ECLI:CZ:US:2022:1.US.1177.22.1
sp. zn. I. ÚS 1177/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem, sídlem Masarykova 998/31, Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. března 2022 č. j. 96 Co 284/2021-192, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a nezletilého T. S., nezletilé T. S. a M. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 10. 2021 č. j. 0 P 72/2021-151 byl ve výroku I. zamítnut návrh stěžovatele (otce - dále též jen "otec") na změnu péče o prvního vedlejšího účastníka a druhé vedlejší účastnice (nezletilých dětí - dále též jen "nezletilí" nebo "nezletilé děti"). Výrokem II. okresní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že od poslední úpravy nebyla shledána žádná podstatná změna v poměrech účastníků, která by změnu výchovného prostředí odůvodňovala. Soud přihlédl ke stanovisku nezletilých dětí, k časově náročnému zaměstnání otce i k prostředí v současném bydlišti otce. Vzal v úvahu také špatnou komunikaci mezi rodiči. Okresní soud neshledal důvody pro změnu péče, neboť výchovné prostředí u třetí vedlejší účastnice (matky - dále jen "matka") považoval za stabilní a perspektivní. Okresní soud dále poukázal na to, že děti se vždy vyjádřily jednoznačně, že nemají zájem o jakoukoli změnu, své stanovisko dokázaly logicky vysvětlit, vyslovily určité výhrady k prostředí u otce. Okresní soud uzavřel, že v současné době má otec upraven široký styk s dětmi, v rámci kterého se může podílet na výchově dětí.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se skutkovým stavem, k němuž dospěl okresní soud, a pro stručnost v tomto směru odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku (§157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."). Shodně s okresním soudem krajský soud uzavřel, že v současné době nejsou dány důvody pro svěření nezletilých dětí do střídavé péče obou rodičů, jak navrhoval otec. Nezletilé děti se v průběhu řízení opakovaně výslovně vyjádřily, že si nepřejí změnu péče, nechtějí se v péči rodičů střídat. Nezletilé děti jsou ve výchovném prostředí matky stabilizovány, vyhovuje jim styk s otcem a jeho novou rodinou. Krajský soud zdůraznil, že nerozhodoval pouze podle přání nezletilých dětí, ale především hodnotil zájem dětí a stabilitu poměrů. Krajský soud proto dospěl k závěru, že nedošlo k takovým změnám na straně účastníků, které by odůvodnily změnu předchozího rozhodnutí o péči o nezletilé děti. Dále zdůraznil, že zájem dítěte musí být vždy předním hlediskem pro rozhodnutí o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahů mezi rodiči a dětmi. Tedy není možné nadřazovat modely fungování vztahů mezi oddělenými rodiči a nezletilými dětmi nad zájmy dětí.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů o svěření nezletilých do péče matky, neboť v nejlepším zájmu nezletilých dětí je podle něj střídavá péče obou rodičů. Stěžovatel se neztotožňuje se závěrem okresního soudu, že péče matky je řádná a je vhodnější než péče otce. Stěžovatel namítá, že obě nezletilé děti nejsou ještě takového věku a tak vyspělé, aby se mohly relevantně vyjadřovat k otázkám péče. Podle stěžovatele dětem neměly být kladeny otázky, zda si přejí střídavou péči, soudy se měly ptát jen na to, zda jsou u obou rodičů spokojené, neboť tak důležité rozhodnutí ohledně jejich péče nelze nechávat na "bedrech" malých dětí. Stěžovatel namítá, že hodnocení důkazů soudy je nelogické a znamená tak exces z volného hodnocení důkazů. Stěžovatel poukazuje na výši matčiných příjmů a namítá, že nevidí důvod, proč by měl k rukám matky při rovnoměrném rozložení péče platit vyšší výživné na nezletilé. Soud měl podle stěžovatele nanejvýš stanovit, že výživné, které platí navíc oproti matce, bude uloženo na spořící účet nezletilých. Neschopnost matky komunikovat s otcem by podle stěžovatele neměla jít k jeho tíži. Rozsudek krajského soudu je podle stěžovatele nepřezkoumatelný, když pouze odkazuje na rozhodnutí okresního soudu, a dále odkazuje na názor nezletilých dětí, které nic nechtějí měnit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje na to, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, či jiné závěry při neshodách rodičů o významných záležitostech nezletilého, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
9. Primárním úkolem Ústavního soudu při přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je tedy především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.
10. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ve věci rozhodující obecné soudy je při svém rozhodování dostatečně zohlednily.
11. V předmětné věci oba soudy při rozhodování o péči o nezletilé děti přihlédly k časově náročnému zaměstnání otce, k prostředí v současném bydlišti otce, vzaly v úvahu špatnou komunikaci mezi rodiči, přihlédly též ke stanovisku nezletilých dětí, a shodně dospěly k závěru, že v současné době nejsou dány důvody pro svěření nezletilých dětí do střídavé péče obou rodičů, jak navrhoval otec. Krajský soud správně zdůraznil, že nerozhodoval pouze podle přání nezletilých dětí, ale především hodnotil zájem dětí a stabilitu poměrů, a dále zjišťoval, zda došlo k takové změně v poměrech, která by odůvodňovala rozhodnutí o změně péče nezletilých dětí, a proto není relevantní obsah jim kladených otázek, resp. způsob jejich kladení, na což poukazuje stěžovatel ve své ústavní stížnosti. Shodně s okresním soudem dospěl k závěru, že nedošlo k takovým změnám na straně účastníků, které by odůvodnily změnu předchozího rozhodnutí o péči o nezletilé děti, když zájem dítěte musí být vždy předním hlediskem pro rozhodnutí o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahů mezi rodiči a dětmi. Změna výchovného prostředí by v předmětné věci nebyla podle názoru obou soudů v nejlepším zájmu nezletilých dětí.
12. Ústavní soud po seznámení se s podklady v předmětné věci dospěl k závěru, že obecné soudy se dostatečně a korektním způsobem zabývaly poměry obou z rodičů k nezletilým (i jejich vztahem k nim). Soudy posuzovaly problematiku svěření nezletilých do péče rodičů s přihlédnutím k jejich nejlepšímu zájmu. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že při hledání nejlepšího zájmu nezletilých vzaly v úvahu i jejich přání, avšak nevycházely izolovaně pouze z jejich názoru, ale souhrnně zvážily všechny pro posouzení věci významné okolnosti. V tomto ohledu neshledal Ústavní soud žádné nedostatky odůvodnění rozhodnutí okresního soudu ani krajského soudu, a proto v tomto směru nejsou rozhodnutí vydaná v předmětné věci v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21, ve kterém Ústavní soud vymezil hlediska, ke kterým musí soudy přihlédnout při rozhodování o návrhu rodiče na střídavou péči, a ve kterém stanovil rovněž požadavky na odůvodnění rozhodnutí soudu, kterým nebylo vyhověno rodiči žádajícímu střídavou péči. Jak již bylo uvedeno, vyvozování skutkových závěrů plynoucích z hodnocení důkazů musí být primárně věcí obecných soudů, které jsou v přímém kontaktu s účastníky řízení a mají tak nejlepší možnost s ohledem na každý individuální případ zohlednit, jaké uspořádání vztahů je pro dítě nejvhodnější při zohlednění práv obou rodičů o dítě pečovat. Do takto řádně provedeného hodnocení proto Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.
13. Jde-li o námitky stěžovatele ohledně stanoveného výživného, které je povinen pro nezletilé platit, tyto nebyly předmětem rozhodování okresního soudu ani krajského soudu, a proto ani Ústavní soud se těmito námitkami stěžovatele nemohl zabývat.
14. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilých. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí návrhu stěžovatele na střídavou péči obou rodičů potvrdil. Stěžovatel se však se závěrem obecných soudů neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele či nezletilých. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti obecné soudy v předmětné věci dostály.
15. V posuzované věci byla rozhodnutí obecných soudů odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Obecné soudy hodnotily především nejlepší zájem nezletilých dětí způsobem, jemuž není co vytknout. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele či nezletilých. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
16. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal rozhodnutí napadené ústavní stížností z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu