ECLI:CZ:US:2022:1.US.1251.22.1
sp. zn. I. ÚS 1251/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného Mgr. Danielem Kuklou, advokátem, sídlem Kostelní 1284/12, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. března 2022 č. j. 1 Afs 11/2021-58 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. prosince 2020 č. j. 57 Af 9/2020-34, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
1. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel mimo jiné obchodoval s obalovým materiálem a pro jeho přepravu využíval různé autodopravce. Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále jen "správce daně") doměřil stěžovateli celkem 13 platebními výměry ze dne 28. 3. 2018 daň z přidané hodnoty za březen 2014 až říjen 2015 v celkové výši 265 543 Kč a uložil mu zaplatit penále. Správce daně vyzval stěžovatele k prokázání skutečného přijetí zdanitelných plnění, poněvadž měl pochybnosti o správnosti předložených faktur vystavených jedním z autodopravců (chybějící datace, objem poskytnutých služeb, trasa přepravovaného zboží). Správce daně v daňovém řízení vyslechl uvedeného autodopravce; ten uvedl, že stěžovatele nezná a vyloučil, že jeho řidič poskytoval služby bez jeho vědomí. Správce daně dále k výslechu předvolal řidiče uvedeného autodopravce, avšak ten pro svůj úraz nebyl schopen výslechu a uvedl, že si nic nepamatuje. Správce daně dále zjistil, že uvedený autodopravce eviduje v účetnictví faktury s totožnými evidenčními čísly jako faktury předložené stěžovatelem, avšak s jinými odběrateli. Stěžovatel v daňovém řízení předložil čestné prohlášení řidiče uvedeného autodopravce, že pro stěžovatele zajišťoval autodopravu, a dále znalecké posudky z oboru grafologie, podle kterých všechny faktury sepisovala jedna osoba odlišná od stěžovatele. Podle správce daně však stěžovatel neprokázal, že uskutečnil deklarovaná zdanitelná plnění, a proto neměl nárok na tvrzený odpočet daně.
2. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 20. 11. 2019 č. j. 47083/19/5300-21444-711248 k odvolání stěžovatele uvedené platební výměry správce daně změnil tak, že upravil splatnost doměřené daně a výši penále, a ve zbylé části je potvrdil. Stěžovatel proti uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka následně brojil správní žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud").
3. Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") mezitím stěžovatele rozsudkem ze dne 28. 5. 2020 č. j. 4 T 11/2020-1759 zprostil obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu, že předložil, zjednodušeno řečeno, správci daně uvedené fiktivní faktury, a tím se měl dopustit přečinu zkrácení daně. Okresní soud zdůraznil, že faktury předložené stěžovatelem mají licenční čísla účetního subjektu uvedeného autodopravce; mohly proto vzniknout jedině podle informací a dokladů doložených od uvedeného autodopravce, nikoli od stěžovatele. Rovněž výpověď uvedeného autodopravce nepůsobila věrohodně a stěžovatel předložil důkazy ve svůj prospěch (čestné prohlášení řidiče, znalecké posudky z oboru grafologie). Okresní soud proto pochybnosti hodnotil ve prospěch stěžovatele (obžalovaného).
4. Krajský soud zamítl žalobu stěžovatele napadeným rozsudkem. Krajský soud zdůraznil, že správní orgány oprávněně zpochybnily pravost daňového dokladu; bylo proto na stěžovateli, aby oprávněnost odpočtu daně prokázal jinak. Stěžovatel dostal v řízení prostor uvedené prokázat; správce daně provedl výslechy svědků, zabýval se účetnictvím uvedeného autodopravce. Je sice pravdou, že závěry znaleckého zkoumání prokazují, že předložené faktury nesepsal stěžovatel, avšak uvedený důkaz nesměřuje k prokázání skutečnosti, že "fakturovanou" dopravu uskutečnil. Není rozhodné, kdo faktury sepsal, ale zda odpovídají uskutečněnému zdanitelnému plnění. Stejné se uplatní u důkazů, které směřují k podobnosti faktur předložených stěžovatelem a těch, které měly totožné znaky, avšak šlo v nich o jiné odběratele.
5. Účetní uvedeného autodopravce sice mohl původně vystavené faktury zrušit, avšak jde o pouhou spekulaci, kterou stěžovatel nijak nepodložil. Podle krajského soudu proto stěžovatel neprokázal, že uskutečnil konkrétní zdanitelná plnění (u konkrétního dodavatele). Odkazoval-li stěžovatel na uvedený "zprošťující" rozsudek okresního soudu, podle §52 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je soud v soudním řízení správním vázán pouze rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Krajský soud nadto odkázal na rozdíly daňového a trestního řízení (a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2011 č. j. 8 Afs 4/2011-71); uvedená řízení, ani jejich výsledky, nejsou vnitřně provázány. Předmětem daňového řízení není zjištění, zda konkrétní osoba spáchala trestný čin, nýbrž snaha o správné a úplné zjištění, stanovení a splnění daňové povinnosti. V trestním řízení prokazuje vinu obžalovaného stát (orgány činné v trestním řízení). Naopak v daňovém řízení prokazuje svá tvrzení daňový subjekt (jednotlivec). Výsledek trestního řízení ve věci stěžovatele je proto ovlivněn nedostatkem shromážděných důkazů o jeho vině. Správce daně prováděl vlastní dokazování k jiným skutečnostem.
6. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele napadeným rozsudkem. Podle Nejvyššího správního soudu napadený rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný; krajský soud se vypořádal i s obsahem stěžovatelem předloženého čestného prohlášení řidiče uvedeného autodopravce. Řidič sice v čestném prohlášení potvrdil, že pro stěžovatele přepravu zajišťoval, avšak bez dalších podrobností. Nelze stěžovateli přisvědčit, že správce daně opomenul provést jeho výslech; správce daně jej předvolal, avšak výslech nebyl možný pro jeho zdravotní nezpůsobilost. V soudním řízení stěžovatel provedení výslechu nenavrhoval.
7. Tvrdil-li stěžovatel, že účetní uvedeného autodopravce mohl zpětně měnit vystavené faktury, jde o nepodložené tvrzení. Samotný autodopravce uvedl, že stěžovatele nezná. Ze znaleckého zkoumání vyplývá pouze to, že stěžovatel nezfalšoval podpis uvedeného autodopravce a další údaje na fakturách, avšak nikoli, že stěžovatel přijal zdanitelné plnění a dodavatelem byl skutečně uvedený autodopravce. Stejně tak je pravdou, že vykazoval-li uvedený autodopravce vyšší počet ujetých kilometrů, než odpovídalo údajům v jeho účetnictví, může to sice naznačovat, že uvedený autodopravce používal vozidlo i mimo podnikání, avšak nikoli, že odběratelem služeb byl stěžovatel. Šlo-li o odkaz stěžovatele na rozsudek v jeho trestní věci, Nejvyšší správní soud poukázal na rozdíly daňového a trestního řízení. Rozdílné je, co se prokazuje (vina stěžovatele, či oprávněnost odpočtu daně) a kdo nese negativní důsledky důkazní nouze (stát, či stěžovatel).
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel tvrdí, že správce daně opomněl provést výslech řidiče uvedeného autodopravce. Správce daně přitom byl stěžovateli povinen umožnit prokázat rozhodné skutečnosti. Uvedený výslech je pro nyní posuzovanou věc rozhodný, poněvadž se řidič mohl vyjádřit k deklarovaným přepravám. Dále stěžovatel trvá na tom, že se správce daně a správní soudy nevypořádaly se stěžovatelem předloženým čestným prohlášením; zejména Nejvyšší správní soud je "odbyl" v bodu 8 napadeného rozsudku, aniž se s jeho obsahem v konkrétnostech vypořádal. Stěžovatel tvrdí, že u uvedených plnění nevystavoval jiné listiny (např. dodací listy), poněvadž je považoval za "interní" přepravu zboží ("bez zahrnutí třetích osob"). Proto se stěžovatel dostal do důkazní nouze, což měl správce daně zohlednit, a provázanost jednotlivých důkazů měl hodnotit pečlivěji.
2. Dále stěžovatel odkazuje na zjištění z účetnictví uvedeného autodopravce, podle kterých stěžovatelem předložené faktury někdo (ale za žádných okolností nikoli stěžovatel) mohl zpětně změnit. Pro trestní soud přitom tato zjištění byla rozhodná. Stěžovatel proto namítá, že správní orgány a správní soudy měly z obdobných zjištění činit obdobné závěry; jde o stejné důkazy. Rozpory nelze "odbýt" odkazy na rozdíly trestního a daňového řízení. Stejné se pak uplatní i pro závěry grafologického zkoumání, záznamy o provozu automobilů uvedeného autodopravce, skutečnost, že se uvedený autodopravce se svým řidičem "nerozešli v dobrém" či že se v autodopravě často služby dále poskytují bez vědomí smluvní strany ("poddopravci"); všechny důkazy svědčí ve prospěch stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. Námitky stěžovatele směřují výhradně k přehodnocení důkazů v daňovém řízení a navazujícím soudním řízení správním. Jak se podává z právě uvedeného, řízení o ústavní stížnosti není pokračováním řízení před (správními) soudy, nýbrž jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění (správními) soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze (správní) soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu se zákonem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li (správní) soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
3. Stěžovatel namítá zejména nesoulad mezi hodnocením obdobných důkazů trestním soudem v trestním řízení vedeném proti stěžovateli a v nyní posuzované věci. Správní soudy se však obdobnými námitkami v napadených rozhodnutích zabývaly. Jejich nosnými závěry v tomto směru je, že trestní soud se v obecné rovině v trestním řízení soustředí na jiné skutečnosti, než orgány daňové správy v daňovém řízení, popř. správní soudy v navazujícím soudním řízení správním. Stejně tak se podle soudního řádu správního z odůvodnění "zprošťujícího" trestního rozsudku pouze vychází. Zejména Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku soustředil i na konkrétní důkazy, kterých se stěžovatel dovolával. Dospěl přitom k závěru, že uvedené důkazy sice směřují ke zpochybnění, zda stěžovatel předložené faktury mohl zfalšovat, popř. naznačují, že uvedený autodopravce má nesrovnalosti v účetnictví, avšak nesměřují k prokázání, že stěžovatel uskutečnil konkrétní zdanitelná plnění s konkrétním dodavatelem.
4. Stěžovateli lze přisvědčit, že Nejvyšší správní soud v bodu 8 odůvodnění napadeného rozsudku nerozvádí, jak konkrétně se správní orgány či krajský soud vypořádaly se stěžovatelem předloženým čestným prohlášením. Nejvyšší správní soud se však čestnému prohlášení věnuje dále v bodu 11 in fine odůvodnění napadeného rozsudku, což stěžovatel ve své argumentaci nereflektuje. Pro Nejvyšší správní soud (potažmo krajský soud a správní orgány) čestné prohlášení nebylo rozhodné, poněvadž z něj sice vyplývalo, že řidič uvedeného autodopravce pro stěžovatele zajišťoval přepravu, avšak nepotvrdil, že prováděl plnění, o která v daňovém řízení šlo. To představuje závěr logický a srozumitelně odůvodněný.
5. Rozhodné proto je, že v nyní posuzované věci (v daňovém řízení a navazujícím soudním řízení správním) šlo o to, zda stěžovatel uskutečnil konkrétní zdanitelná plnění, která uvedl v daňovém přiznání, nikoli, zda se dopustil přečinu krácení daně. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti připustil, že existují možnosti, jak prokázat uskutečnění zdanitelných plnění (dodací listy). Neměl-li proto k dispozici jiné doklady, popř. operoval-li s neúplnými fakturami (což zapříčinilo prvotní pochybnosti správce daně o věrohodnosti, průkaznosti, správnosti a úplnosti povinných evidencí stěžovatele), šlo o důsledky jeho jednání. Skutečnost, že stěžovatel nese negativní následky důkazní nouze (kterou si nadto zavinil sám), odráží právě rozdíl mezi trestním a daňovým řízením, tj. rozložení důkazního břemene, které správní soudy v napadených rozhodnutích náležitě vysvětlily, a což je s ohledem na nikoli trestněprávní charakter daňového řízení legitimní.
6. Ústavní soud proto v hodnocení důkazů v nyní posuzované věci neshledal porušení ústavních procesních principů; správní soudy řádně odlišily nyní posuzovanou věc a trestní řízení vedené proti stěžovateli, a to jak v obecné rovině, tak co do konkrétních důkazů směřujících k prokázání konkrétních skutečností. Napadená rozhodnutí jsou srozumitelně a logicky (tj. řádně) odůvodněna a správní soudy se v nich se samotnou podstatou námitek stěžovatele předestřených v řízení jim předcházejícím vypořádaly. Nejvyšší správní soud se vypořádal i s námitkou neprovedeného výslechu před správcem daně; správce daně svědka předvolal, avšak ten výslechu sám pro svůj zdravotní stav nebyl schopen. Uvedenou argumentaci však stěžovatel v ústavní stížnosti nereflektuje. Napadená rozhodnutí excesem nejsou a ve smyslu ústavně zaručených práv a svobod obstojí.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu