ECLI:CZ:US:2022:1.US.1162.22.1
sp. zn. I. ÚS 1162/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti L. Č., zastoupeného JUDr. Alexandrem Nettem, advokátem se sídlem Brno, Hlavní 1069/40, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022 č. j. 4 Tdo 1333/2021-1359, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021 č. j. 67 To 275/2021-1273 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 5. 2021 sp. zn. 4 T 94/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců, a trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu činnosti daňového poradce a vedení účetnictví fyzickým i právnickým osobám v trvání pěti let. Dále navrhuje zrušení usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 9 odst. 1 a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Stěžovatel v prvé řadě brojí proti závěru trestních soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku. Závěr jeho vědomosti o tom, že nedošlo k dodávkám materiálu, v jejichž souvislosti byl nárokován nadměrný odpočet DPH, podle jeho názoru trestní soudy učinily bez jediného relevantního důkazu, resp. jej dovodily pouze na základě sporadických útržků výpovědí tří svědků. Je přesvědčen, že trestní soudy svým postupem porušily pravidlo in dubio pro reo. Stěžovatel dále podrobně rozebírá výpovědi svědků J. Š., M. C. a T. Č. a poukazuje na jednotlivé aspekty, které podle jeho názoru významně narušují věrohodnost těchto výpovědí. Upozorňuje rovněž na skutečnost, že podal prostřednictvím svých advokátů dvě dovolání, přičemž z jemu dostupných informací není zřejmé, zda Nejvyšší soud v době svého rozhodování měl reálně k dispozici i dovolání podávané prostřednictvím obhájce JUDr. Netta.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžejní část stěžovatelových námitek směřuje proti tomu, jak trestní soudy hodnotily výpovědi výše jmenovaných svědků. Ústavní soud k tomu nejprve podotýká, že soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95). V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám.
Ústavní soud odkazuje zejména na č. l. 5-6 usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), v němž tento soud přehledně shrnul podstatné výsledky provedeného dokazování, z nichž spolehlivě vyplývalo, že jednání stěžovatele naplnilo všechny znaky skutkové podstaty přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku, a to včetně jeho úmyslu vztahujícímu se ke všem relevantním skutečnostem. Připomenout je třeba především výpověď svědka Č., který potvrdil, že jej stěžovatel kontaktoval a požádal jej, aby pomohl kamarádům (přiznáním faktur, jimiž mělo být deklarováno reálně neexistující plnění), čímž měl na mysli spoluobžalovaného S. Tento svědek dále uvedl, že mu jak obžalovaný S., tak i stěžovatel slibovali odměnu za přiznání faktur (srov. č. l. 9 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4).
Jestliže městský soud konstatoval, že v případě svědka Č., jakož i v případě svědků B. a O. nelze identifikovat důvod, pro který by mohly být jejich výpovědi považovány za nevěrohodné, zvláště když korespondují dalším provedeným důkazům, Ústavní soud neshledává potřebu tento závěr zpochybňovat. Stěžovatel se v této souvislosti omezuje pouze na obecné konstatování, že uvedené tvrzení svědka Č. je lživé, zjevně absurdní, nelogické a ničím nepodložené a je popíráno výpovědí jeho a spoluobžalovaného S. Údajnou nelogičnost výpovědi však nijak nespecifikuje a zejména nevysvětluje, proč by měl mít tento svědek zájem na tom, aby byli stěžovatel a obžalovaný S. shledáni vinnými.
Ústavní soud proto nemůže akceptovat námitku stěžovatele, že jeho vědomost o fiktivnosti dodávek materiálu, na jejichž základě byl nárokován nadměrný odpočet DPH, nebyla prokázána žádnými relevantními důkazy. Ve skutečnosti pouze usiluje o to, aby Ústavní soud revidoval způsob, jakým trestní soudy hodnotily provedené důkazy, zejména pak svědecké výpovědi, což však - jak již bylo vysvětleno - Ústavnímu soudu přísluší jen za specifických podmínek, které v daném případě nebyly splněny.
Pokud jde o stěžovatelovo tvrzení, že není zřejmé, zda měl Nejvyšší soud v době svého rozhodování k dispozici i dovolání podávané prostřednictvím obhájce JUDr. Netta, Ústavní soud konstatuje, že ani v této okolnosti nespatřuje důvod pro kasační zásah. Z hlediska pravidel spravedlivého (řádného) procesu je totiž v této souvislosti podstatné, zda se Nejvyšší soud řádně vypořádal s námitkami stěžovatele uplatňovanými vůči rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu. Ani sám stěžovatel však ve své ústavní stížnosti netvrdí, že tomu tak nebylo, resp. neuvádí žádnou konkrétní námitku, která byla obsažena specificky v dovolání podávaném prostřednictvím obhájce JUDr. Netta a kterou by Nejvyšší soud ve svém usnesení opomenul.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu