ECLI:CZ:US:2022:1.US.1480.22.1
sp. zn. I. ÚS 1480/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Viktora Klímy, advokáta, sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. dubna 2022 č. j. 10 Ads 400/2021-44 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2021 č. j. 18 Ad 5/2021-63, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 3, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel v roce 2020 zaměstnával nevidomého zaměstnance. Dne 10. 8. 2020 stěžovatel s Úřadem práce České republiky - krajskou pobočkou pro hlavní město Prahu (dále jen "správní orgán") uzavřel dohodu o uznání za zaměstnavatele na chráněném trhu práce podle §78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. Dne 9. 10. 2020 stěžovatel požádal správní orgán o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce za 3. čtvrtletí roku 2020 podle §78a téhož zákona. Správní orgán rozhodnutím ze dne 15. 12. 2020 č. j.
ABA-T-1361/2020 stěžovateli přiznal na uvedeném příspěvku 29 200 Kč a ve zbylé části co do 14 600 Kč mu příspěvek nepřiznal. Podle správního orgánu měl stěžovatel za dané období nárok toliko na část příspěvku, protože dohodu o uznání za zaměstnavatele na chráněném trhu práce uzavřel až v průběhu čtvrtletí. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 22. 4. 2021 č. j. MPSV-2021/31847-421/1 zamítl odvolání stěžovatele a rozhodnutí správního orgánu potvrdil.
1. Následnou žalobu stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem. Podle městského soudu je uzavření uvedené dohody nutným předpokladem pro úspěšné uplatnění nároku na příspěvek. Její účinky přitom nastávají ex nunc, protože ze žádného zákonného ustanovení se nepodává opak, dohoda neobsahuje údaj, kdy nastávají její účinky, jde o konstitutivní akt.
1. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele. Nejvyšší správní soud označil za nesprávný výklad zákona o zaměstnanosti zastávaný stěžovatelem, podle kterého mu náleží příspěvek za celé čtvrtletí, je-li dohoda uzavřena ke dni rozhodnutí správního orgánu. Od 1. 1. 2012 se příspěvek na podporu zaměstnání osob se zdravotním postižením neposkytuje toliko na základě rozhodnutí úřadu práce, nýbrž je třeba uzavřít písemnou dohodu o vymezení chráněných pracovních míst (od 1. 1. 2018 o uznání za zaměstnavatele na chráněném trhu práce). Uvedená dohoda je pak subordinační veřejnoprávní smlouvou, která je ze své povahy konstitutivním aktem (srov. §159 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů). Proto její časové účinky nastávají ex nunc. Uzavření dohody je jedním z předpokladů úspěšného rozhodnutí o přiznání příspěvku. Stěžovatel proto podmínky splňoval až ode dne uzavření dohody v jeho věci, a správní orgán rozhodl správně, přiznal-li mu příspěvek pouze za danou část čtvrtletí.
2. Odkaz stěžovatele na rozsudek městského soudu ze dne 24. 11. 2020 č. j. 8 Ad 13/2017-24 není přiléhavý, protože v uvedené věci nešlo o to, zda je dohoda podmínkou pro vznik nároku, a městský soud tehdy vycházel z judikatury vztahující se k právnímu stavu před 1. 1. 2012. Tvrdí-li stěžovatel, že správní orgány nerozhodovaly o skutkovém stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí, jeho úvahy se s podstatou věci míjí. Rozhodné je, že stěžovatel nesplňoval podmínky pro přiznání nároku po celé období. Jde sice o výklad přísnější, text zákona je však jasný. Není ani rozhodné, zda správní orgán stěžovatele na nutnost uzavření dohody neupozornil.
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel tvrdí, že mu náleží nárok na příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce za celé 3. čtvrtletí 2020. Stěžovatel tvrdí, že splnil všechny tři zákonné podmínky: 1) zaměstnává více než 50 % osob se zdravotním postižením, 2) doručil žádost o příspěvek správnímu orgánu ve stanovené lhůtě a 3) je tzv. bezdlužný (srov. rozsudek městského soudu sp. zn. 8 Ad 13/2017). Správní soudy pak dovodily nad rámec zákona další podmínku spočívající v uzavření dohody o uznání za zaměstnavatele na chráněném trhu práce po dobu celého čtvrtletí, za které se příspěvek žádá. Je přitom nerozhodné, kdy byla dohoda uzavřena, byla-li uzavřena ke dni vydání rozhodnutí o přiznání příspěvku. Správní soudy se proto v napadených rozhodnutích odchýlily od "osvědčené a časem prověřené" judikatury správních soudů, podle které se rozhoduje podle skutkového stavu v době rozhodnutí. Správní orgán nadto na pracovišti stěžovatele dříve provedl místní šetření, při kterém se nikdo nezmínil o nutnosti uzavřít uvedenou dohodu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady stanovené §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, poněvadž stěžovatel jako advokát nemá povinnost být zastoupen jiným advokátem [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
1. Námitky stěžovatele v nyní posuzované věci směřují proti výkladu a použití §78 a 78a zákona o zaměstnanosti provedeného správními soudy. Jak se z napadených rozhodnutí podává, stěžovatel uplatnil totožné námitky již v předchozích fázích řízení. Krajský soud i Nejvyšší správní soud veškerá tvrzení, která se objevují v ústavní stížnosti, vypořádal. Zejména z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu se podává, že uzavření dohody o uznání za zaměstnavatele na chráněném trhu práce je předpokladem pro přiznání uvedeného příspěvku již s účinností roku 2012, přičemž stěžovatelem odkazovaná judikatura se netýká posuzovaného problému a je v rozhodné části zastaralá. Navíc uvedená dohoda z podstaty samotného institutu veřejnoprávní smlouvy nemá zpětné časové účinky. Nejvyšší správní soud proto srozumitelným způsobem, za použití argumentace s racionálně-logickým základem, vyvrátil stěžejní námitky stěžovatele, zejména že správní orgány v jeho věci dovodily nad rámec zákona další podmínku pro přiznání nároku na příspěvek. Stejně tak se Nejvyšší správní soud vypořádal s tvrzením o porušení zásady rozhodovat o skutkovém stavu ke dni rozhodnutí, a také s tím, že správní orgán stěžovatele na místním šetření neupozornil na nutnost mít uzavřenou uvedenou dohodu.
2. Stěžovatel však v ústavní stížnosti argumentaci Nejvyššího správního soudu nijak nereflektuje a opakuje tytéž námitky, které Nejvyšší správní soud již náležitě vypořádal. Stěžovatel proti závěrům správních soudů nepředkládá žádnou argumentaci, která by směřovala k jejich vyvrácení. Ústavní soud proto nemá jakýkoli podklad argumentaci správních soudů považovat za excesivní. Jejich závěry o použití a výkladu zákona o zaměstnanosti a podmínek nároku na příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce přitom vychází z ustálené judikatury a odborné literatury. Správní soudy se také se samou podstatou námitek stěžovatele vypořádávají. Odůvodnění napadených rozhodnutí proto nejsou svévolná, a napadená rozhodnutí představují projev soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
3. Ústavní soud v závěrech napadených rozhodnutí ústavněprávně relevantní pochybení neshledal. To platí tím spíše, jde-li o věc tzv. bagatelní pro výši peněžité částky, o kterou v ní jde. Ústavní soud je oprávněn ústavní stížnosti v takových věcech odmítnout (až na výjimky) bez dalšího jako zjevně neopodstatněné (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1809/20, ze dne 14. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 2932/20 či ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Stěžovatel nadto tzv. bagatelnost své věci nereflektuje. Nepřináší žádná tvrzení směřující k prokázání nutného předpokladu, že jeho věc je v tomto směru kvalitativně či kvantitativně výjimečná (srov. např. bod 14 a násl. usnesení ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1466/21 či bod 22 usnesení ze dne 15. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 463/22). Ústavní soud takové okolnosti u nyní posuzované věci neshledal.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu