ECLI:CZ:US:2022:1.US.143.22.1
sp. zn. I. ÚS 143/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Soboly, zastoupeného JUDr. Terezou Coufalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Nad Sokolovnou 41/7, proti výroku II rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 230/2020-559 ze dne 30. 9. 2021 a výroku III rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 81 Cm 94/2011-518 ze dne 29. 5. 2020, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti LENNOX, spol. s r. o., se sídlem v Praze 1, Jungmannovo nám. 764/4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V řízení před obecnými soudy byl stěžovatel žalován vedlejší účastnicí o zaplacení 1 273 169,50 Kč. V pořadí druhým rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejší účastnici 202 169,50 Kč, ve zbytku (co do 1 071 000 Kč) byla žaloba zamítnuta a napadeným výrokem III byla stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 169 332 Kč. K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") uvedený rozsudek potvrdil a přiznal stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 31 266,40 Kč.
2. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní stížnost směřuje proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů. Jak Ústavní soud zjistil, probíhá ve věci také dovolací řízení proti meritornímu výroku odvolacího soudu. Ačkoli dovolání proti nákladovým výrokům je ze zákona nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu] a je tedy pochopitelná procesní opatrnost stěžovatele, který tyto výroky napadá ústavní stížností již nyní, nezbývá Ústavnímu soudu než odmítnout ji jako předčasnou, neboť napadená rozhodnutí mohou být ještě dotčena rozhodovací činností Nejvyššího soudu.
4. Teprve bude-li dovolání stěžovatele odmítnuto, či zamítnuto (což Ústavní soud nedokáže předjímat), může se stěžovatel obrátit na Ústavní soud jakožto poslední (ultima ratio) orgán ochrany ústavnosti a přednést svou ústavněprávní argumentaci ve vztahu k aktuálně definitivním rozhodnutím. Přestože se Nejvyšší soud podle zákona nemůže nákladovými výroky zabývat, také on je povinen poskytovat ochranu základním právům jednotlivce (viz čl. 4 Ústavy České republiky); v případě kasačního rozhodnutí by nadto akcesorický výrok o nákladech řízení sdílel osud výroku hlavního a prostor pro námitky stěžovatele by se před odvolacím soudem otevřel znovu. A jelikož s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti platí, že se Ústavní soud může nastolenou záležitostí zabývat teprve tehdy, není-li již k projednání věci projednán jiný orgán veřejné moci (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla nynější ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná z důvodu předčasnosti [viz specificky usnesení sp. zn. III. ÚS 941/19 ze dne 30. 5. 2019 (U 8/94 SbNU 435)].
5. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele na jeho právech nepoškozuje, neboť jak bylo opakovaně judikováno (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3200/21 ze dne 7. 12. 2021, či sp. zn. IV. ÚS 29/18 ze dne 17. 1. 2018; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), nesmí odmítnout stěžovatelovu případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů pro opožděnost (i kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustné ze zákona). Deklaruje-li nyní Ústavní soud předčasnost ústavní stížnosti, není oprávněn posléze říci, že (případná) pozdější ústavní stížnost je pro změnu opožděná (viz i bod 6 usnesení sp. zn. I. ÚS 1835/20 ze dne 31. 8. 2020).
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2022
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj