ECLI:CZ:US:2022:1.US.1463.22.1
sp. zn. I. ÚS 1463/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Davida Uhlíře a Tomáš Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele K. T., zastoupeného Mgr. Martinem Slimákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1719/5, proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3170/2021-405 ze dne 24. 2. 2022, části výroku rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 98/2021-370 ze dne 19. 5. 2021, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v rozsahu, v jakém se týká nároku na náhradu budoucího ušlého zisku, a části výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 23 C 119/2019-277 ze dne 24. 11. 2020, v jakém se týká nároku na náhradu budoucího ušlého zisku, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") domáhal vůči vedlejší účastnici poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 16 000 000 Kč s příslušenstvím, náhrady ušlého zisku po dobu trestního stíhání ve výši 15 106 716 Kč s příslušenstvím a náhrady budoucího ušlého zisku ve výši 19 597 200 Kč s příslušenstvím, to vše podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, za nezákonné trestní stíhání stěžovatele, které bylo zastaveno usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, č. j. VZV 28/2014-493 ze dne 25. 5. 2018.
2. Nalézací soud v záhlaví citovaným rozsudkem řízení v části, v níž se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici zaplacení úroku z prodlení z částky 19 574 094 Kč od 13. 5. 2019 do zaplacení, zastavil (výrok I), žalobu na zaplacení částky 50 703 916 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu v zamítavém výroku o věci samé v části, v níž bylo rozhodnuto o částce 34 703 916 Kč s příslušenstvím, a v části, v níž bylo rozhodnuto o částce 16 000 000 Kč s příslušenstvím, spolu s výrokem o náhradě nákladů řízení rozsudek nalézacího soudu zrušil a vrátil mu v tomto rozsahu věc k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozsudkem k dovolání stěžovatele rozsudek odvolacího soudu v části potvrzující zamítnutí žaloby co do částky 15 106 716 Kč s příslušenstvím a rozsudek nalézacího soudu v části výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba v rozsahu částky 15 106 716 Kč, zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení (výrok I). Ve zbylém rozsahu (v části týkající se náhrady budoucího výdělku ve výši 19 597 200 Kč) odmítl dovolání stěžovatele (výrok II), neboť v této části nevymezil žádný dovolací důvod, a tedy ani podmínky přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu; dále jen "o. s. ř.").
3. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí v tam specifikovaném rozsahu, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 11 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Obecné soudy porušily jeho práva tím, že zamítly jeho nárok na abstraktní ušlý výdělek za období pěti let, který by za běžného běhu události dosahoval, nebylo-li by nezákonného trestního stíhání. Nalézací soud k odůvodnění zamítavého výroku neuvedl vůbec nic a odvolací soud uvedl pouze jeden nesprávný závěr, který ale nijak blíže nevyložil. Jelikož odůvodnění obecných soudů se nároku na budoucí ušlý zisk nevěnuje, stěžovatel nemohl Nejvyššímu soudu předložit smysluplnou otázku k jinému výkladu či posouzení. Stěžovatel má za to, že po něm nelze požadovat, aby se Nejvyššího soudu ptal, zda mají rozsudky obecných soudů obsahovat náležitosti vyžadované §157 o. s. ř. Nejvyšší soud navíc zrušil části výroků obecných soudů týkajících se nároku na náhradu ušlého zisku za dobu trestního stíhání, přičemž odvolací soud zamítnutí nároku na budoucího ušlého zisku odůvodňoval právě neexistencí nároku na náhradu ušlého zisku za dobu trestního stíhání. Nejvyšší soud tak věc ponechal ve stavu, o němž musí vědět, že je nespravedlivý.
4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
5. Nejvyšší soud odmítl část dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání kvalifikované vymezení dovolacího důvodu a předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Výkladem §75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
6. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda dovolací soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí svévolí. V části směřující proti rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná (viz dále bod 10). K námitkám vznášeným vůči postupu těchto soudů tak Ústavní soud nemůže přihlédnout a bere v potaz pouze výtky směřované vůči postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti sám uvádí, že ve svém dovolání žádnou otázku týkající se nároku na budoucí ušlý zisk neformuloval, protože se k uvedenému nároku nalézací ani odvolací soud řádně (vůbec) nevyjádřily. Ústavní soud již v minulosti dospěl k závěru, že přípustnost dovolání není bez dalšího vyloučena, vymezí-li dovolatel předpoklady přípustnosti v souladu s §241a odst. 2 občanského soudního řádu prostřednictvím otázky hmotného nebo procesního práva, na které závisí (resp. v případě jejího zohlednění mělo záviset) rozhodnutí odvolacího soudu a která byla uplatněna v odvolání, odvolací soud se s ní však nevypořádal nebo ji vypořádal jen fakticky (mlčky) tak, že zaujal právní názor, z něhož lze odpověď na uvedenou právní otázku nepřímo dovodit (bod 33 nálezu sp. zn. II. ÚS 1625/21 ze dne 24. 11. 2021; všechna rozhodnutí jsou dostupná https://nalus.usoud.cz). Aplikováno do poměrů nyní projednávané věci, stěžovateli nic nebránilo tomu, aby Nejvyššímu soudu - i přes jím namítanou nedostatečnost odůvodnění odvolacího soudu - předložil způsobilou právní otázku, jež by se vztahovala k posouzení podmínek pro vznik jím tvrzeného nároku; ostatně tak (řádně) učinil ve vztahu k nároku na náhradu ušlého zisku za dobu trestního stíhání.
8. Nelze současně přisvědčit stěžovateli, že by odvolací soud (vůči jehož posouzení dovolání směřuje) nárok na náhradu škody za budoucí ušlý zisk zcela pominul. Aniž by Ústavní soud jakkoli hodnotil věcnou správnost závěrů odvolacího soudu či řádnost (dostatečnost) jeho odůvodnění, uvádí, že odvolací soud v napadeném rozsudku aproboval závěry nalézacího soudu, že trestní stíhání stěžovatele nebylo důvodem vzniku ušlého zisku spočívajícího ve ztrátě zaměstnání, resp. ztrátě příjmu z něj (bod 30 rozsudku odvolacího soudu). Z toho pak vyvodil závěr, že nelze-li nezákonné trestní stíhání považovat za příčinu ušlého výdělku po dobu trestního stíhání, nelze v něm spatřovat ani příčinu ušlého zisku vzniklého v budoucnu (bod 31 rozsudku odvolacího soudu). Lze nadto podotknout, že i nalézací soud se předmětným tvrzeným nárokem zabýval, ačkoli ho výslovně nediferencoval jako samostatný nárok, ale věnoval se nároku na náhradu škody spočívajícím v ušlém zisku obecně (viz bod 45 rozsudku nalézacího soudu).
9. Nejvyšší soud následně uzavřel, že prostým konstatováním stěžovatele, že se soudy danému nároku nevěnovaly, a proto nepovažuje za nutné k této otázce uvádět cokoli dalšího, vyloučil možnost přezkumu tohoto nároku Nejvyšším soudem; dovolání v této části tak trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (viz body 14 až 17 rozsudku Nejvyššího soudu). Odmítl-li za této situace Nejvyšší soud v předmětném rozsahu dovolání stěžovatele, učinil tak způsobem předvídaným v §243c odst. 1, větě první, o. s. ř., ve kterém Ústavní soud neshledává žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci.
10. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jelikož stěžovatel kvalifikovaně nevymezil dovolací důvod a předpoklad přípustnosti části svého dovolání, nebylo Nejvyššímu soudu umožněno, aby přípustnost tohoto mimořádného prostředku v přezkoumávané části alespoň "uvážil". Jde tedy o případ, kdy je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět, jako by vůbec nebylo podáno, a ve vztahu k napadeným částem rozsudků odvolacího a nalézacího soudu uzavřít, že stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem (srov. např. již citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, dále např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3745/18 ze dne 29. 1. 2019 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2775/21 ze dne 2. 11. 2021). V části směřující proti rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu je proto ústavní stížnost nepřípustná.
11. Z důvodů vyložených výše Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu