ECLI:CZ:US:2022:1.US.1490.22.1
sp. zn. I. ÚS 1490/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Stanislava Sosnovce, zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou Ph.D., advokátkou se sídlem Francouzská 4, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022 č. j. 23 Cdo 2362/2021-249, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listin základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení o odmítnutí jeho dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021 č. j. 26 Co 56, 57/2021-255, vydaného v řízení o zaplacení částky 481 750,- Kč s příslušenstvím.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel jako žalobce se proti žalovanému Vítu Konopiskému, DiS. (dále jen "žalovaný") u Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") domáhal zaplacení výše uvedené částky s příslušenstvím. Žalobě okresní soud nevyhověl a doplňujícím rozsudkem přiznal stěžovateli toliko část nákladů řízení ve výši 1 200,- Kč. Krajský soud v Praze výrok ve věci samé potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit náhradu nákladů řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 12 777,- Kč.
Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že dovolání není přípustné. Stěžovatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž soudu předestřel k řešení otázku "možnosti novace závazku v podobě termínu pro předání díla v souvislosti s platností sjednané smluvní pokuty" a otázku "možnosti zjištění obsahu závazku v podobě sjednání termínu předání díla zjištěného podle příslušných zákonných kritérií výkladu, opět ve vztahu k souvislosti s platností sjednané smluvní pokuty", jakožto otázky dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené.
Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel nenapadl dovoláním závěr odvolacího soudu, který tento soud učinil ve shodě s okresním soudem, že návrh smluvních sankcí učiněný žalobcem dne 13. 12. 2018 nebyl ze strany žalovaného akceptován. I když se stěžovatel ve své polemice tohoto závěru dotýká, nenapadá jej způsobile, což vede dovolací soud k závěru, že založil-li odvolací soud svůj závěr na více na sobě nezávislých důvodech (jako tomu bylo v předmětné věci) a jeden z těchto důvodů nemohl být podroben dovolacímu přezkumu, ať již proto, že nebyl dovoláním dotčen nebo že otázka, která se týká tohoto dovolacího důvodu, nesplňuje předpoklady vymezené v ust. §237 o. s. ř., nemůže další (byť jinak způsobilý dovolací důvod) naplnit předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. "Nezpůsobilost" napadení tohoto závěru spatřuje dovolací soud v tom, že stěžovatel nespojil s tímto důvodem žádnou konkrétní otázku, která by vyhovovala požadavkům §237 o. s. ř.
Stěžovatel argumentuje porušením práva na spravedlivý (řádný) proces, které shledává v nedostatečném odůvodnění odmítavého usnesení dovolacího soudu, které se nezabývalo řešením stěžovatelem v dovolání řádně předestřené otázky, v praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Stěžovatel je přesvědčen, že napadené usnesení bylo jen "formálně" odůvodněno jako nepřípustné, s poukazem na další důvod, na kterém spočívá závěr odvolacího soudu, jenž nebyl stěžovatelem v dovolání řádně napaden. Namítá, že odůvodnění napadeného usnesení nesplňuje požadavek na řádné odůvodnění, jestliže z něj nelze zjistit odpověď na jím formulovanou právní otázku a s ní spojený názor dovolacího soudu na tuto problematiku. Zjištění dovolacího soudu o shodném závěru odvolacího soudu s okresním soudem o neakceptaci návrhu stěžovatele žalobcem na stanovení sankčních poplatků za nedodržení termínu předání díla není správný, neboť takový shodný závěr ze strany krajského soudu učiněn nebyl, což stěžovatel výslovně podrobně rozvedl ve svém dovolání. Namítá, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby spojil svůj nesouhlas s formulací konkrétní otázky odůvodňující přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., jestliže takový závěr ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu neexistuje, neboť oba civilní soudy se v této otázce pohybovaly jen v rovině teoretických, resp. hypotetických úvah. Právě z důvodu jisté nekonkrétnosti těchto závěrů měl dovolací soud přistupovat k dovolání stěžovatele "vstřícněji", jak to předpokládají závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 354/15.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ však v předmětné věci nejde.
V souvislosti s argumentací stěžovatele považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Přezkum tak má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, který představuje sjednocování judikatury, a z tohoto důvodu jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové i formální požadavky (k tomu srov. body 27 až 39 odůvodnění stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), a proto je předepsáno i povinné právní zastoupení advokátem. Neobsahuje-li dovolání řádnou specifikaci toho, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, které je nutné provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně a dostatečně určitě tak, aby dovolací soud mohl v rámci přezkumu reagovat na kvalifikovanou polemiku účastníků řízení s právními závěry uvedenými v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, nebyly tak splněny předpoklady pro řádný přezkum dovolacím soudem. Jinak řečeno, dovolatel tak vlastním pochybením nesplnil základní argumentační povinnost dovolatele vůči dovolacímu soudu.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se po dovolacím soudu při posuzování splnění předpokladů přípustnosti dovolání domáhá jisté "shovívavosti", resp. "vstřícnosti" za situace, v níž, jak sám připouští, předložil dovolacímu soudu k řešení jím formulovanou jen jednu právní otázku (dosud podle jeho názoru v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou), na níž závisel závěr odvolacího soudu. Jeho tvrzení, že tak učinil proto, že se neztotožnil s tvrzením o shodě závěrů obou civilních soudů v další, jím neformulované právní otázce, však s ohledem na platnou judikaturu Nejvyššího soudu neobstojí.
Judikatura Ústavního soudu klade na Nejvyšší soud při posuzování splnění obsahových náležitostí dovolání požadavky plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny. Z nálezu sp. zn. I. ÚS 354/15 (obdobně srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2071/20 a I. ÚS 2904/20) vyplývá závěr, aby Nejvyšší soud posuzoval dovolání podle celého jeho obsahu a interpretoval a aplikoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu takovým způsobem, aby dovolateli v konečném důsledku nebránil v realizaci jeho práva na soudní ochranu, resp. aby se při interpretaci obsahu dovolání vyhnul tzv. přepjatému formalismu. Dovolatelé totiž nejsou mnohdy schopni zákonu odpovídající požadavky formulovat zřetelně, srozumitelně a výstižně tak, aby bylo bez jakýchkoli pochybností jasné, jaký má být přesný obsah jejich dovolání. Taková nejasnost by neměla být na újmu celkovému záměru a vůli dovolatele. Výše uvedené specifické okolnosti však na nyní projednávaný případ nedopadají. Dovolacímu soudu proto nelze vytknout nerespektování závěrů stěžovatelem namítaného nálezu sp. zn. I. ÚS 354/15.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že v napadeném usnesení dovolacího soudu nezjistil žádnou vadu, která by odůvodňovala jeho zásah. Dovolací soud při posouzení přípustnosti dovolání nezasáhl do základních práv stěžovatele a jím uvedené závěry nevyplývají ze svévolného či přepjatě formalistického rozhodování.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu