ECLI:CZ:US:2022:4.US.463.22.1
sp. zn. IV. ÚS 463/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Benediktinské opatství sv. Václava v Broumově, sídlem Klášterní 1, Broumov, zastoupené Mgr. Martinou Zikmundovou, advokátkou, sídlem Markétská 1/28, Praha 6 - Břevnov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2021 č. j. 4 Co 221/2020-100 a výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. srpna 2020 č. j. 16 C 13/2020-80, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, resp. jejich částí (viz níže), přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a že porušen byl i princip ochrany slabší strany jako součást garance rovnosti v právech a důstojnosti podle čl. 1 Listiny a princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") k žalobě vedlejšího účastníka podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), napadeným rozsudkem nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Královéhradecký kraj ze dne 2. 3. 2020 č. j. 138022/2014/514365/R1800/RR26970 v části, kterou byl vydán pozemek p. č. 98/4 v katastrálním území Bohdašín podle geometrického plánu vyhotoveného Geodézií Dvůr Králové s. r. o. pod č. 98-262/2020 (dále jen "pozemek"), a to tak, že se návrh stěžovatelky (jako dalšího účastníka) na vydání tohoto pozemku zamítá (výrok I), stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení v částce 12 249 Kč (výrok II) a zamítl její návrh na přiznání separovaných nákladů v částce 16 056 Kč (výrok III). Nákladový výrok II krajský soud odůvodnil tak, že vedlejší účastník měl v řízení plný úspěch, a proto mu náleží náhrada jeho nákladů podle §142 odst. 1 o. s. ř. Jde-li o výrok III, krajský soud uvedl, že náhrada nákladů podle §147 o. s. ř. je namístě tam, kde by tyto jinak v průběhu civilního soudního řízení nevznikly a které nesouvisí s řádným vedením sporu. Takové náklady však stěžovatelka nepožaduje, neboť se bez ohledu na výsledek řízení domáhá přiznání nákladů, které vynaložila na své zastoupení advokátem. Krajský soud dodal, že ve skutečnostech, které stěžovatelka uvádí v souvislosti s tzv. separací nákladů, nespatřuje ani důvody pro použití §150 o. s. ř., protože to byla ona, kdo požádal o vydání celého majetku a kdo měl uvážit, zda jsou dány podmínky pro jeho vydání v plném rozsahu.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením rozsudek krajského soudu v napadených výrocích II a III potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč. Vrchní soud se ztotožnil s názorem krajského sodu, že podmínky tzv. separace nákladů řízení nebyly splněny, protože zde nenastala situace, kterou by zavinil vedlejší účastník a která by bránila obvyklému průběhu soudního řízení nebo by je prodlužovala. Za správné považoval i to, že vedlejšímu účastníkovi byla na základě plného úspěchu v řízení přiznána náhrada za účelně vynaložené náklady.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. V úvodu označeném jako "otázka přípustnosti ústavní stížnosti" stěžovatelka poukazuje na výjimečnou povahu napadených rozhodnutí, neboť se týkají rozhodování ve věci ochrany oprávněné osoby jako slabší strany za situace, kdy se po 63 letech od znárodnění svého majetku a 33 letech po pádu komunistického režimu dočkala možnosti uplatnit restituční nárok na svůj historický majetek a kdy vedlejší účastník prokazatelně obstruuje vydávání majetku a přes značný aparát neposkytuje správnímu orgánu součinnost. Stěžovatelka z tohoto důvodu zastává názor, že i když je předmětem ústavní stížnosti rozhodnutí o nákladech řízení v bagatelní výši, je toto rozhodnutí způsobilé zasáhnout do jejích ústavně zaručených práv a svobod.
5. Krajskému soudu stěžovatelka vytýká, že nezohlednil §9 odst. 1 a §14 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) [dále jen "ZMV"], resp. to, že povinnost uskutečnit činnosti spojené s vytyčením pozemků a vyhotovením geometrického plánu má stát, a tudíž je to stát, kdo nese náklady s tím spojené. To ještě za situace, kdy vedlejší účastník ohledně pozemku uzavřel s vlastníkem telekomunikační infrastruktury nájemní smlouvu, ze které má majetkový prospěch. Byl to vedlejší účastník, kdo zavinil zahájení soudního řízení, protože to vůbec nemuselo proběhnout, splnil-li by svou zákonnou povinnost a poskytl součinnost. Navíc navrhla smírné vyřešení sporu, protože bylo zřejmé, že na zastavěný pozemek nemá nárok.
6. V návaznosti na to stěžovatelka argumentuje, že požádala o vydání cca 3,5 tisíce dalších pozemků, že k uplatnění nároku byla stanovena jednoroční lhůta, že povinná osoba byla povinna uzavřít dohodu o vydání věci ve lhůtě šesti měsíců, kteroužto povinnost však vedlejší účastník nesplnil. Upozorňuje, že obstrukční jednání vedlejšího účastníka justice svými rozhodnutími legitimizuje. Skutečnost, že pozemek byl zastavěn, zjistila až z podané žaloby, z ničeho jiného existence stavby nevyplývala. Soudům obou stupňů vytýká, že nepochopily smysl ZMV a jeho snahy o nápravu majetkových křivd, konkrétně instituty ochrany oprávněné osoby jako slabší strany. Takové postavení je důsledkem nedostatku informací oprávněných osob o svém majetku oproti osobám povinným, jakož i dalšími ekonomickými či odbornými rozdíly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí (resp. jejich části) napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat jejich rozhodování; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Stěžovatelka si je vědoma, že svou ústavní stížností brojí proti soudním rozhodnutím, jejichž předmětem byly náklady řízení, jejichž problematika je z hlediska ústavnosti Ústavním soudem opakovaně označována za podružnou, nota bene v bagatelní výši [srov. §238 odst. 1 písm. c) a h) o. s. ř.]. Přesto však se domnívá, že její ústavní stížnost je "přípustná", a ústavněprávní rozměr věci vyvozuje z toho, že soudy při svém rozhodování dostatečně nerespektovaly smysl a účel ZMV.
10. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech opakovaně judikuje, že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. Ústavní stížnost však v tomto ohledu žádnou relevantní argumentaci neobsahuje. Stěžovatelka netvrdí, že by napadenými rozhodnutími byla z nějakého důvodu zásadním způsobem dotčena na své majetkové pozici (tzv. kvantitativní hledisko). Stejně tak neuvádí (z tzv. kvalitativního hlediska), jakého konkrétního ústavněprávního pochybení značné intenzity se měly oba soudy dopustit, tj. např. extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další), a proč by tak věc měla "přesahovat" z hlediska svého významu její vlastní zájmy.
12. Těžištěm ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu s intepretací a aplikací občanského soudního řádu (jako běžného zákona), a to za stavu, kdy oba soudy v napadených rozhodnutích zdůvodnily, proč stěžovatelce uložily povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (tedy že vedlejší účastník byl se svou žalobou úspěšný, a tudíž mu přísluší jejich náhrada podle §142 odst. 1 o. s. ř.). Současně se dostatečně vypořádaly s jejím návrhem na tzv. separaci nákladů řízení podle §147 odst. 1 o. s. ř., když stěžovatelce vysvětlily, že uvedené ustanovení dopadá na jiné situace, než nastala v nyní posuzované věci. A i když se toho stěžovatelka patrně nedomáhala, krajský soud se zabýval rovněž tím, zda v daném případě nejsou naplněny podmínky §150 o. s. ř., tj. zda by vedlejšímu účastníkovi neměla být náhrada nákladů řízení zčásti nebo zcela přiznána, a rovněž řádně odůvodnil, proč uvedené ustanovení neaplikoval.
13. Stěžovatelka nyní opakuje svou argumentaci uplatněnou v soudním řízení, přičemž po Ústavním soudu požaduje, aby jí uváděné skutečnosti posoudil jinak (s jiným výsledkem), než jak učinily obecné soudy. Jak správně poukázal již krajský soud, stěžovatelkou uváděné skutečnosti by mohly být relevantní z hlediska §150 o. s. ř., ovšem posouzení toho, zda tyto jsou "hodné zvláštního zřetele", aby odůvodnily mimořádný postup podle uvedeného ustanovení, je na uvážení obecných soudů a Ústavní soud do takového rozhodování není v zásadě oprávněn zasahovat, a to ani ve věcech, které nemají tzv. bagatelní povahu. Věcná nesprávnost soudního rozhodnutí není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a tudíž námitka na ní postavená, jako je tomu v nyní posuzované věci, není s to opodstatněnost ústavní stížnosti založit.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu