ECLI:CZ:US:2022:1.US.1225.22.1
sp. zn. I. ÚS 1225/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti JUDr. Martina Mikysky, zastoupeného Mgr. Michalem Vrajíkem, advokátem se sídlem Spálená 97/29, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 2022 č. j. 11 Co 198/2021-274, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na podnikání a práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací ve smyslu čl. 26 odst. 1, odst. 3 a práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí vydaného v řízení o přiznání znalečného za vypracování znaleckého posudku č. 5/2021 ze dne 15. 8. 2021.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Mostu (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 12. 10. 2021 č. j. 45 C 27/2017-4 v řízení o zaplacení částky 8 136 100,- Kč s příslušenstvím přiznal stěžovateli jako soudnímu znalci za vypracování znaleckého posudku odměnu v celkové výši 17 581,- Kč. Proti výše uvedenému usnesení podala žalovaná obchodní společnost ORLEN Unipetrol RPA s. r. o. (dále jen "žalovaná") odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že stěžovateli snížil okresním soudem přiznanou odměnu (znalečné) o 11 132,- Kč na částku 6 449,- Kč.
Krajský soud konstatoval, že okresní soud přiznal stěžovateli odměnu za vypracovaný znalecký posudek ve výši odpovídající vyúčtování znalečného předloženého okresnímu soudu stěžovatelem. Krajský soud se však neztotožnil s okresním soudem v počtu účtovaných hodin, které stěžovatel vynaložil na studium spisu, na činnost spojenou s doplňováním podkladů pro vypracování znaleckého posudku a s jeho samotným vypracováním, které shledal nepřiměřené s ohledem na rozsah skutečně provedených úkonů.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením došlo rovněž k porušení jeho legitimního očekávání na uspokojení jeho majetkového práva na uhrazení odměny za práci na přípravu a vypracování znaleckého posudku ve věci, ve které byl jako soudní znalec ustanoven okresním soudem. I když si je stěžovatel vědom, že podle platné judikatury Ústavní soud ve věcech obdobné problematiky ústavní stížnosti nepodrobuje ústavněprávnímu přezkumu, v předmětné věci je přesvědčen, že rozhodnutí krajského soudu je projevem libovůle při rozhodování (i když jde o rozhodnutí procesní povahy), které navíc není ani přesvědčivým způsobem odůvodněno, což by mělo Ústavní soud vést k závěru o jeho zjevné protiústavnosti.
Stěžovatel konkretizuje okolnosti předcházející vypracování znaleckého posudku, předkládá Ústavnímu soudu k posouzení vlastní subjektivní náhled i osobní zkušenosti s vypracováním znaleckých posudků. Poukazuje na své dlouholeté zkušenosti a dosavadní výsledky práce soudního znalce, které jsou (byť do určité míry) ovlivněny jeho přibývajícím věkem a stále větším vytížením. Závěrem stěžovatel poukazuje na nepřiměřenou paušalizaci požadavku krajského soudu na "přiměřený" počet hodin dílčích úkonů spojených s vypracováním znaleckého posudku, které se v různých věcech mohou značně lišit.
Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí i obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud se k problematice rozhodování o odvolání proti usnesení o přiznání znalečného soudem ustanovenému znalci vyjadřoval v minulosti již mnohokrát, přičemž dospěl k závěru, že legitimní očekávání znalce na vyplacení odměny (znalečného) je majetkovým nárokem, který je pod ochranou soudní moci (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 360/03, II. ÚS 3932/19). Na postavení znalce v řízení o odvolání proti usnesení o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů se vztahují garance práva na spravedlivý (řádný) proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3367/12, I. ÚS 2670/12).
Jak stěžovatel zdůrazňuje, napadeným rozhodnutím byl zasažen jeho majetkový zájem. Snížením odměny (znalečného) krajským soudem oproti rozhodnutí okresního soudu o částku 11 132,- Kč sice došlo k zásahu do majetkové sféry stěžovatele, s ohledem na předcházející judikaturu Ústavního soudu jde však o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod (k tomu z poslední doby srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4163/19 a III. ÚS 4136/19). Řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o takové malé částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásah do základních práv nebo svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat pretor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04). V nyní posuzované věci však neobstojí ani kvalitativní hledisko, které by i přes bagatelnost posuzovaného znalečného mohlo odůvodnit ústavněprávní přezkum rozhodnutí (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2018/15).
Ústavní soud nemůže se stěžovatelem souhlasit ani v tom, že napadenému rozhodnutí lze vytknout nedostatečné odůvodnění, které by mohlo založit jeho ústavněprávní přesah. Krajský soud se poměrně podrobně zabýval dílčími důvody, pro které shledal přiznanou výši znalečného nepřijatelným způsobem "nadhodnocenou". V usnesení sp. zn. II. ÚS 3932/19 Ústavní soud ve skutkově a procesně obdobné věci vyložil, z jakého důvodu mu nepřísluší zasahovat do rozhodování obecných soudů o znalečném. Výjimku z tohoto pravidla Ústavní soud shledal pouze v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících tuto otázku, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, resp. obou tuto materii upravujících vyhlášek, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Takový deficit, včetně stěžovatelem namítané libovůle v rozhodování krajského soudu, Ústavní soud z napadeného rozhodnutí nezjistil. Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož se stěžovatel rovněž dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu