ECLI:CZ:US:2022:1.US.1402.22.1
sp. zn. I. ÚS 1402/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele: André Sebastian, zastoupeného Mgr. Jakubem Šotníkem, advokátem se sídlem v Brně, Šikulova 190/17, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 179/2020-56 ze dne 29. 3. 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel je registrován k dani z přidané hodnoty (DPH) ve Spolkové republice Německo a provozuje pořadatelskou agenturu zajišťující komplexní organizaci soukromých, obchodních či propagačních akcí. Od března 2014 do července 2014 stěžovatel organizoval propagační akci pro německou společnost HORSCH Maschinen GmbH, která se konala v obci Kněžmost a zahrnovala služby pro zhruba 3 000 lidí. V listopadu 2014 stěžovatel požádal o vrácení daně ze subdodavatelských plnění ve výši 959 286 Kč za období březen 2014 až červenec 2014 (§82a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v rozhodném znění; dále jen "zákon o DPH").
2. Finanční úřad pro hlavní město Prahu žádosti stěžovatele nevyhověl. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítl vedlejší účastník rozhodnutím č. j. 6190/16/5300-21441-702127 ze dne 11. 2. 2016. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel žalobu, jíž zamítl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 10 Af 31/2016-50 ze dne 22. 4. 2020. Nejvyšší správní soud (dále též jako "NSS") zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku městského soudu jako nedůvodnou napadeným rozsudkem; aproboval závěry městského soudu, že organizaci předmětné propagační akce stěžovatelem je třeba považovat za cestovní službu, a tudíž nemá podle §89 odst. 8 zákona o DPH ve znění účinném do 31. 12. 2021 (nyní odst. 13) nárok na vrácení daně.
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadeného rozsudku, neboť tvrdí, že jím byla porušena zejména jeho ústavně zaručená práva v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
4. Podstatu argumentace stěžovatele lze shrnout následovně: NSS zvolil extenzivní výklad zvláštního zdaňovacího režimu pro poskytnutí cestovní služby, čímž se stěžovatel de facto stává cestovní kanceláří proti své vůli a výklad založil na rozhodnutích Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU"), která však neposkytují dostatečnou oporu pro rozhodnutí v nyní posuzovaném případě. Dále NSS zatížil napadené rozhodnutí tím, že nepředložil předběžnou otázku SDEU za účelem zjištění, zda je zvláštní režim aplikovatelný na případ stěžovatele, což má za následek, že jsou zdaněny jím poskytnuté služby mimo zákonný rámec. Stěžovatelem organizovaná propagační akce není cestovní službou, neboť nesplňuje podmínky zájezdu nebo cestovní služby. Stěžovatel totiž své služby neposkytoval přímo koncovému zákazníkovi, ale jinému podnikateli, který tyto služby dále neposkytoval za účelem uskutečnění cestovní služby, nýbrž jako vedlejší plnění k plnění hlavnímu, kterým byla propagace jeho výrobků.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního (správního) práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných (správních) soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)] - takové vady v nyní projednávané věci ovšem Ústavní soud nezjistil.
7. Argumentace stěžovatele představuje primárně nesouhlas se závěry NSS, které učinil při posuzování otázky, zda se u stěžovatelem poskytnutých služeb - organizace propagační akce - v poměrech jeho konkrétní věci uplatní zvláštní zdaňovací režim pro cestovní služby podle §89 zákona o DPH. Ústavní soud přitom považuje způsob, jakým se NSS vypořádal s jednotlivými námitkami stěžovatele (jež z velké části v ústavní stížnosti reprodukuje), za ústavně konformní. Napadený rozsudek NSS je řádně a logicky odůvodněný, srozumitelný, nevybočuje ze zákonného rámce a nevykazuje známky svévole, či dokonce libovůle.
8. Ve vztahu k výkladu pojmu "cestovní služby" NSS přesvědčivě vyložil, že jej nelze ztotožňovat s pojmem "zájezd" (body 14 až 17 napadeného rozsudku). Dále se zabýval námitkou, že stěžovatel není cestovní kanceláří (body 18 až 20 napadeného rozsudku) a také účelem předmětného pobytu (body 21 až 23 napadeného rozsudku). Konečně se také věnoval tomu, zda stěžovateli vzniklo legitimní očekávání vzhledem k jednomu rozhodnutí správce daně v jeho věci v roce 2011 (body 25 až 28 napadeného rozsudku). NSS ve svých úvahách při vypořádávání jednotlivých námitek také zohlednil relevantní judikaturu SDEU vztahující se k směrnici Rady č. 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty. Ústavní soud nemá důvod učiněné závěry zpochybňovat, neboť není jeho úlohou zabývat se bez dalšího věcnými závěry správních soudů v rovině podústavního (správního) práva, jejichž přehodnocení se stěžovatel domáhá.
9. Porušení povinnosti položit předběžnou otázku SDEU, která je obecnému soudu uložena unijním právem, má dopady i do oblasti ochrany ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. 11. 2011 (N 202/63 SbNU 357)]. Není však porušením této povinnosti každé nepoložení předběžné otázky, ale pouze zásadní a kvalifikované pochybení, které je projevem svévole nebo zjevného pochybení, například za situace, kdyby měl vnitrostátní soud sám o intepretaci unijního práva pochyby a předběžnou otázku přesto nepoložil (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2981/16 ze dne 15. 11. 2016 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2412/20 ze dne 5. 11. 2020; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Povinnost předložit předběžnou otázku je výrazně oslabena tam, kde jde o jedinečný spor, jehož právní řešení je v zásadě nezobecnitelné [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3432/17 ze dne 11. 9. 2018 (N 153/90 SbNU 483)]. Z judikatury Ústavního soudu současně vyplývá, že je povinností soudu se v odůvodnění rozhodnutí s návrhem účastníka řízení na předložení předběžné otázky SDEU vypořádat [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4255/16 ze dne 26. 9. 2017 (N 181/86 SbNU 869) nebo nález sp. zn. nález sp. zn. II. ÚS 2522/19 ze dne 10. 12. 2020].
10. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro uplatnění výjimky z povinnosti položit předběžnou otázku SDEU (vyplývající z rozsudku SDEU ze dne 6. 10. 1982 ve věci C-283/81 Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanit), neboť závěr všech dosud rozhodujících orgánů o daňovém režimu poskytnuté služby je podložen judikaturou SDEU (bod 29 napadeného rozsudku). NSS se tudíž výslovně zabýval otázkou, zda je třeba položit SDEU předběžnou otázku, a podle Ústavního soudu tak učinil způsobem, jenž je souladný s výše nastíněnými ústavněprávními východisky.
11. Protože Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem nebyly porušeny ústavně zaručené práva nebo svobody stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu