ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3671.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3671/2021-394
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Aniversario s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Bartoškova 1411/20, identifikační číslo osoby 63219743, zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, identifikační číslo osoby 47116617, zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 637/16, o zaplacení částky 337.093 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 215/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2021, č. j. 6 Cmo 126/2021-371, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.916,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 3. 2021, č. j. 16 Cm 215/2013-357, opravil v záhlaví usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2020, č. j. 16 Cm 215/2013-349 (výrok I.), zastavil dovolací řízení (výrok II.) a rozhodl, že žalobkyni se vrací soudní poplatek (výrok III.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku II., III. a IV., potvrdil (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné, soudy obou stupňů rozhodly správně a dle ustálené judikatury.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o zastavení dovolacího řízení, nikoliv v částech dalších; výrokem o vrácení soudního poplatku a o náhradě nákladů řízení se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda je splněna lhůta k zaplacení soudního poplatku, když je poslední den lhůty podána poštovní poukázka na poště k výplatě poukázané částky na účet soudu. Dovolatelka je přesvědčena, že lhůta byla zachována, neboť v předposlední den lhůty byla na poště podána poukázka k vyplacení poukázané částky.
Podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
Jak Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1958/2021, podle zákona o soudních poplatcích (ve znění účinném od 30. 9. 2017, tj. ode dne nabytí účinnosti zákona č. 296/2017 Sb.) má poplatník dvě možnosti (dva „pokusy“) k zaplacení soudního poplatku. Nesplní-li poplatník řádně svou poplatkovou povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání (srov. §4 odst. 1 a §7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), má možnost poplatkovou povinnost splnit ještě v dodatečné lhůtě, kterou mu soud stanovil ve výzvě k zaplacení poplatku (srov. §9 odst. 1, 2 zákona o soudních poplatcích). Zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí soudem (dodatečně) stanovené lhůty již nemůže mít jakýkoli význam. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, a ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18) zdůraznil, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) propadné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity.
Judikatura Nejvyššího soudu (včetně té recentní) je za jedno v závěru (srov. již zmíněné usnesení sp. zn. 21 Cdo 1958/2021), že poplatková povinnost účastníka řízení v případě úhrady soudního poplatku prostřednictvím bezhotovostního převodu (který může být uskutečněn bankovním převodem nebo prostřednictvím poštovní poukázky) je splněna dnem připsání platby na účet soudu, kdy je postavena najisto faktická dispozice soudu s poukázanou částkou a je bez jakýchkoli pochybností potvrzeno, že účastník řízení skutečně poplatek v souladu s pokyny soudu zaplatil (k tomu srov. právní závěr vyjádřený například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3616/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3698/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 29 ICdo 152/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2018, uveřejněné pod číslem 30/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. 24 Cdo 2111/2020). Ohledně včasnosti zaplacení soudního poplatku i judikatura Ústavního soudu zcela konzistentně aprobuje závěr obecných soudů, že za datum úhrady soudního poplatku je při bezhotovostní platbě považován den, kdy došlo k jeho připsání na účet soudu, a nikoli den, kdy dal plátce peněžnímu ústavu pokyn k provedení platby, resp. že povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu, neboť tímto okamžikem se dostane do faktické dispozice soudu (srov. bod 14. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 1588/20, a další usnesení Ústavního soudu zde uvedená).
Lze též poukázat na to, že Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20, uvedl, že právní úpravu zakotvenou v §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., považuje ve světle čl. 36 odst. 1 Listiny za přísnou, ale ústavně konformní z několika vzájemně provázaných důvodů (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 1970/20): „Třetí významný faktor tkví v existenci vícero způsobů placení soudního poplatku, konkrétně v trojí možnosti způsobu jeho úhrady, jehož volba usnadňuje poplatníkovi splnění jeho poplatkové povinnosti. Výběr způsobu placení poplatku je na poplatníkovi, přičemž soud nemůže přikázat hrazení poplatku určitým způsobem, umožňuje-li zákon i formu jinou. Výchozím, zákonem upřednostňovaným způsobem úhrady soudního poplatku je platba na bankovní účet zřízený u České národní banky pro příslušný soud (§8 odst. 3 ZSP). Děje se tak buď bankovním převodem na tento účet, anebo alternativně prostřednictvím poštovní poukázky. Další možností je zaplacení soudního poplatku v hotovosti na pokladně soudu. Třetí způsob pak spočívá v placení kolkovými známkami, byť s omezeními plynoucími z ustanovení §8 odst. 4 ZSP. Ve vazbě na posledně zmíněný způsob placení soudních poplatků se sluší zmínit, že náhradní lhůta ke splnění poplatkové povinnosti je lhůtou procesněprávní, a nikoli hmotněprávní, a to i po novelizaci zákona o soudních poplatcích provedené zákonem č. 296/2017 Sb. K tomuto názoru dospěl Ústavní soud v nálezech sp. zn. I. ÚS 2535/18 ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 2025/19 ze dne 21. 4. 2020 a sp. zn. IV. ÚS 322/20 ze dne 2. 6. 2020, v nichž vyslovil, že lhůta k zaplacení soudního poplatku je zachována, byly-li posledního dne této lhůty kolkové známky předány k poštovní přepravě. Naproti tomu v případě bezhotovostního převodu splní účastník svou poplatkovou povinnost až okamžikem, kdy byla platba připsána na účet příslušného soudu, a při zaplacení soudního poplatku v hotovosti na pokladně soudu dnem, v němž zde platbu provedl. V těchto otázkách je judikatura Ústavního soudu (ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu) ustálena (viz např. usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 2035/20, II. ÚS 4093/19 a III. ÚS 1348/19).“
V nyní projednávané věci soudy vyšly z toho, že žalobkyně podala proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2020, č. j. 6 Cmo 159/2019-332, dovolání, aniž současně zaplatila soudní poplatek. Soud prvního stupně ji proto usnesením ze dne 20. 11. 2020, č. j. 16 Cm 215/2013-349, vyzval k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě do 15 dnů od doručení výzvy s poučením, že v případě nezaplacení poplatku ve stanovené lhůtě bude řízení zastaveno, přičemž k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Výzva k zaplacení poplatku byla žalobkyni doručena dne 26. 11. 2020, lhůta k zaplacení tedy uplynula dne 11. 12. 2020. Soudní poplatek byl připsán na účet soudu až dne 14. 12. 2020.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pro posouzení toho, zda dovolatelka splnila svou poplatkovou povinnost včas či nikoliv, je rozhodné datum připsání částky na účet soudu, a uzavřel, že jestliže soud prvního stupně z důvodu opožděného zaplacení soudního poplatku formou poštovní poukázky dovolací řízení zastavil, nelze mu vytknout pochybení. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by uvedený závěr byl v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí.
Jestliže dovolatelka poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2095/2020, pomíjí, že v uvedeném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval odlišnou otázkou, a to zda lze přikročit k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, jestliže v poslední den lhůty k jeho úhradě poplatník prostřednictvím držitele poštovní licence požádal o prodloužení lhůty k uhrazení soudního poplatku, aniž by soud o takové žádosti rozhodl.
Případný pak není rovněž odkaz dovolatelky na závěry týkající se placení soudního poplatku kolkovými známkami vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani argumentace dovolatelky, že se odvolací soud nevypořádal s jejími námitkami a napadené usnesení je proto nepřezkoumatelné, neboť jde o námitku vady řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání však tvrzení této vady nezakládá.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 2. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu