ECLI:CZ:US:2022:1.US.1261.22.2
sp. zn. I. ÚS 1261/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Š. Ř., zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Praha 2, Lazarská 11/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022 č. j. 8 Tdo 62/2022-526, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 5. 2021 sp. zn. 2 T 1/2021 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2021 č. j. 44 To 271/2021-455 bylo zamítnuto jeho odvolání. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 89 odst. 2 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Skutek, za který byl stěžovatel v předmětném trestním řízení odsouzen, spočíval (stručně vyjádřeno) v tom, že při řízení jízdního kola nedodržel potřebnou míru opatrnosti, nepřizpůsobil rychlost jízdy situaci na místě a došlo ke střetu se dvěma poškozenými přecházejícími pozemní komunikaci, v důsledku něhož tito poškození utrpěli těžkou újmu na zdraví. Stěžovatel namítá, že svým počínáním neporušil obecnou prevenční povinnost, neboť se pohyboval obezřetně tak, aby neohrozil další účastníky silničního provozu. Podle jeho názoru byl výše popsaný střet zaviněn výhradně poškozenými, kteří vkročili do vozovky bezprostředně před jeho jízdním kolem. Trestní soudy podle něj nehodnotily správně vzájemné povinnosti účastníků silničního provozu.
Stěžovatel dále tvrdí, že Nejvyšší soud dospěl k vlastnímu nesprávnému skutkovému závěru, jenž měl vycházet ze závěrů znaleckého posudku a podle něhož by stěžovatel musel být schopen včas zastavit, pokud by se skutečně pohyboval rychlostí maximálně 10 km/h, jak sám uváděl. Ve vztahu k tomuto závěru namítá, že otázka střetové rychlosti účastníků dopravní nehody nebyla řešena podle obecné zásady in dubio pro reo. Toto skutkové zjištění přitom považuje za stěžejní pro správné právní posouzení zavinění jednotlivých účastníků dopravní nehody. V této souvislosti odkazuje na princip omezené důvěry v dopravě, z něhož podle něj nevyplývá, že by byl povinen přepokládat porušení pravidel silničního provozu jinými účastníky. Je přesvědčen, že ze znaleckého posudku jednoznačně vyplývá, že střetu mohli zabránit jedině poškození, nikoli on sám.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí a dalších písemných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Stěžovatel svou argumentaci směřující k popření vlastního zavinění dopravní nehody z podstatné části opírá o znalecký posudek Ing. Františka Štefáčka z oboru dopravy. Ústavní soud však konstatuje, že stěžovatel závěry tohoto posudku prezentuje selektivně a přehlíží ty jeho části, které mu neprospívají. Z rozsudku nalézacího soudu totiž vyplývá, že znalecký posudek sice opravdu vyloučil možnost stěžovatele za dané situace reagovat na chodce a zabránit střetu, avšak zároveň prokazoval, že rychlost cyklisty (tj. stěžovatele) v době střetu činila 20 km/h. Znalec ve svém posudku rovněž uvedl, že pokud by se stěžovatel na jízdním kole pohyboval rychlostí 18 km/h, mohl při intenzivním brždění střetu s chodci zabránit, a při rychlosti 16 km/h by mohl dokonce zastavit před přechodem pro chodce (srov. č. l. 4-5 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4). Nejvyšší soud se tedy nedopustil žádného logického pochybení, když uvedené závěry znaleckého posudku vyhodnotil jako vyvrácení stěžovatelovy obhajoby, že jel rychlostí nepřevyšující 10 km/h.
Stejně tak Ústavní soud neshledává důvod pro zpochybnění závěru Nejvyššího soudu (jakož i soudu nalézacího a odvolacího), že uvedenou rychlost stěžovatelovy jízdy lze považovat za nepřiměřenou dané situaci, čímž stěžovatel nedodržel potřebnou míru opatrnosti. Nejvyšší soud neopomněl do svých úvah zahrnout i princip omezené důvěry v dopravě, na který stěžovatel upozorňuje. Připomněl, že stěžovatel dané místo znal a věděl o přechodu pro chodce, na němž nakonec ke srážce s chodci došlo, a sám místo označil za nebezpečné (srov. č. l. 5-7 usnesení Nejvyššího soudu). Tato skutečnost, společně s výhledovými poměry a hustotou provozu, vedla trestní soudy k závěru, že výše zmíněná rychlostí jízdy 20 km/h byla v dané situaci nepřiměřená. Trestní soudy náležitě zohlednily spoluzavinění jedné z poškozených, nicméně správně dovodily, že tato skutečnost nemůže stěžovatele zcela vyvinit a neopatrné vstoupení poškozené do vozovky nelze pokládat za primární a výlučnou příčinu dopravní nehody, která by přerušovala příčinný vztah mezi jednáním stěžovatele a následkem v podobě zdravotní újmy poškozených (srov. č. l. 4 usnesení Městského soudu v Praze a č. l. 6-7 usnesení Nejvyššího soudu).
Ústavní soud tak uzavírá, že závěr Nejvyššího soudu, jakož i soudů nižších stupňů, o nedbalostním zavinění stěžovatele vychází z racionálních úvah založených na zhodnocení výsledků provedeného dokazování, zejména pak ze znaleckého posudku z oboru dopravy. Trestní soudy se vyvarovaly jakýchkoli logických excesů a uvedený závěr není ani v rozporu s pravidly vycházejícími z principu omezené důvěry v dopravě. Ústavní soud proto neshledal důvod pro kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu