ECLI:CZ:US:2022:1.US.1189.22.1
sp. zn. I. ÚS 1189/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Purmanna, zastoupeného Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem, sídlem Sokolovská 438/45, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2022 č. j. 28 Cdo 252/2022-175, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2021 č. j. 23 Co 153/2021-155 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. ledna 2021 č. j. 7 C 54/2020-132, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a obce Psáry, sídlem Pražská 137, Psáry, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
1. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel vlastní tři blíže určené pozemky na území vedlejší účastnice. Stěžovatel se žalobou u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení 686 434,39 Kč s příslušenstvím jako úhrady za bezdůvodné obohacení. To mělo spočívat v užívání pozemků vedlejší účastnicí bez protiplnění, poněvadž uvedené pozemky územním plánem vymezila jako veřejnou zeleň, a proto představují veřejné prostranství podle §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Za to stěžovateli podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006 sp. zn. 33 Odo 1253/2005 náleží náhrada.
1. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, protože shledal, že uvedené pozemky nejsou veřejným prostranstvím. Okresní soud vycházel zejména z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014 sp. zn. 28 Cdo 1498/2014 či rozsudku ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. 22 Cdo 2378/2016. Soustředil se na zjištění, zda uvedené pozemky slouží k veřejně prospěšnému účelu. Zjistil, že stěžovatel nijak nezabránil vstupu na pozemek, veřejnost však pozemky užívá toliko v rozsahu několika jednotlivců denně (v řádu jednotek) k procházkám, venčení psa, zkrácení cesty apod. Není jimi realizovaná naléhavá komunikační potřeba. Pozemky nejsou udržované, jsou zarostlé. Jde o koryto potoka, rybník s neupraveným břehem, louku a pozemek zarostlý dřevinami, Intenzita užívání pozemku veřejností není taková, aby opodstatnila závěr o jeho veřejně prospěšném užívání. Pro zjištění, zda jde o veřejné prostranství, bez dalšího není rozhodné, zda pozemek obdobně označila obec správním aktem.
1. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele napadený rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud odkázal zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. 28 Cdo 699/2019, podle kterého za veřejné prostranství nelze považovat každý pozemek, který veřejnost živelně užívá pro nepřítomnost technických překážek přístupu na něj; zkoumá se "materiální kritérium", u kterého jde o zjištění, zda je pozemek určen k uspokojování potřeb občanů obce. Z dokazování vyplývá, že užívání předmětných pozemků veřejností je minimální a k zajištění života v obci významné nejsou. Nelze proto dovodit, že se vedlejší účastnice na úkor stěžovatele obohatila.
1. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl napadeným usnesením, neboť je neshledal přípustným. Podle Nejvyššího soudu se krajský soud neodchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 699/2019, nevycházel-li z územního plánu vedlejší účastnice. Obsah územního plánu je často konstruován na vyšší úrovni abstrakce, a proto jsou s jeho obsahem slučitelné různé způsoby využití pozemku. To odpovídá i usnesení ze dne 27. 10. 2021 sp. zn. 22 Cdo 2442/2021 či rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2378/2016. Zkoumá se proto především "faktický" charakter pozemku (srov. rozsudek ze dne 5. 1. 2021 sp. zn. 28 Cdo 3483/2020). Obecné soudy v nyní posuzované věci spolehlivě zjistily, že pozemky ve vlastnictví stěžovatele neslouží k zajištění příznivých podmínek pro život v obci. Namítal-li stěžovatel, že pro zjištění, zda jde o veřejné prostranství, je třeba zohlednit i velikost obce, šlo o úvahy, na kterých napadený rozsudek krajského soudu nespočívá; pro krajský soud nebylo rozhodné toliko, kolik občanů vedlejší účastnice a jak často pozemky užívá. Odpověď na uvedenou otázku by proto byla toliko akademická.
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel tvrdí, že je v důsledku územního plánu povinen strpět užívání uvedených pozemků obyvateli obce (vedlejší účastnice) a nemůže pozemky oplotit. Stěžovatel trvá na tom, že pozemky v jeho vlastnictví splňují definiční znaky veřejného prostranství; jsou přístupné všem bez omezení a územní plán je vymezuje jako "veřejnou, rekreační, doprovodnou a rozptýlenou zeleň". Stěžovatel trvá na uplatnění závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 699/2019, podle kterého platí, že "[p]ozemek, který je veřejnosti užíván toliko živelně, jejž obec (především prostřednictvím územně plánovací dokumentace) nedestinuje k plnění veřejných účelů a ve vztahu k němuž zůstává vlastníku zachována plná možnost vyloučit třetí osoby z jeho užívání, lze jen stěží kvalifikovat jako veřejné prostranství." Z toho stěžovatel a contrario dovozuje, že v jeho věci jde o veřejné prostranství; rozhodné je, že územní plán řadí rekreační, doprovodnou a rozptýlenou zeleň do téže kategorie jako veřejnou zeleň.
1. Dále stěžovatel zpochybňuje Nejvyšším soudem provedené vypořádání dovolací námitky o kritériu velikosti obce při určení, zda jde o veřejné prostranství. Zdůrazňuje argument, že četnost a intenzita užívání pozemku se liší v malé obci a velkém městě. Zjednodušeně řečeno, desítky jednotlivců, kteří denně užívají pozemek, sice nepostačí pro určení pozemku jako veřejného prostranství v Praze, v malé obci však ano. Okresní soud a krajský soud přitom četností a intenzitou užívání pozemku v napadených rozhodnutích argumentovaly, což Nejvyšší soud opomněl, a proto se dovolací námitkou stěžovatele nezabýval, ač měl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
1. Námitky stěžovatele v ústavní stížnosti směřují ve svém důsledku k posouzení naplnění definičních znaků veřejného prostranství podle §34 obecního zřízení. Jde proto převážně o námitky směřující proti zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výkladu a použití podústavního práva obecnými soudy. V konkrétnostech lze nejprve uvést, že Nejvyšší soud se v dovolacím řízení k námitce stěžovatele zabýval souladem napadených rozhodnutí s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 699/2019. Nejvyšší soud poukázal na to, že závěry, které stěžovatel dovozuje z uvedeného usnesení, z něj neplynou, což podpořil i odkazy na jiná svá rozhodnutí. Jeho odůvodnění je logické, srozumitelné a se samotnou podstatou tvrzení stěžovatele se vypořádává.
1. Jeho závěry v tomto směru exces nepředstavují. Sám stěžovatel sice považuje za významné, že vedlejší účastnice zařadila pozemky stěžovatele do určité kategorie v územním plánu, avšak jak uvedl již Nejvyšší soud, uvedená kategorie je vymezena abstraktně a umožňuje i užívání pozemku, které obsahu pojmu veřejné prostranství neodpovídá. Na to však stěžovatel v ústavní stížnosti nereaguje věcnou a ústavněprávní argumentací, ale v podstatě pouze nesouhlasem. Za takové situace Ústavnímu soudu přehodnocení závěrů Nejvyššího soudu nepřísluší; není důvod v nich spatřovat pochybení na úrovni ústavně zaručených práv a svobod, poněvadž mají racionálně-logický základ a nepříčí se ustálenému doktrinálnímu chápání dotčených právních institutů.
1. Jde-li dále o námitky stěžovatele směřující proti vypořádání jeho dovolací námitky, lze mu přisvědčit, že z ústavního pořádku plyne pro Nejvyšší soud v obecné rovině povinnost vypořádat se náležitě a konkrétně s argumentací dovolatele, např. odkazem na relevantní judikaturu, která se s konkrétními tvrzeními stěžovatele vypořádává, nebo vlastní argumentací (srov. např. nález ze dne 30. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1898/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Na druhou stranu Ústavní soud v minulosti shledal ve smyslu ústavně zaručených práv a svobod akceptovatelným, nereagoval-li Nejvyšší soud věcně na dílčí dovolací argumenty s odůvodněním, že odpověď na předestřenou otázku není ve věci významná, ať již nezpochybnil-li dovolatel všechny opěrné důvody rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. bod 9 usnesení ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 368/21 a bod 16 usnesení ze dne 14. 12. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3018/21) či nezávisí-li dovoláním napadené rozhodnutí na předestřené otázce (srov. např. bod 13 usnesení ze dne 9. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1756/21).
2. Protože v nyní posuzované věci akceptovatelnost postupu Nejvyššího soudu ve svém důsledku závisí na interpretaci nosných důvodů (dovoláním napadeného) rozsudku krajského soudu, zaměřil se Ústavní soud na zjištění, do jaké míry byla pro obecné soudy významná četnost užívání pozemku ve smyslu počtu osob denně. Lze přisvědčit stěžovateli, že okresní soud zdůraznil, že pozemky užívají jednotky osob denně. Obecné soudy však vycházely dále ze zjištění, jakého jsou pozemky ve skutečnosti charakteru, k čemu jsou pozemky příležitostně veřejností užívány a zda jsou proto významné z hlediska zajištění života v obci (zkrácení cesty, procházka, venčení psa, nikoli naléhavá komunikační potřeba).
3. Rovněž podle Ústavního soudu nebyla stěžovatelem předložená dovolací námitka způsobilá zvrátit věcné závěry rozhodnutí obecných soudů; i přisvědčil-li by Nejvyšší soud tvrzení stěžovatele, že pro malou obec postačí pro naplnění znaků veřejného prostranství menší intenzita užívání pozemku (ve smyslu počtu osob za den), nezměnilo by to nic na zjištění, že užívání pozemků veřejností bylo minimální, skutečná povaha pozemků neodpovídá jejich užívání pro rekreaci ve vyšší míře, a zejména, což zdůraznil především krajský soud, pozemek není využíván takovým způsobem, který je významný pro zajištění života v obci. Ústavní soud proto pokládá za akceptovatelné, nevypořádal-li Nejvyšší soud věcně jednu z dovolacích námitek stěžovatele. Napadená rozhodnutí proto představují projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu