standardu povinného i jeho okolí. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2019 sp. zn. 20 Cdo 2706/2019 okresní soud konstatoval, že závěr, jenž by dovozoval důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu vždy vzhledem k možným psychickým či zdravotním komplikacím povinného či osob jemu blízkých, by představoval nepřiměřený exces od naprosto fundamentální zásady exekučního řízení, tj. od přirozeného smyslu exekuce, jímž je její provedení, a nikoliv zastavení.
5. Krajský soud v Praze (dále též "krajský soud") napadeným rozhodnutím usnesení okresního soudu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že z hlediska eventuální existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností účastníků občanskoprávních vztahů, nikoliv správnost rozhodnutí soudu; exekuční soud není oprávněn přezkoumávat v exekučním řízení věcnou správnost exekučního titulu, a podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí tak nemůže být jednáním v rozporu s dobrými mravy. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že důvody uváděné stěžovatelkou nemohou být samy o sobě důvodem pro zastavení exekuce, jelikož by to v opačném případě znamenalo, že je exekuce fakticky vyloučena u osob vyššího věku, osob se zdravotními problémy a těch, kteří nemají možnost jiného bydlení.
6. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že exekuční soudy nejsou oprávněny přezkoumávat věcnou správnost ani zákonnost exekučních titulů; z toho důvodu se nemůže zabývat námitkou stěžovatelky, že jí svědčí existence věcného břemene doživotního užívání vyklizované nemovitosti. Nejvyšší soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2016 sp. zn. II. ÚS 2230/16 připustil, že ve výjimečných případech, kdy výkonem rozhodnutí dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti, se lze v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu a případně z tohoto důvodu exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu zastavit, nicméně v posuzovaném případě pro takový postup námitky stěžovatelky nesvědčily.
II. Obsah ústavní stížnosti
7. Stěžovatelka trvá na tom, že jí svědčí existence věcného břemene doživotního užívání předmětných nemovitostí, a argumentuje usnesením Ústavního soudu ze dne 3. prosince 2019 sp. zn. I. ÚS 3716/19, podle kterého "... vlastnické právo k dané bytové jednotce tíží věcné břemeno spočívající v právu doživotního bydlení, zřízeném ve prospěch stěžovatelky, a ta má tedy k ochraně svých práv a zájmů prostor před exekučním soudem."
8. S odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. července 2019 sp. zn. III. ÚS 3700/17 stěžovatelka tvrdí, že soud prvního stupně zasáhl do jejího práva na lidskou důstojnost, konkrétně důstojný život ve stáří, tím, že nezohlednil její vyšší věk a zdravotní obtíže její i jejího syna, které měly být důvodem pro zastavení exekuce. Upozorňuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007 sp. zn. 22 Cdo 3470/2006, podle kterého není možné dát přednost majetkovým právům žalobců před realizací základních lidských práv žalovaných, pokud by v posuzovaném případě důsledkem vyklizení domu bylo, že by žalovaní a jejich rodina ztratili jakoukoliv lidsky důstojnou možnost bydlení, že by se z členů rodiny stali "bezdomovci" a mohly by tak vzniknout i důvody pro nařízení ústavní výchovy nezletilého syna.
9. Stěžovatelka namítá, že provedením exekuce prodejem nemovitostí a následným vyklizením došlo ke zjevnému rozporu s dobrými mravy, ke krutosti, bezohlednosti i nespravedlnosti. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2016 sp. zn. II. ÚS 2230/16 a nález ze dne 1. dubna 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18, podle kterých se lze i v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučních titulů a případně z tohoto důvodu exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) zastavit. Stěžovatelka tvrdí, že rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. září 2017 č. j. 7 C 277/2014-205 a následným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2018 č. j. 19 Co 86/2018-269 ve věci žaloby na neúčinnost darovací smlouvy bylo zasaženo do jejích majetkových práv v důsledku neaplikace §591 písm. d) občanského zákoníku, a že se soudy v exekučním řízení měly vadami zmíněných rozhodnutí zabývat.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, k jejichž porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
12. Stěžovatelka se ve svém tvrzení o trvajícím věcném břemeni odvolává na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. prosince 2019 sp. zn. I. ÚS 3716/19, jímž byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta stěžovatelčina ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2019 č. j. 24 Cdo 4750/2018-321 ve věci neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 1. září 2014 vůči JUDr. Jiřímu Sehnalovi. V uvedeném usnesení se Ústavní soud věcně vyjadřoval k rozhodování o neúčinnosti darovací smlouvy v nalézacím, odvolacím a dovolacím řízení. Zmínku o existenci věcného břemene učinil nad rámec svého rozhodování o žalobě na neúčinnost darovací smlouvy, když reagoval na tvrzení stěžovatelky o exekučním řízení, přičemž uvedl, že zvažování hrozby ztráty bydlení není součástí řízení o žalobě na neúčinnost.
13. Pokud stěžovatelka na podporu svého tvrzení o zásahu do jejího práva na lidskou důstojnost odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3700/17, je tento její odkaz nepřiléhavý. Uvedeným usnesením byla odmítnuta ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, jelikož Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli svědčily mimořádné okolnosti pro zastavení exekuce. Co se týče stěžovatelčiny opakované argumentace rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3470/2006, Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí správně poznamenal, že uvedená věc se týkala posouzení výkonu práva v rozporu s dobrými mravy v nalézacím řízení (ve věci žaloby o vyklizení nemovitosti).
14. V nálezu ze dne 1. listopadu 2016 sp. zn. II. ÚS 2230/16, na který na podporu svých tvrzení upozorňuje stěžovatelka, Ústavní soud dospěl k závěru, že i ve vykonávacím řízení může být výjimečně zkoumána opodstatněnost hmotněprávního nároku, jehož vymožení se vykonávacím řízením sleduje. V citovaném nálezu se vyjadřoval k situaci, kdy exekuční soudy nezastavily exekuční řízení proti povinnému, který jako držitel průkazu ZTP/P s nárokem na bezplatnou dopravu nemohl porušit právní povinnost jezdit s platným jízdním dokladem, neboť takový doklad nepotřeboval. Ústavní soud v posuzované věci dospěl k závěru, že soudy dostatečně nezohlednily specifické a velmi jednoznačné okolnosti a smysl a účel ustanovení §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. V nálezu ze dne 1. dubna 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18, na který též upozorňuje stěžovatelka, Ústavní soud shrnul dosavadní judikaturu týkající se možnosti přezkumu exekučního titulu a uvedl, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší zabývat se zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl v rozporu s principy právního státu. Ze stávající judikatury tedy plyne, že soudy musejí zohledňovat pouze mimořádné okolnosti dané věci a pouze ve zcela výjimečných případech. Těmito případy byly například výše zmíněná jízda načerno osoby s nárokem na bezplatnou dopravu, nepřiměřená výše vymáhaných úroků z prodlení či exekuční titul, jehož vydání docílil oprávněný jednáním později kvalifikovaným jako trestný čin. Jinak stále platí zásada, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny správnost exekučního titulu přezkoumávat.
15. V posuzovaném případě Ústavní soud nezjistil žádné mimořádné okolnosti, které by svědčily o zásadních vadách exekučních titulů. Ve vztahu k soudním rozhodnutím ve věci neúčinnosti darovací smlouvy vůči JUDr. Jiřímu Sehnalovi Ústavní soud podotýká, že se jimi sám zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 3716/19, ve kterém byla stěžovatelčina ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
16. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373) ]. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i oba soudy nižších stupňů se s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Skutečnost, že se stěžovatelka s právními hodnoceními neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. V postupu zmíněných soudů Ústavní soud neshledal prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
17. Polemika stěžovatelky se závěry Nejvyššího soudu i soudy nižších stupňů je vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovatelce spolehlivě poskytnuty v napadených rozhodnutích, přičemž žádné nedostatky řízení před nimi Ústavní soud neshledal.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu