ECLI:CZ:US:2022:1.US.1305.22.1
sp. zn. I. ÚS 1305/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti nezletilé J. E. V., zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 615/6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3517/2021-388 ze dne 25. 2. 2022, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 156/2021-352 ze dne 2. 6. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 19 C 172/2019-312 ze dne 19. 1. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") domáhala proti vedlejší účastnici finančního zadostučinění za nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč a náhrady škody ve výši 100 000 Kč, jež jí vznikly nesprávným úředním postupem Úřadu městské části Praha 8 coby orgánu sociálně-právní ochrany dětí, jehož se měl tento úřad dopustit v postavení kolizního opatrovníka, který ji zastupoval v řízení vedeném u Okresního soudu v Mělníce pod sp. zn. 6 C 20/2015. Předmětem tamějšího řízení byla žaloba stěžovatelky a její matky na ochranu osobnosti v důsledku tvrzeného porušení jejích práv postupem provozovatele zdravotnického zařízení v průběhu porodu a po něm. Nesprávný úřední postup spatřuje stěžovatelka v tom, že proti zamítavému rozsudku Okresního soudu v Mělníku nepodal ustanovený kolizní opatrovník odvolání. K odvolání matky (která je podala i za stěžovatelku, ale nebyla k tomu oprávněna) byl rozsudek Okresního soudu v Mělníku potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze
č. j. 21 Co 354/2017-629 ze dne 27. 6. 2018.
2. Nalézací soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl (výroky I a II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudek potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné.
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále nebyl zohledněn nejlepší zájem dítěte vyplývající z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 32 odst. 1 Listiny.
4. Podstatu stěžovatelčiny argumentace v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Počínání kolizního opatrovníka v řízení na ochranu osobnosti nelze hodnotit jako postup v nejlepším zájmu nezletilého dítěte a naplňující právo na efektivní a účinné právní zastupování. Soudy se nezabývaly tím, jaké kroky kolizní opatrovník ke svému procesnímu postoji učinil, jak svůj postup nekonat (nepodat odvolání) odůvodnil a z jakých podkladů vycházel. Kolizní opatrovník nemůže své rozhodnutí zdůvodnit pouhým odkazem na zpracovaný znalecký posudek (jenž byl mj. důvodem zamítnutí žaloby), jestliže právě ten je v rámci odvolacího řízení sporován. K tomu měly sloužit důkazní návrhy, které nalézací soud odmítl pro nadbytečnost. Nedostatečně zjištěný skutkový stav a chybné právní posouzení nenapravil ani odvolací soud; i kdyby šlo přisvědčit jeho závěru, že kolizní opatrovník může svůj procesní postup obhájit až posléze, v daném případě se tak podle stěžovatelky nestalo. Stran závěru, že rozhodnutí kolizního opatrovníka bylo správné, neuspěla-li posléze v řízení ani matka stěžovatelky coby druhá z žalobkyň, stěžovatelka uvádí, že naplnění či nenaplnění aktivního a efektivního právního zastoupení může být z logiky věci hodnoceno pouze podle toho, co bylo tehdy koliznímu opatrovníkovi známo. V tomto směru již v minulosti Nejvyšší soud deklaroval, že měřítkem správnosti poskytování právních služeb nemůže být bez dalšího úspěšnost ve sporu. Nesprávný úřední postup spočíval už v samotném neefektivním právním zastoupení vedoucím ke zmaření možnosti podat opravný prostředek a ke zmaření šance stěžovatelky domoci se svých nároků v odvolacím řízení.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)] - takové vady ovšem v nyní projednávané věci Ústavní soud nezjistil.
7. Argumentace stěžovatelky směřuje především k posouzení otázky, zda ustanovený kolizní opatrovník postupoval v souladu s právem stěžovatelky na efektivní právní zastoupení. Avšak obecné soudy mimo jiné vyšly ze zjištění, že matka stěžovatelky nebyla i přes svoje řádně podané a včasné odvolání ve věci úspěšná a současně nebylo prokázáno, že i pokud by kolizní opatrovník odvolání podal, že by tento úkon měl přímý vliv na rozhodnutí Krajského soudu v Praze a ten by rozhodl odlišně; proto učinily závěr o absenci obligatorních předpokladů vzniku odpovědnosti vedlejší účastnice nejen v podobě odpovědnostního titulu (nesprávného úředního postupu), ale také v podobě příčinné souvislosti a vzniku relevantní újmy (viz body 19 až 20 rozsudku nalézacího soudu a bod 15 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud s odkazem na svoji judikaturu (vztahující se mj. i k advokátnímu zastoupení) závěr odvolacího soudu v tomto směru aproboval (viz str. 2 a 3 usnesení Nejvyššího soudu a tam citovanou judikaturu).
8. Ústavní soud považuje uvedené závěry obecných soudů v rovině podústavního práva, jejíchž přehodnocení se stěžovatelka domáhá, za řádně a logicky odůvodněné, nevybočující ze zákonného rámce, následující ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, přitom jsou prosté svévole, libovůle či jiného ústavněprávního deficitu.
9. Jde-li o otázku týkající se postupu kolizního opatrovníka, Nejvyšší soud k ní uzavřel, že obstál-li jeden z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku stěžovatelky nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání, neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit - v této části proto shledal dovolání stěžovatelky jako nepřípustné (viz str. 3 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud neshledává v takovém postupu Nejvyššího soudu žádné ústavněprávní nedostatky (shodně srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1856/20 ze dne 31. 8. 2020; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
10. V souladu s principem minimalizace zásahu do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci Ústavní soud vždy váží možné následky svého kasačního zásahu a shledá-li, že zrušení rozhodnutí by pro stěžovatele nemělo fakticky žádný význam, tj. nemohlo by v jeho věci být rozhodnuto meritorně jinak a pouze by bylo prodlouženo řízení, jehož je účastníkem, zrušení takového rozhodnutí považuje za ryze formalistické a obsahově prázdné [srov. bod 32 nálezu sp. zn. II. ÚS 3137/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 75/57 SbNU 23) nebo bod 24 usnesení sp. zn. III. ÚS 4057/16 ze dne 12. 9. 2017]; řízení, jež vedla k vydání napadených rozhodnutí, hodnotí jako celek [srov. bod 45 nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99)]. Ústavní soud se proto dále nezabýval námitkami a argumentací stěžovatelky stran požadavků kladených na kolizní opatrovníky z hlediska účelnosti a efektivity jejich postupu při zastoupení v řízení před soudem, neboť - obdobně jak uzavřel Nejvyšší soud - považuje-li ústavně konformní závěr obecných soudů o absenci některého z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, nic by na výsledném posouzení nemohla změnit polemika s ne/existencí odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími obecných soudů byly porušeny ústavně zaručené práva nebo svobody stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu