ECLI:CZ:US:2022:1.US.1150.22.1
sp. zn. I. ÚS 1150/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti HAVLENA v.o.s. se sídlem tř. J. P. Koubka 81, Blatná, zastoupené JUDr. Miloslavem Havlenou, advokátem se sídlem tř. J. P. Koubka 81, Blatná, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022 č. j. 1 VSPH 934/2021-B-41 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 65 INS 17247/2018 B-34 ze dne 25. 5. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení jejího práva na spravedlivou odměnu podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na řádný (spravedlivý) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vydaných v insolvenčním řízení dlužníka Marka Kronka (dále jen "dlužník"), jehož úpadek byl řešen prostřednictvím oddlužení a v němž stěžovatelka působí jako insolvenční správkyně.
Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že krajský soud výrokem pod bodem I. schválil konečnou zprávu přeloženou stěžovatelkou a pod bodem II. schválil vyúčtování odměny a náhrady hotových výdajů stěžovatelky ve zde uvedené výši. Stěžovatelka předložila dne 22. 3. 2021 insolvenčnímu soudu opravenou konečnou zprávu spolu s vyúčtováním odměny a výdajů po zpeněžení majetku z majetkové podstaty. V odvolání stěžovatelka zejména nesouhlasila s nižší odměnou přiznanou ve výroku I. Tuto opravu provedla stěžovatelka poté, co nebylo vyhověno jejím námitkám.
Vrchní soud usnesení krajského soudu v celém rozsahu jako věcně správné potvrdil. V odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že stěžovatelka má ve smyslu ust. §38 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve vztahu k §2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen "vyhláška"), právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. S odkazem na platnou judikaturu vrchního soudu v této otázce zdůraznil, že pro určení výše odměny insolvenčního správce je určující počet věřitelů, jejichž pohledávky správce zařadil do seznamu přihlášených pohledávek.
Stěžovatelka s výše uvedenými závěry obou soudů nesouhlasí a zdůrazňuje, že výklad zastávaný oběma soudy při stanovení odměny insolvenčního správce v případě oddlužení je nesprávný a je v rozporu se zněním výše uvedených právních předpisů. Stěžovatelka i nadále setrvává na svém dřívějším stanovisku, že pro výpočet odměny insolvenčního správce v daném případě je nutné vycházet se seznamu přihlášených a správcem přezkoumaných pohledávek, nikoli ze seznamu věřitelů, který je zcela odlišný. Jakékoli snižování (krácení) výše odměny insolvenčního správce soudy (v daném případě poukazem na ust. §2a vyhlášky) porušuje její práva na spravedlivou odměnu, řádný (spravedlivý) proces a vede i k narušení povinnosti soudů ve smyslu čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ se však v předmětné věci nejedná.
Těžištěm ústavní stížnosti je výklad podústavního práva, konkrétně §38 insolvenčního zákona a příslušných ustanovení vyhlášky, který, podle názoru stěžovatelky, odporuje jejich obsahu, přičemž podstatným způsobem snižuje její odměnu jako insolvenční správkyně.
Pro rozsah ústavněprávního přezkumu stěžovatelkou napadených usnesení soudů je rozhodující tzv. bagatelnost věci (rozdíl mezi odměnou účtovanou stěžovatelkou a později jí opravenou výší činí cca 19 000 Kč), která sama o sobě zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Rozhoduje-li Ústavní soud o bagatelních částkách, předpokládá se, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva nebo svobody, ledaže by byly účastníku řízení odepřeny samotný přístup k soudu či možnost v řízení jednat nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné (srov. např. obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 774/21). Stěžovatelka existenci podstatné újmy, jež by mohla zakládat ústavněprávní přesah věci, netvrdí, resp. z argumentace v ústavní stížnosti nevyplývá. Ústavní soud připomíná, že v řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Napadená rozhodnutí byla patřičně odůvodněna, soudy uvedly, z jakých skutečností vycházely, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu