ECLI:CZ:US:2022:1.US.1331.22.1
sp. zn. I. ÚS 1331/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti P. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, zastoupeného Mgr. Pavlem Vankem, advokátem se sídlem Brno, Moravské náměstí 690/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022 č. j. 11 Tdo 9/2022-176, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2021 č. j. 8 To 140/2021-137 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2021 č. j. 91 T 146/2020-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Brně, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
Skutek, za který byl stěžovatel v předmětném trestním řízení odsouzen, spočíval (stručně vyjádřeno) v tom, že dne 6. 10. 2020 odcizil v prodejně Kaufland dvě čokolády v celkové hodnotě 239,80 Kč. Kvalifikace tohoto činu podle §205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku byla určena na základě toho, že se stěžovatel uvedené krádeže dopustil v době, kdy byl pro celé území ČR vyhlášen nouzový stav z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu vysoce nakažlivého koronaviru SARS-CoV-2. Stěžovatel v rámci hlavního líčení prohlásil, že je vinen jednáním popsaným v obžalobě a souhlasil s popisem skutku i s uvedenou právní kvalifikací, přičemž nalézací soud toto prohlášení viny podle §206c odst. 4 trestního řádu přijal.
Stěžovatel tvrdí, že prohlášení viny učinil pod tlakem okolností za situace, kdy z rozhodovací praxe vyšších soudů vyplývalo, že jím spáchaný trestný čin je skutečně třeba kvalifikovat podle §205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Předtím, než odsuzující rozsudek nabyl právní moci, však došlo ke změně rozhodovací praxe v důsledku rozsudku velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 110/2021, kdy uvedená kvalifikace začala být podmiňována věcnou souvislostí mezi spáchanou krádeží a pandemickým stavem. Stěžovatel je přesvědčen, že v souladu se zásadami trestního řízení měl být jeho čin posuzován podle úpravy, která je pro obviněného příznivější, a to bez ohledu na to, že z jeho strany došlo k prohlášení viny. Zdůrazňuje, že pokud by neprohlásil vinu, v rámci odvolacího řízení by pravděpodobně dosáhl snížení trestu. Považuje za paradoxní, že pachatelé, kteří prohlásili vinu, jsou takto znevýhodněni oproti těm, kteří takovou součinnost neposkytli.
Stěžovatel dále deklaruje, že si je vědom ustanovení §206c odst. 7 trestního řádu, podle něhož skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. Má však za to, že pokud dojde k významnému zásahu do právní jistoty obviněného, je možné prohlášení viny nejpozději rozhodnutím odvolacího soudu revidovat tak, aby odpovídalo právní úpravě, resp. jejímu výkladu. Nemožnost revize prohlášení viny v takovém případě by považoval za rezignaci na právo na spravedlivý proces. Na podporu svého názoru odkazuje na rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího soudu č. j. 11 Kss 8/2020-138, jakož i na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2464/21, se kterým ovšem zčásti polemizuje. Závěrem odkazuje rovněž na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Deweer vs. Belgie.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Ústavní soud konstatuje, že i když stěžovatel deklaruje znalost ustanovení §206c odst. 4 trestního řádu, podle něhož skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem, odmítá přijmout důsledky tohoto zákonného ustanovení. Jak totiž správně uvedl Krajský soud v Brně na č. l. 2 svého usnesení, výrok o vině obsažený v rozsudku soudu prvního stupně nabyl právní moci již 9. 2. 2021, tedy v den, kdy byl tento rozsudek vyhlášen. Důvodem přitom byla právě skutečnost, že tento odsuzující rozsudek vycházel z prohlášení viny, které stěžovatel učinil, takže jej nebylo možno napadnout řádným opravným prostředkem, tj. odvoláním, což vyplývá i z ustanovení §246 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Stěžovatelovo tvrzení, že ke změně rozhodovací praxe v posuzování krádeží spáchaných v průběhu mimořádných opatření spojených s pandemií onemocnění Covid-19 došlo ještě před tím, než odsuzující rozsudek nabyl právní moci, je tedy mylné, resp. značně zkreslené; rozhodující výrok skutečně nabyl právní moci dne 9. 2. 2021, zatímco rozsudek velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 110/2021, na nějž stěžovatel odkazuje, pochází až z 16. 3. 2021.
Ústavní soud na tomto místě připomíná, že i když přímo ke změně právní úpravy, která je ve svém důsledku pro pachatele příznivější, dojde až po právní moci odsuzujícího rozsudku, nemá tato okolnost žádný přímý vliv na podobu a důsledky tohoto odsuzujícího rozsudku (s výjimkou důsledků předpokládaných v §419 trestního zákoníku, což však na nyní posuzovanou věc nedopadá). Jinak řečeno, povinnost soudu aplikovat pozdější pro pachatele příznivější právní úpravu (srov. §2 odst. 1 trestního zákoníku) platí jen do doby pravomocného odsouzení pachatele pro daný skutek. Tím spíše to pak musí platit pro případy, kdy k mírnějšímu posuzování určitého druhu trestné činnosti dochází toliko na základě změny rozhodovací praxe, tedy typicky v důsledku nové judikatury.
Stěžovateli lze sice přisvědčit, že svým prohlášením viny v konečném důsledku "prodělal", neboť nebýt tohoto prohlášení, minimálně v rámci odvolacího řízení mohl dosáhnout mírnějšího posuzování svého skutku (v souladu s citovaným rozsudkem velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 110/2021). Jinou věcí se jeví, jestli by skutečně dosáhl mírnějšího potrestání, jak tvrdí, neboť Krajský soud v Brně na č. l. 2 svého usnesení konstatoval, že i kdyby byl stěžovatelův skutek posuzován pouze podle §205 odst. 2 trestního zákoníku, bylo by namístě mu s ohledem na jeho předchozí trestnou činnost ukládat trest ve druhé polovině zákonné trestní sazby, tedy ve stejné výši, v jaké mu byl trest reálně uložen. Taková situace však vlastně není tak neobvyklá, neboť může vzniknout například i v důsledku nevyužití odvolacího práva. V každém případě však nemožnost zvrátit pravomocný rozsudek v návaznosti na změnu rozhodovací praxe (či změny právní úpravy) nelze považovat za zásah do práva na spravedlivý (řádný) proces. V tomto směru je zcela irelevantní, zda byl okamžik nabytí právní moci takového rozsudku urychlen, například předchozím prohlášením viny či třeba vzdáním se odvolání.
Na výše uvedených závěrech nemůže nic změnit ani judikatura, na kterou stěžovatel odkazuje. Rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího soudu č. j. 11 Kss 8/2020-138 se netýkalo situace, kdy již existovalo pravomocné rozhodnutí založené na prohlášení viny, jak je tomu v nyní posuzované věci. Pokud jde o usnesení sp. zn. III. ÚS 2464/21, tak nesprávné formulování dovolacího důvodu, které bylo v tomto usnesení zmíněno, což stěžovatel zdůrazňuje, se týkalo výroku o trestu, nikoli výroku o vině. Ve vztahu k výroku o vině dospěl Ústavní soud v citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 2464/21 ke stejným závěrům, které byly prezentovány a vysvětleny výše. Rozsudek ESLP ze dne 27. 2. 1980 ve věci č. 6903/75 se pak týká případů, kdy obviněný přijme dohodu o vině a trestu kvůli příslibu výrazně nižšího trestu, což pak lze považovat za nepatřičný tlak k tomu, aby dohodu uzavřel. Nyní projednávaný případ je však v tomto směru zcela odlišný, neboť stěžovatel prohlásil svou vinu bez jakéhokoli příslibu mírnějšího posuzování jeho činu, tedy bez jakéhokoli nepřípustného nátlaku.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu