ECLI:CZ:US:2022:1.US.1394.22.1
sp. zn. I. ÚS 1394/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky L. J., zastoupené JUDr. Pavlem Staňkem, advokátem, sídlem Plzeňská 3350/18, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. března 2022 č. j. 21 Co 28/2022-564 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. října 2021 č. j. 0 P 452/2018-503 (23 P a Nc 249/2020, 23 P a Nc 253/2020, 23 P a Nc 266/2020, 23 P a Nc 329/2020), za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a 1) L. H., a 2) nezletilého R. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 odst. 1, čl. 12 odst. 1, odst. 2, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 89 odst. 2 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 1. 2019 č. j. 0 P 452/2018-115 byla schválena dohoda stěžovatelky (dále též "matka") a prvního vedlejšího účastníka (dále jen "otec") o péči, výživném a styku otce s druhým vedlejším účastníkem (dále jen "nezletilý") pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů. Nezletilý byl svěřen do péče matky, otec byl zavázán k hrazení výživného ve výši 2 200 Kč měsíčně, a dále byl stanoven styk otce s nezletilým v sudém týdnu od pátku 17.00 hodin do neděle 17.00 hodin, dále během vánočních prázdnin, velikonočních prázdnin, jarních prázdnin a letních prázdnin. K předávání a navrácení nezletilého docházelo v H., tj. v místě bydliště matky.
3. Návrhem doručeným okresnímu soudu dne 21. 7. 2020 se otec domáhal změny péče u nezletilého s odůvodněním, že dne 23. 6. 2020 došlo k incidentu, kdy poté, co matka zakoupila nezletilému osla, tento byl nedostatečně zabezpečen a nezletilého zranil, což si vyžádalo dvoutýdenní hospitalizaci. Matka opakovaně neposkytla otci informace o zdravotním stavu nezletilého a v době epidemie covid-19 od 6. 3. 2020 do 30. 4. 2020 neumožnila otci styk s nezletilým, k čemuž podle otce nebyl dán žádný legitimní důvod. Následně se matka domáhala zvýšení výživného hrazeného otcem zpětně od 1. 1. 2020 z důvodu změny poměrů na straně otce, kdy nově podniká jako masér - fyzioterapeut a nadále pobírá částečný invalidní důchod, a omezení styku otce s nezletilým pouze na sobotu a neděli bez přespání 1x za čtrnáct dnů. Odkázala přitom na přání nezletilého být doma a dodržoval léčebný režim. V průběhu řízení zamítl okresní soud návrh matky na nařízení předběžného opatření na omezení styku otce s nezletilým i návrh otce na nařízení předběžného opatření k úpravě styku nezletilého s otcem v průběhu letních prázdnin. V rámci výkonu rozhodnutí okresní soud uložil matce pokutu z důvodu nerealizovaného prázdninového styku nezletilého s otcem a uložil rodičům povinnost zúčastnit se edukační schůzky na OSPOD Hradec Králové. K dohodě rodičů však nedošlo.
4. V záhlaví specifikovaným rozhodnutím okresní soud návrh otce na změnu výchovného prostředí zamítl (výrok I.). Na základě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že nedošlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala změnu modelu péče nastavené rodiči, když po úrazu nezletilého došlo sice k narušení otcova styku s nezletilým, ale nyní již styk opětovně funguje a je realizován. Přihlédl přitom i k názoru nezletilého, který opakovaně vyjádřil přání zůstat u matky. Dále okresní soud stanovil otci povinnost přispívat na zvýšeném výživném pro nezletilého částkou 5 000 Kč měsíčně počínaje 1. 9. 2021 (výrok II.). V návaznosti na to vyčíslil i nedoplatek na výživném ve výši 5 600 Kč (výrok III.). Okresní soud neshledal důvody pro omezení rozsahu styku nezletilého s otcem (výrok IV.), zachoval proto dosavadní rozsah styku a nově upravil toliko termíny styku v době letních prázdnin. K podstatné změně přistoupil pouze v otázce úpravy předávání nezletilého s tím, že nově si po ukončení styku vyzvedne nezletilého matka v místě bydliště otce (výrok V.). Okresní soud považoval za spravedlivé, aby na cestách nezletilého k otci participovala i matka a aby čas trávený na cestě nebyl vždy na úkor času, který může otec trávit aktivitami s nezletilým. Daným rozsudkem byl změněn rozsudek okresního soudu ze dne 3. 1. 2019 č. j. 0 P 452/2018-115 ve výrocích o výživném a rozsahu styku otce s nezletilým (výrok VI.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.).
5. Proti rozsudku okresního soudu podali matka i otec odvolání. Matka své odvolání směřovala pouze proti výroku pod bodem V., tj. k úpravě předávání a navracení nezletilého při jeho styku s otcem. K odvolání matky i otce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že výživné placené otcem pro nezletilého zvýšil s účinností od 1. 9. 2021 na částku 4 000 Kč měsíčně [výrok I. ad 1)]. Drobně také upravil styk otce s nezletilým v době vánočních prázdnin. Odvolání matky posoudil jako nedůvodné. Konstatoval, že je sice pravdou, že to byl otec, kdo se odstěhoval ze společné domácnosti, ale že se tak stalo v důsledku vzájemných neshod rodičů. Ve shodě s názorem okresního soudu krajský soud uzavřel, že tato skutečnost nemůže odůvodnit fakt, že v důsledku cestování otce s nezletilým na počátku i v závěru styku by došlo k nepřiměřenému zkrácení času využitelného pro společné aktivity otce s nezletilým a tedy k nerovnoměrnému rozložení práv a povinností obou rodičů i finančních nákladů s tím spojených. Dodal, že na tomto závěru nic nemění ani námitky stěžovatelky týkající se jejího zdravotního stavu, když nelze přehlédnout, že i otec má zdravotní omezení a je poživatelem částečného invalidního důchodu. Za důvodnou považoval krajský soud toliko námitku stěžovatelky týkající se stanovení hodiny pro převzetí nezletilého po ukončení styku a rozhodl, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým v každém sudém týdnu v kalendářním roce od pátku 16.00 hodin do neděle 16.00 hodin [výrok I. ad 2)]. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ani před krajským soudem (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a obsah napadených rozhodnutí a dále opětovně namítá, že okresní soud i krajský soud pochybily, když jí uložily povinnost převzít si nezletilého při ukončení styku v místě bydliště otce. Obecné soudy podle ní nevzaly v potaz její neúnosnou zátěž spojenou s přebíráním nezletilého v místě bydliště otce a vůbec nezohlednily její náklady na dopravu vůči výživnému na nezletilého, které hradí otec. Zdůrazňuje, že to byl otec, kdo se rozhodl ukončit jejich vztah a kdo přivodil rozvod manželství, a že se otec odstěhoval z obvodu jejich místa bydliště do O., tedy prakticky přes celou republiku. Uvádí, že se s otcem seznámila v H., kde v té době již trvale žil a měl zde veškeré zázemí. Nebylo tak podle ní možno jakkoliv předpokládat, že by se chtěl někdy vrátit do místa bydliště svých rodičů. Je přesvědčena, že častým stěhováním otce je vystavena nejistotě při přebírání nezletilého. Opakovaně uvádí, že trpí závažným onemocněním (Bechtěrevovou chorobou), v důsledku kterého má značné bolesti. Dlouhá cesta do místa bydliště otce je pro ni i pro nezletilého nepřiměřeně náročná a nevyhovující. Nezletilý se po tak dlouhé cestě vrací unavený a vyčerpaný, čímž je omezen v přípravě do školy, trpí nedostatkem spánku a odpočinku. Dodává, že otec pracovně jezdí do H., P. i M. Jeho náklad na převzetí syna je tak podle ní téměř nulový. Je proto přesvědčena, že soudy jí uložily nepřiměřené břímě, které je z dlouhodobého hlediska neúnosné a nereálné, a že napadenými rozhodnutími došlo k nepoměrnému rozložení povinností rodičů a nákladů spojených s péčí o nezletilého, kdy ekonomicky a časově je zatížena pouze ona, nikoliv otec.
7. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že rozhodující soudy neprovedly jí navrhované důkazy, když dne 27. 7. 2021 učinila podání nazvané "Replika matky k vyjádření otce ze dne 3. 6. 2021", ve kterém uváděla na pravou míru podstatné okolnosti věci, což doložila přílohou (svazkem listin). Těmito přílohami (listinami) však nebyl proveden důkaz, čímž došlo podle stěžovatelky k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
8. Obecné soudy podle stěžovatelky pochybily také tím, že nezjišťovaly životní úroveň otce v souladu s rozhodovací prací soudů. Nevzaly v potaz to, že otec žije od roku 2020 ve společné domácnosti s B. K., čímž došlo ke zlepšení jeho ekonomické situace i celkové životní úrovně. Postupem soudů tak došlo k narušení zásady, že dítě má mít stejnou životní úroveň jako jeho rodič, a dalších kritérií relevantních pro určení výživného.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že v rodinněprávních věcech zasahuje pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda obecné soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími důležitými pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
13. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
14. Stěžejní námitkou stěžovatelky v nyní posuzované věci je její opakované tvrzení, že obecné soudy pochybily, když jí uložily povinnost převzít si nezletilého při ukončení styku v místě bydliště otce. Danou námitkou se zabývaly již okresní soud i krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž na základě výsledků provedeného dokazování dospěly ke shodnému závěru, že zatížení nákladů na realizaci styku jen jednoho z rodičů stanovené rozsudkem okresního soudu ze dne 3. 1. 2019 č. j. 0 P 452/2018-115 (podle kterého byl nezletilý předáván i přebírán v místě bydliště stěžovatelky) bylo značně nevyvážené. Konstatovaly, že je v zájmu nejen nezletilého, ale i matky, aby byl styk otce s nezletilým realizován, kdy je třeba myslet na budoucnost a dát nezletilému možnost mít s otcem dostatečně silné pouto. I když to byl otec, kdo zatížil realizaci styku náklady na dopravu, neboť se přestěhoval, nebylo podle obecných soudů možno přehlédnout, že se tak stalo v důsledku vzájemných neshod rodičů a že po krachu partnerství s matkou se otec vracel do místa bydliště svých rodičů, tj. do místa, které zná, má tam zázemí a podporu rodiny. Matka si již v počátku vztahu s otcem byla vědoma skutečnosti, že otec má rodinu mimo okres H., a tedy i případné možnosti jeho návratu domů, nevydařil-li by se jejich vztah. Obecné soudy proto považovaly za spravedlivé, aby matka participovala na cestách nezletilého k otci a aby i otci bylo umožněno trávit s nezletilým čas aktivně a nebylo "ukrajováno" cestou z času, který s nezletilým tráví. Na tomto závěru podle soudů nemohly nic změnit ani námitky stěžovatelky týkající se jejího zdravotního stavu, neboť bylo třeba zohlednit, že i otec má zdravotní omezení a je poživatelem částečného invalidního důchodu.
15. Tvrdí-li stěžovatelka, že rozhodující soudy neprovedly jí navrhované důkazy, když dne 27. 7. 2021 učinila podání nazvané "Replika matky k vyjádření otce ze dne 3. 6. 2021", jehož přílohou byl svazek listin, kterými nebyl proveden důkaz, nelze jí přisvědčit. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu se podává, že se daným podáním stěžovatelky zabýval a shledal, že stěžovatelka tímto podáním toliko zpochybňovala pravdivost výpovědi otce a vyjadřovala nesouhlas s jeho tvrzeními v předchozích podáních, resp. že rodiče si ve svých replikách a písemných vyjádřeních řešili zejména své nedořešené partnerské konflikty, namísto řešení zájmu nezletilého. Nejde tak o důkazy opomenuté, přičemž závěry učiněné soudem jsou logické a srozumitelné.
16. Konečně nelze stěžovatelce přisvědčit ani v tom jejím tvrzení, že obecné soudy nezjišťovaly životní úroveň otce v souladu s rozhodovací praxí soudů. Okresní soud podrobně zjišťoval majetkovou situaci otce, krajský soud pak v tomto směru ještě dokazování aktuálně doplnil. Bylo zjištěno, že v době rozhodování okresního soudu ve věci otec pobíral invalidní důchod cca ve výši 7 500 Kč měsíčně a dosahoval hrubého příjmu ze své masérské činnosti (pouze po odečtení daně) ve výši cca 18 600 Kč. Za přiměřené výživné považoval proto krajský soud s ohledem na příjmy otce v roce 2021 částku 4 000 Kč měsíčně. Poukaz stěžovatelky na skutečnost, že otec žije ve společné domácnosti s B. K., čímž došlo ke zlepšení jeho ekonomické situace i celkové životní úrovně, je z hlediska posuzované věci irelevantní, neboť po přítelkyni otce logicky nelze požadovat, aby se jakýmkoliv způsobem podílela na výživě nezletilého. Z hlediska výživného jsou rozhodující toliko příjmy otce, nikoliv příjmy jeho přítelkyně, a to ať už v jakékoliv výši.
17. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly a přihlédly ke všem pro posouzení věci významným skutečnostem. Při svém rozhodování vycházely z judikatury Ústavního soudu a respektovaly závěry tohoto soudu. Přihlédly k nejlepšímu zájmu nezletilého, jakož i k jeho přání, a pečlivě vysvětlily, proč uložily matce povinnost převzít si nezletilého při ukončení styku v místě bydliště otce. Závěry okresního soudu a krajského soudu považuje Ústavní soud za ústavně souladné. Je třeba mít na paměti, že cílem opatrovnického řízení není nalézt takové řešení, které vyhovuje rodičům, nýbrž řešení, které bude v co nejlepším zájmu nezletilých dětí při současném respektování práv jejich rodičů.
18. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovatelce dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž jí žádný z obecných soudů neupřel její ústavně zaručená práva. Obecně skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné k jakým skutkovým zjištěním po provedeném dokazování a zhodnocení provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
19. V posuzované věci byla rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu odůvodněna způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Ústavní stížnost je podle názoru Ústavního soudu v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatelky se závěry okresního soudu a krajského soudu a Ústavní soud neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu