ECLI:CZ:US:2022:1.US.1308.22.1
sp. zn. I. ÚS 1308/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Dmitra Dejsuna, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2022 č. j. 11 A 80/2021-48, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že Magistrát hlavního města Prahy (dále jen "správní orgán") rozhodnutím ze dne 5. 3. 2018 č. j. MHMP 365342/2018 uznal stěžovatele vinným z přestupku podle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, protože, zjednodušeně řečeno, provozoval taxislužbu bez řádného označení vozidla, a uložil mu za to pokutu ve výši 150 000 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení. Vedlejší účastník k odvolání stěžovatele rozhodnutím ze dne 4. 2. 2021 č. j. 214/2020-190-TAXI/3 změnil uvedené rozhodnutí správního orgánu tak, že snížil pokutu na 75 000 Kč a prodloužil lhůtu ke splnění uložených povinností, jinak je potvrdil.
3. Stěžovatel následně proti uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka brojil správní žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). K žalobě se vyjádřil vedlejší účastník a městský soud jeho vyjádření zaslal stěžovateli na vědomí. Stěžovatel na vyjádření reagoval replikou. Následně městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobou napadené rozhodnutí zrušil, vrátil vedlejšímu účastníkovi věc k dalšímu řízení (I. výrok) a uložil mu zaplatit stěžovateli 11 228 Kč jako náhradu nákladů řízení před soudem (II. výrok). Vedlejší účastník podle městského soudu ve věci nedostatečně objasnil skutkový stav. Městský soud dále přiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení před soudem, protože v něm byl procesně úspěšný. Účelně vynaloženými náklady shledal zaplacený soudní poplatek a odměnu za dva úkony právní služby právního zástupce stěžovatele (převzetí a příprava zastoupení a podání žaloby po 3 100 Kč za úkon). Městský soud však stěžovateli nepřiznal právo na náhradu za podanou repliku; nešlo o účelně vynaložený náklad, protože městský soud stěžovatele k podání repliky nevyzval a stěžovatel v ní uvedl tatáž tvrzení jako v žalobě.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že mu městský soud nepřiznal právo na náhradu nákladů za odměnu právního zastoupení v souvislosti s podanou replikou v soudním řízení. Stěžovatel zdůrazňuje, že v ní argumentoval věcně a vymezil se vůči argumentaci vedlejšího účastníka uvedené ve vyjádření k žalobě. Činil tak v souladu s principem kontradiktornosti soudního řízení správního. Stěžovatel označuje za nesprávné, posoudil-li městský soud účelnost nákladové položky podle toho, zda k danému úkonu účastníka řízení vyzval či nevyzval. Stěžovatel považuje za absurdní, že městský soud stěžovateli zaslal na vědomí vyjádření vedlejšího účastníka, přestože kvalifikovanou reakci "nechtěl slyšet". Městský soud proto napadeným výrokem princip kontradiktornosti řízení popírá.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Ústavní stížnost v nyní posuzované věci směřuje výhradně proti nákladovému výroku. Nadto jde o částku v tzv. bagatelní výši; již to samo o sobě zásadně opravňuje Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost (až na výjimky) bez dalšího jako zjevně neopodstatněnou (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1809/20, ze dne 14. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 2932/20 či ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Ústavněprávní přezkum podobných rozhodnutí je z povahy věci omezený (viz např. usnesení ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 3973/18).
8. Argumentace stěžovatele přitom spočívá na prostém nesouhlasu s posouzením účelnosti nákladové položky. Tzv. bagatelnost své věci nereflektuje, nepřináší žádná tvrzení směřující k prokázání nutného předpokladu, že jeho věc je buď kvalitativně či kvantitativně výjimečná (srov. např. bod 14 a násl. usnesení ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1466/21 či bod 22 usnesení ze dne 15. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 463/22). Městský soud kromě toho v záhlaví uvedeném rozsudku zdůvodnil, proč stěžovateli nepřiznal náhradu za odměnu právního zástupce v souvislosti s podanou replikou. Jeho argumentace je srozumitelná a nelze jí upřít racionálně-logický základ. Pro městský soud bylo mimo jiné rozhodné, že stěžovatel v replice uplatnil totožnou argumentaci jako v žalobě.
9. Městský soud v napadeném rozsudku rekapituloval mimo jiné obsah žaloby stěžovatele, stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil svou repliku. Z uvedených podkladů je pak zřejmé, že v obou úkonech stěžovatel tvrdil, že podklady pro rozhodnutí byly pořízeny nezákonně, že exekutorský zápis, který byl ve věci rozhodný, nemůže být veřejnou listinou (prokazující, že se stěžovatel dopustil vytýkaného jednání), a že nelze určit osobu, která měla být cestujícím při jednání, které je stěžovateli kladeno za vinu. Argumentace městského soudu proto nepředstavuje exces a není svévolná. V záhlaví uvedené rozhodnutí je v napadené části řádně odůvodněno a tvrzení městského soudu odpovídají obsahu podkladů, ze kterých vycházel. Závěry městského soudu nepopírají princip kontradiktornosti řízení, neboť stěžovatel v řízení měl možnost věcně argumentovat a reagovat na tvrzení vedlejšího účastníka. Ústavní soud proto v rozhodování o nákladech řízení před městským soudem neshledal ústavněprávně relevantní pochybení.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu