ECLI:CZ:US:2022:1.US.1249.22.1
sp. zn. I. ÚS 1249/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Odvolacího finančního ředitelství, Masarykova 427/31, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2022 č. j. 1 Afs 351/2021-94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 5. 2022, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně garantovaná práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Specializovaný finanční úřad vydal dne 12. 2. 2016 dodatečné platební výměry, jimiž VEMEX s.r.o. vyměřil DPH za zdaňovací období prosinec 2014 a leden 2015 - květen 2015 a stanovil povinnost uhradit související penále. Odvolání VEMEX s.r.o. proti platebním výměrům stěžovatel zamítl. Žalobu proti rozhodnutí stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nejprve rozsudkem ze dne 9. 4. 2021 č. j. 3 Af 4/2017-221 zamítl. Citovaný rozsudek však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 9. 2021 č. j. 1 Afs 129/2021-63 zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Ten poté rozhodnutí stěžovatele rozsudkem ze dne 29. 11. 2021 č. j. 3 Af 4/2017-312 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že předmět řízení před správními soudy odpadl, neboť stěžovatel v průběhu řízení o kasační stížnosti vydal nová rozhodnutí, jimiž zrušil čtyři dodatečné platební výměry a řízení v daném rozsahu zastavil, a dále změnil zbylé dva platební výměry.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že k porušení jeho základních práv mělo dojít v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího správního soudu, který vedl ke zbavení práva stěžovatele na přezkum rozsudku městského soudu. Stěžovatel tvrdí, že z důvodu nepředložení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce. Z důvodu odlišného nakládání s VEMEX s.r.o. a stěžovatelem byl podle jeho názoru porušen princip rovnosti zbraní v soudním řízení. Stěžovatel rovněž namítá, že mu Nejvyšší správní soud neumožnil vyjádřit se a případně argumentovat vůči jeho postupu, který zakládá změnu stávající soudní praxe.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl pak k závěru, že ústavní stížnost je návrhem podaným osobou zjevně neoprávněnou.
Smyslem ústavní stížnosti, tj. procesního prostředku, jehož existenci předpokládá čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, je zajištění ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod proti rozhodnutím nebo postupu orgánů veřejné moci. Nelze jej chápat jako (další) opravný prostředek, na jehož základě lze dosáhnout nového přezkumu zákonnosti rozhodnutí. Je vyloučeno, aby byl k podání ústavní stížnosti oprávněn subjekt, jenž v právním vztahu, který byl založen určitým rozhodnutím nebo postupem, vystupoval v postavení orgánu veřejné moci. V takovém případě totiž nejde o nositele ústavně zaručených základních práv a svobod, nýbrž pouze o adresáta povinností z nich vyplývajících, a proto se z povahy věci nemůže domáhat ani jejich ochrany.
V projednávané věci bylo předmětem řízení před správními soudy posouzení zákonnosti postupu stěžovatele, který jak při tomto postupu, tak v rámci uvedeného řízení, vystupoval jako orgán veřejné moci. Z výše uvedených důvodů proto není dána jeho aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti. Aktivní legitimace stěžovatele jako orgánu veřejné moci k podání ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí, kterou se domáhá ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je vyloučena prima facie.
Uvedené závěry nejsou z hlediska ustálené judikatury Ústavního soudu žádnou novinkou, ačkoli se stěžovatel snaží dovodit opak. Judikatura Ústavního soudu stojí na předpokladu, že posouzení aktivní legitimace státu k podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se odvíjí od jeho postavení (viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99, dále kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 416/97, III. ÚS 254/99, II. ÚS 18/02, IV. ÚS 352/03, I. ÚS 2695/08 nebo III. ÚS 3547/14). Za oprávněnou osobu ve smyslu uvedeného ustanovení lze stát považovat tehdy, směřuje-li stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému v řízení, ve kterém stát vystupoval v rovném procesním postavení jako právnická osoba a nikoliv v nadřazeném postavení orgánu veřejné moci. V takovém případě může namítat porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody, které lze státu jako každé jiné právnické osobě přičítat. Naopak, vystupuje-li stát v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod, a tedy ani osobou oprávněnou namítat jejich porušení a domáhat se zrušení rozhodnutí či zásahu jiného orgánu veřejné moci.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2022
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj