ECLI:CZ:US:2022:1.US.1455.22.1
sp. zn. I. ÚS 1455/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele H. P., t. č. ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Martinem Peterkou, advokátem, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2022 č. j. 3 Tdo 1362/2021-229, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. září 2021 č. j. 11 To 224/2021-192 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 21. června 2021 č. j. 1 T 21/2021-157, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Benešově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, 3 písm. a), b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího (stručně uvedeno) v tom, že dne 27. 7. 2018 kolem 16.00 hodin na parkovišti pod hradem v Českém Šternberku prodal za 850 000 Kč J. S. (dále jen "poškozený") historický motocykl tovární značky Praga 500 BD, přestože věděl, že jde o motocykl odcizený spolu s dalšími dvěma motocykly poškozenému z objektu moto muzea na Konopišti, s tím, že tento údajně krátce předtím zakoupil od neznámých osob téhož dne poblíž obce Český Šternberk za 850 000 Kč. Za to byl odsouzen podle §216 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora uvedeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl jako nedůvodné.
4. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že námitky, v jejichž rámci stěžovatel namítal nesprávné hodnocení důkazů a nesprávně zjištěný skutkový stav věci, nelze podřadit pod v dovolání deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Námitky stěžovatele přezkoumal i z hlediska §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2022, podle kterého je daný dovolací důvod dán, jsou-li rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud však shledal, že o žádný z případů vymezených v tomto ustanovení v posuzované věci nejde.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti ze svého pohledu popisuje průběh skutkového děje, rozebírá jednotlivé v řízení provedené důkazy a opětovně tvrdí, že nákup a prodej motocyklu se uskutečnil na základě dohody mezi ním a poškozeným, přičemž celý scénář průběhu skutku byl realizován podle návodu a přání poškozeného, který měl na uzavření dohody zájem, neboť je sběratelem veteránů a chtěl předmětný motocykl získat. Skutek se tak podle stěžovatele odehrál se svolením poškozeného ve smyslu §30 trestního zákoníku. Stěžovatel poškozenému koupi motocyklu zdarma zprostředkoval (nepřevedl ho ani na sebe, kupní smlouvu podepsal poškozený), poškozený motocykl převzal, sdělil, že jej nepoznává, a až následně doma podle fotografií (podle stěžovatele nekvalitních a rozmazaných) provedl srovnání a dospěl k tomu, že by mohlo jít o jeho motocykl. Nebylo prokázáno, že by s prodejcem motocyklu spolupracoval a prodejce nebyl ani ztotožněn. Vlastnictví motocyklu je podle stěžovatele stěžejním důkazem pro závěr o jeho vině, ale obecné soudy se jím nezabývaly. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů nemají oporu v provedených důkazech a jeho vina nebyla nade všechnu pochybnost prokázána. Soudy podle jeho přesvědčení neměly k dispozici žádné důkazy vyjma komunikace mezi ním a poškozeným, resp. jejich výpovědí. Výpověď poškozeného přitom označuje za nevěrohodnou. Tvrdí, že za provedení dané transakce si od poškozeného nevzal finanční odměnu ve výši 500 000 Kč, kterou mu poškozený nabízel. Nešlo podle jeho názoru o žádnou legalizaci výnosů z trestné činnosti, neboť jednal s úmyslem zprostředkovat koupi věci pro poškozeného, o které navíc nebylo spolehlivě zjištěno, že šlo o věc odcizenou poškozenému. Poukazuje na to, že sám poškozený připustil, že jednoznačná identifikace motocyklů tohoto typu není možná, když stroje neobsahují identifikační znaky obvyklé u novodobých motorových vozidel a při renovacích jsou zpravidla používány součástky z jiných strojů nebo zakázkově nově vyrobené. Uvedl rovněž, že nemá konkrétní jinou dokumentaci k motocyklu, ze které by bylo možné dovodit jeho identifikační znaky (např. detailní dokumentaci k provedené renovaci). Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se hodnocení důkazů a extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
9. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
10. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivá odůvodnění rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Ač stěžovatel tvrdí, že se vytýkané trestné činnosti nedopustil, obecné soudy logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily jeho obhajobě a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o jeho vině. Opakovat souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
11. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že na základě výsledků provedeného dokazování obecné soudy uzavřely, že není pochyb o tom, že stěžovatel si byl s určitostí vědom toho, že předmětný motocykl je věcí pocházející z trestné činnosti, a že se ho snažil převést na jinou osobu a tím získat majetkový prospěch. V řízení vyšlo najevo, že stěžovatel při jednání s poškozeným skrýval svou identitu, nebylo ztotožněno místo, kde měl údajně motorky vidět, osoby uvedené na jím předložených kupních smlouvách nejsou v evidenci obyvatel České republiky, a nechtěl ani uvést jméno osoby, od které si měl zapůjčit peníze na úhradu kupní ceny. Skutečnost, že poškozený stěžovatele přemlouval, aby pro něho motocykl zakoupil, nemohla na závěru o vině stěžovatele nic změnit, neboť bylo evidentní, že ze strany stěžovatele šlo toliko o jakousi "hru", neboť dobře věděl, že poškozený chce získat předmětný motocykl zpět do svého vlastnictví, což byl ostatně důvod, pro který ho stěžovatel kontaktoval, když se představil jako "H.".
12. Stejně tak se soudy dostatečně vypořádaly také s tvrzením stěžovatele, že jednal se svolením poškozeného, tedy v souladu s §30 trestního zákoníku. Stěžovatel měl prokazatelně identifikační údaje k osobám, které přechovávaly odcizený motocykl, což svědčí o tom, že s nimi musel opakovaně jednat (např. při vyplňování kupních smluv). Jelikož šlo o poměrně specifický (historický) motocykl, jehož prodej jiným zájemcům bez dokladů o původu by byl značně problematický, je zjevné, že jeho odprodej původnímu vlastníkovi byl nejlehčí cestou, jak získat finanční prostředky z jeho odcizení. Rozhodující soudy také uvedly, že v dané souvislosti nelze přehlédnout, že sběratelů historických motocyklů v České republice není velký počet, mezi sebou se často znají a věděli, že poškozenému byly příslušné motocykly odcizeny (navíc přímo z muzea). Jen stěží by některý jiný sběratel riskoval koupi takového kradeného motocyklu. Logická je také skutečnost, že poškozený se obrátil na Policii České republiky až po získání jistoty, že šlo skutečně o jeho motocykl.
13. Ve vazbě na v řízení provedené důkazy nelze než souhlasit se závěry okresního soudu a krajského soudu, že učiněnými skutkovými zjištěními bylo bez pochybností prokázáno, že stěžovatel se žalované trestné činnosti dopustil.
14. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Námitky stěžovatele přezkoumal i z hlediska §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2022, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu