ECLI:CZ:US:2022:1.US.1468.22.1
sp. zn. I. ÚS 1468/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Aniversario s. r. o., sídlem Bartoškova 1411/20, Praha 4 - Nusle, zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem, sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2022 č. j. 23 Cdo 3671/2021-394, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2021 č. j. 6 Cmo 126/2021-371 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2021 č. j. 16 Cm 215/2013-357, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurace Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením opravil usnesení ze dne 20. 11. 2020 č. j. 16 Cm 215/2013-349 (výrok I.), zastavil dovolací řízení (výrok II.), rozhodl, že stěžovatelce se vrací soudní poplatek ve výši 14 000 Kč (výrok III.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Městský soud dovodil, že v předmětné věci byl soudní poplatek za dovolání podané stěžovatelkou připsán na účet soudu dne 14. 12. 2020, tedy po marném uplynutí dodatečně soudem stanovené lhůty ke splnění poplatkové povinnosti za dovolání stěžovatelkou, která uplynula dne 11. 12. 2020, a proto soud rozhodl za použití §9 odst. 1 věty druhé zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), o zastavení dovolacího řízení.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením usnesení městského soudu v napadené části, tj. ve výrocích II., III. a IV., potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud se ztotožnil se závěrem městského soudu, že soudní poplatek za dovolání byl zaplacen až po marném uplynutí stanovené lhůty, k čemuž se nepřihlíží. Městský soud proto postupoval správně, když dovolací řízení zastavil. Proto vrchní soud rozhodnutí městského soudu jako věcně správné potvrdil. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že pro posouzení včasnosti zaplacení soudního poplatku a splnění poplatkové povinnosti je rozhodující datum připsání platby na účet soudu, tedy kdy se předepsaná částka dostane do dispozice soudu.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které považovala za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž namítala, že vrchní soud nesprávně posoudil otázku, zda je splněna lhůta k zaplacení soudního poplatku, když v průběhu lhůty byla poštovní poukázka podána na poště k výplatě poukázané částky na účet soudu. Stěžovatelka je přesvědčena, že lhůta byla zachována, neboť v předposlední den lhůty byla na poště podána poukázka k vyplacení poukázané částky.
5. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř., nebyly naplněny, a proto dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 o. s. ř., odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že judikatura Nejvyššího soudu (včetně té recentní) je ustálená v závěru (srov. usnesení ze den 30. 11. 2021 sp. zn. 21 Cdo 1958/2021), že poplatková povinnost účastníka řízení v případě úhrady soudního poplatku prostřednictvím bezhotovostního převodu (který může být uskutečněn bankovním převodem nebo prostřednictvím poštovní poukázky) je splněna dnem připsání platby na účet soudu, kdy je postavena najisto faktická dispozice soudu s poukázanou částkou a je bez jakýchkoli pochybností potvrzeno, že účastník řízení skutečně poplatek v souladu s pokyny soudu zaplatil (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. 32 Cdo 3616/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2018 sp. zn. 32 Cdo 3698/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2018 sp. zn. 2 ICdo 152/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019 sen. zn. 29 ICdo 156/2018 nebo usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. 24 Cdo 2111/2020). Nejvyšší soud poukázal na to, že ohledně včasnosti zaplacení soudního poplatku i judikatura Ústavního soudu konzistentně aprobuje závěr obecných soudů, že za datum úhrady soudního poplatku je při bezhotovostní platbě považován den, kdy došlo k jeho připsání na účet soudu, a nikoli den, kdy dal plátce peněžnímu ústavu pokyn k provedení platby, resp. že povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu, neboť tímto okamžikem se dostane do faktické dispozice soudu [viz např. bod 14. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1588/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a další usnesení Ústavního soudu zde uvedená].
6. Nejvyšší soud konstatoval, že v nyní projednávané věci soudy vyšly z toho, že stěžovatelka podala proti rozsudku vrchního soudu ze dne 5. 8. 2020 č. j. 6 Cmo 159/2019-332 dovolání, aniž současně zaplatila soudní poplatek. Městský soud ji proto usnesením ze dne 20. 11. 2020 č. j. 16 Cm 215/2013-349 vyzval k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě do 15 dnů od doručení výzvy s poučením, že v případě nezaplacení poplatku ve stanovené lhůtě bude řízení zastaveno, přičemž k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Výzva k zaplacení poplatku byla stěžovatelce doručena dne 26. 11. 2020, lhůta k zaplacení tedy uplynula dne 11. 12. 2020. Soudní poplatek byl připsán na účet soudu až dne 14. 12. 2020. Vrchní soud se ztotožnil závěrem městského soudu, že pro posouzení toho, zda stěžovatelka splnila svou poplatkovou povinnost včas či nikoliv, je rozhodné datum připsání částky na účet soudu, a uzavřel, že zastavil-li městský soud z důvodu opožděného zaplacení soudního poplatku formou poštovní poukázky dovolací řízení, nelze mu vytknout pochybení. Nejvyšší soud neshledal, že by uvedený závěr byl v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s obecnými soudy zastávaným právním názorem, že v případě zaplacení soudního poplatku poštovní poukázkou typu "A" je í pro splnění lhůty rozhodující okamžik připsání částky na účet soudu, a namítá, že soudní poplatek zaplatila včas dne 10. 12. 2020.
8. Podle stěžovatelky soudy provedly nesprávný výklad §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, který má za následek porušení jejího práva na soudní ochranu, neboť jí byl odepřen přístup k soudu, když bylo nespravedlivě zastaveno dovolací řízení. Soudy nesprávně vyložily otázku, zda je splněna lhůta k zaplacení soudního poplatku, když je ve lhůtě podána poštovní poukázka typu "A" na poště k výplatě poukázané částky na účet soudu.
9. Stěžovatelka namítá, že lhůta k zaplacení soudního poplatku byla zachována a soudní poplatek tak byl zaplacen včas ve stanovené lhůtě, neboť v předposlední den lhůty byla na poště podána poukázka typu "A" k vyplacení poukázané částky bance. Stěžovatelka zdůrazňuje, že lhůta k zaplacení soudního poplatku je lhůtou procesní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2020 sp. zn. 30 Cdo 2095/2020). Procesní lhůta je zachována, je-li poslední den lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§57 odst. 3 o. s. ř.). Podala-li tedy stěžovatelka předposlední den lhůty na poště poukázku typu "A" k výplatě poukázané částky odpovídající soudnímu poplatku bance, byla lhůta zachována, a není již rozhodné, že banka připsala částku na účet soudu později.
10. Stěžovatelka poukazuje na to, že si je vědoma, že judikatura přitom ustáleně zastává právní názor, že jde-li o zaplacení soudního poplatku převodem z účtu poplatníka soudního poplatku na účet soudu, je pro zachování lhůty rozhodující den připsání peněz na účet soudu (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2020 sp. zn. I. ÚS 2035/20). Jde-li o zaplacení soudního poplatku kolky, judikatura zastává právní názor, že pro zachování lhůty je rozhodující den odevzdání kolků k poštovní přepravě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 2025/19). Rozdílnost je dána tím, že v případě platby soudního poplatku kolky je již v okamžiku jejich odevzdání k poštovní přepravě jisté, že poplatník soudní poplatek skutečně zaplatil, zatímco v případě platby soudního poplatku převodem z účtu poplatníka na účet soudu je až do okamžiku připsání platby na účet soudu nejisté, zda banka převod provede, kdy k tomu nemusí dojít, a to například z důvodu nedostatku peněz na účtu poplatníka.
11. Stěžovatelka je s ohledem na shora uvedené přesvědčena, že zaplatila-li soudní poplatek poštovní poukázkou typu "A", tedy soudní poplatek zaplatila v hotovosti, kdy následně byl poštou poukázán na účet soudu, jde o analogický případ jako platba soudního poplatku kolky. Jde o shodný případ, jelikož je již v okamžiku odevzdání poukázky typu "A" k poštovní přepravě jisté, že poplatník soudní poplatek skutečně zaplatil, když příslušnou částku složila na poště v hotovosti, což je příznačné právě pro poštovní poukázku typu "A". Není zde tedy pochybnost o tom, že soudní poplatek nezaplatila, nebo že k jeho převodu na účet soudu nedojde, neboť podáním poštovní poukázky typu "A" nedošlo pouze k podání pokynu k provedení převodu peněz na účet soudu, nýbrž došlo reálně k zaplacení soudního poplatku v hotovosti, stejně jako v případě kolků. Uvedený právní názor stěžovatelka odvozuje také z ustálené judikatury, podle které záleží na tom, zda je zaplacení soudního poplatku jisté či nikoli, čímž se zabývá v souvislosti se zaplacením soudního poplatku převodem z účtu poplatníka na účet soudu například usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2035/20.
12. Lze-li v souladu s judikaturou v poslední den lhůty odevzdat kolky k zaplacení soudního poplatku k poštovní přepravě a lhůta k zaplacení soudního poplatku je přitom zachována, je podle stěžovatelky analogicky přípustný výklad umožňující přístup k soudu takový, že je možné zaplatit soudní poplatek v hotovosti prostřednictvím poštovní poukázky typu "A" podané na poště v poslední den lhůty k zaplacení soudního poplatku, a lhůta k zaplacení soudního poplatku je přitom také zachována, přestože k výplatě poukázané částky na účet soudu dojde až v následujících pracovních dnech. Jelikož je okamžikem zaplacení soudního poplatku v hotovosti na poště, stejně jako v případě kolků, postavena najisto faktická dispozice soudu s poukázanou částkou a je bez jakýchkoli pochybností potvrzeno, že účastník řízení skutečně soudní poplatek v souladu s pokyny soudu zaplatil. Jiný než shora uvedený výklad by byl přehnaně formalistický a protiústavní a nerespektoval by zásadu vyslovenou Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 2025/19, že otázku zachování lhůty pro zaplacení soudního poplatku je nutné vyložit tak, aby byl co nejvíce umožněn přístup ke spravedlnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
16. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá usnesení městského soudu, jímž bylo zastaveno dovolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku, a dále rozhodnutí vyšších soudů, jež se s tímto hodnocením ztotožnily, přičemž tak činí prostřednictvím stejných argumentů, které uplatňovala již v řízení před těmito soudy.
17. V nálezu ze dne 30. 3. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 9/20 (193/2021 Sb.) Ústavní soud vyslovil, že právo na přístup k soudu je v čl. 36 odst. 1 Listiny formulováno tak, že "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva ..." Na této formulaci je podstatná podmínka, že práva se lze domáhat "stanoveným postupem". Ústavní soud považuje "stanovený postup" upravený v napadeném ustanovení za přísný, avšak ústavně konformní. Každý poplatník nese vlastní odpovědnost za to, že se soudní poplatek dostane do dispozice soudu řádně a včas, bez ohledu na to, jaký způsob k jeho úhradě zvolí.
18. Ústavní soud v tomto nálezu dále poukázal na to, že poplatník má vícero způsobů placení soudního poplatku, konkrétně tři možnosti způsobu jeho úhrady. Výběr způsobu placení poplatku je na poplatníkovi, přičemž soud nemůže přikázat hrazení poplatku určitým způsobem, umožňuje-li zákon i formu jinou. Výchozím, zákonem upřednostňovaným způsobem úhrady soudního poplatku je platba na bankovní účet zřízený u České národní banky pro příslušný soud (§8 odst. 3 zákona o soudních poplatcích). Děje se tak buď bankovním převodem na tento účet anebo alternativně prostřednictvím poštovní poukázky. Další možností je zaplacení soudního poplatku v hotovosti na pokladně soudu. Třetí způsob pak spočívá v placení kolkovými známkami, byť s omezeními plynoucími z §8 odst. 4 zákona o soudních poplatcích. Ve vazbě na posledně zmíněný způsob placení soudních poplatků Ústavní soud zmínil, že náhradní lhůta ke splnění poplatkové povinnosti je lhůtou procesněprávní, a nikoli hmotněprávní, a to i po novelizaci zákona o soudních poplatcích provedené zákonem č. 296/2017 Sb. K tomuto názoru dospěl Ústavní soud v nálezech ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 2535/18, ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 2025/19 a ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 322/20, v nichž vyslovil, že lhůta k zaplacení soudního poplatku je zachována, byly-li posledního dne této lhůty kolkové známky předány k poštovní přepravě. Naproti tomu v případě bezhotovostního převodu nebo platbou poštovní poukázkou na poště splní účastník svou poplatkovou povinnost až okamžikem, kdy byla platba připsána na účet příslušného soudu, a při zaplacení soudního poplatku v hotovosti na pokladně soudu dnem, v němž zde platbu provedl. V těchto otázkách je judikatura Ústavního soudu (ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu) ustálena (viz např. usnesení ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. II. ÚS 26/09, usnesení ze dne 21. 10. 2020 sp. zn. I. ÚS 2035/20, usnesení ze dne 11. 5. 2020 sp. zn. II. ÚS 4093/19, usnesení ze dne 3. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 1970/20 a usnesení ze dne 3. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 1348/19).
19. Ústavní soud neshledal důvod se v předmětné věci od výše uvedené četné a ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle které je při placení soudního poplatku formou bezhotovostního převodu z hlediska včasnosti splnění poplatkové povinnosti rozhodný den, kdy je částka soudního poplatku skutečně připsána na účet soudu, odchýlit.
20. Požadavku, aby v případě bezhotovostního převodu byla částka odpovídající vyměřenému soudnímu poplatku připsána na účet příslušného soudu nejpozději v poslední den lhůty, však stěžovatelka v předmětné věci nedostála, což ostatně sama výslovně připouští, když dokonce uvádí, že jí je uvedená ustálená judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu známa. Ústavní soud se proto ztotožnil s názorem obecných soudů, že soudní poplatek byl stěžovatelkou zaplacen opožděně. Nepřihlédly-li tedy obecné soudy k opožděně zaplacenému soudnímu poplatku a řízení zastavily (§9 odst. 1 věta druhá a třetí zákona o soudních poplatcích), nelze v jejich postupu spatřovat porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces a přístup k soudu. Nelze navíc přehlédnout, že stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek ani v soudem určené lhůtě (dodatečné), ačkoli poplatková povinnost stěžovatelce vznikla a splatnost soudního poplatku nastala již s podáním dovolání [§4 odst. 1 písm. c) ve spojení s §7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích]. Zastavení řízení si tak stěžovatelka přivodila sama v důsledku své pasivity a liknavosti.
21. Ústavní soud konstatuje, že pro zastavení řízení byly v posuzované věci splněny zákonem stanovené podmínky, přičemž soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě vysvětlily, proč není podle jejich závěru soudní poplatek zaplacen včas. Poplatková povinnost je na úrovni povinnosti daňové a zákonodárce se (mj.) z důvodů četného obcházení zákona poplatníky rozhodl novelou zákona o soudních poplatcích provedenou zákonem č. 296/2017 Sb., pro zpřísnění právní úpravy. Pro stručnost Ústavní soud odkazuje na pečlivě odůvodněné usnesení Nejvyššího soudu.
22. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na zásadu vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým), podle které každý poplatník nese vlastní odpovědnost za to, že se soudní poplatek dostane do dispozice soudu řádně a včas, bez ohledu na to, jaký způsob k jeho úhradě zvolí.
23. Vnímá-li stěžovatelka postup soudů v předmětné věci jako nespravedlivý, Ústavní soud připomíná, že povinnost hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení, a proto bylo především na stěžovatelce (případně na jejím právním zástupci), aby zajistila včasné a řádné splnění této povinnosti. Neuhradila-li stěžovatelka soudní poplatek již při podání dovolání a ani v dodatečně poskytnuté lhůtě, nepostupovala v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt. Zastavení řízení tak bylo za daných okolností jen logickým a zákonem předvídaným důsledkem tohoto stěžovatelčina jednání.
24. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
25. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu