ECLI:CZ:US:2022:1.US.1529.22.1
sp. zn. I. ÚS 1529/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti X, zastoupené JUDr. Michalem Stupkou, advokátem, sídlem Družstevní 1395/8, Praha 4 - Nusle, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 7. dubna 2022 č. j. 1 VZT 232/2019-151, rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 7. února 2022 sp. zn. 1 KZV 215/2013 a opatření Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru daní, 3. oddělení, ze dne 24. září 2021 č. j. NCOZ-679-2552/TČ-2016-412303-C-F, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru daní, 3. oddělení, sídlem P.O. BOX 41, Praha 5 - Zbraslav, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV, Odbor daní, 3. oddělení (dále jen "policejní orgán"), vede pod shora uvedenou spisovou značkou trestní stíhání obviněného F. S. a spol. pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. V souvislosti s tímto trestním stíháním rozhodla státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") usnesením ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. 1 KZV 215/2013 o zajištění finančních prostředků ve výši 647 827 117 Kč na účtu stěžovatelky vedeném u Liechtensteinische Landesbank (Österreich) AG, WIEN. Stížnosti stěžovatelky a obviněného F. S. proti usnesení městského státního zastupitelství Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 28. 1. 2019 sp. zn. 44 To 11/2019 zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
3. Nutno dodat, že proti usnesení státní zástupkyně městského státního zastupitelství ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. 1 KZV 215/2013 a usnesení městského soudu ze dne 28. 1. 2019 sp. zn. 44 To 11/2019 podala stěžovatelka ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. I. ÚS 1322/19 odmítnuta.
4. V záhlaví specifikovaným opatřením policejního orgánu bylo v uvedené trestní věci podle §65 odst. 2 trestního řádu M. S., jednajícímu jménem stěžovatelky, odepřeno právo nahlédnout do spisu s odůvodněním, že pro to byly závažné důvody. Z rozhodnutí policejního orgánu se podává, že mu byla M. S. doručena písemnost s názvem "Předložení plné moci, Žádost o vyrozumívání o úkonech a dále umožnění nahlédnutí do trestního spisu", jejíž přílohou byl anglicky psaný dokument "Power of attorney" s českým předkladem. Podle tohoto dokumentu byla stěžovatelkou udělena M. S. plná moc, a to v rozsahu zastoupení ve všech druzích řízení včetně řízení trestního, která jakkoliv souvisejí se zajištěním finančních prostředků ve výši 647 827 117 Kč na bankovním účtu stěžovatelky u příslušné rakouské banky. Z uvedeného důvodu M. S. požádal o vyrozumívání o úkonech trestního řízení a o nahlédnutí do trestního spisu. Policejní orgán dospěl k závěru, že M. S. nesvědčí postavení zmocněnce zúčastněné osoby, a proto jeho žádosti o nahlédnutí do spisu nevyhověl. Bližší odůvodnění rozhodnutí si vyhradil mimo odůvodnění vydaného opatření tak, aby nebyly informace pocházející z trestního řízení vyzrazeny v neveřejné části trestního řízení neoprávněné osobě. Písemné odůvodnění svého postupu pak předložil městskému státnímu zastupitelství spolu s podnětem M. S. k přezkoumání daného opatření.
5. Městské státní zastupitelství k žádosti M. S. o přezkoumání rozhodnutí policejního orgánu shora uvedeným rozhodnutím jmenovanému sdělilo, že shledalo rozhodnutí o odepření nahlédnutí do spisu důvodným. Ve shodě s policejním orgánem dospělo k závěru, že existují závažné důvody, pro které lze odepření nahlédnutí do spisu považovat za důvodné. Konkrétně uvedlo, že spisový materiál obsahuje důkazy o trestné činnosti obviněného F. S. a dalších obviněných, a to včetně citlivých osobních informací. Dále konstatovalo, že od počátku řízení bylo na základě zjištěných skutečností zřejmé, že finanční prostředky na příslušném účtu v Rakousku pocházejí s největší pravděpodobností z prodeje společnosti v České republice, a o dislokaci těchto finančních prostředků rozhodoval obviněný F. S. Proto byly označeny jako jeho faktický majetek a shodně byl označen jeho vztah k jím ovládané společnosti, za jejíž prodej byly finanční prostředky tzv. na oko převedeny na stěžovatelku. Tedy jak prodaná společnost, tak finanční prostředky z prodeje jsou fakticky jeho majetkem, který ovládá přes stěžovatelku. Zplnomocněným zástupcem stěžovatelky je R. S. A., který se prokazatelně v den zajištění pokoušel převést finanční prostředky z předmětného účtu, přičemž byla doložena i jemu udělená plná moc dne 4. 1. 2016 na dobu dvanácti měsíců, což již uplynulo a jiná plná moc zjištěna nebyla. Osobou R. S. A. byla udělena i předmětná plná moc M. S., která byla ověřena na Kypru a následně byla tato listina doložena v České republice. Z uvedených důvodů nemohlo být podle městského státního zastupitelství žádosti M. S. o nahlédnutí do spisu vyhověno.
6. K podnětu M. S. učiněnému jménem stěžovatelky přezkoumalo věc v rámci výkonu dohledu podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, také Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství"), které rovněž vyhodnotilo podnět jako nedůvodný a jako takový ho odložilo. Shledalo, že dozorová státní zástupkyně městského státního zastupitelství v rámci své procesní činnosti věcně ani formálně nepochybila. Za jediné její pochybení považovalo absenci závěru k namítaným průtahům policejního orgánu, avšak vzhledem k tomu, že ani případné přiznání důvodnosti této námitky by na věcné závěry přezkoumání postupu policejního orgánu nemělo žádný vliv (lhůta pro přezkoumání důvodů odepření nahlédnutí do spisu není zákonem explicitně stanovena a rychlost přezkoumání žádosti státní zástupkyní průtahy nevykazuje), nebyla absence zmíněného závěru vyhodnocena jako relevantní pro učinění dalších opatření. K meritu věci vrchní státní zastupitelství zdůraznilo, že v posuzovaném případě byl postup policejního orgánu písemně zdůvodněn, byť s ohledem na povahu věci a důkazní situaci nebylo odůvodnění poskytnuto právnímu zástupci žadatele (M. S.) a tedy zveřejněno, ale bylo poskytnuto toliko dozorující státní zástupkyni. Vzhledem k tomu, že závěr o procesním postavení příslušného žadatele a jeho dovolávání se ochrany jeho blíže nespecifikovaných práv nebyl v dosavadním řízení dostatečně důkazně objasněn ani žadatelem řádně odůvodněn a doložen, bylo podle vrchního státního zastupitelství na základě zjištěných skutečností možno akceptovat vyrozumění městského státního zastupitelství v rozsahu a podobě, v jaké bylo učiněno, resp. procesní činnost dozorové státní zástupkyně byla posouzena jako zákonná.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že jí bylo napadenými rozhodnutími odepřeno právo na spravedlivý proces. Tvrdí, že je osobou zúčastněnou na předmětném trestním řízení ve smyslu §42 trestního řádu a že součástí práva na spravedlivý proces je právo na rovnost účastníků řízení. Podrobně rozebírá obsah napadených rozhodnutí a poukazuje na §65 odst. 2 trestního řádu s tím, že případné odepření práva nahlížet do spisu musí být řádně odůvodněno, což se podle jejího přesvědčení v posuzované věci nestalo. Má za to, že z napadených rozhodnutí nevyplývá, proč jí nebylo umožněno nahlížet do spisu, a že jde proto o rozhodnutí nepřezkoumatelná vykazující znaky svévole. Opětovně poukazuje na to, že byla řádně zastoupena právním zástupcem na základě plné moci, která byla rovněž řádně ověřena.
8. Současně stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší návrh na přednostní projednání věci z důvodu naléhavosti podle §39 zákona o Ústavním soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Ústavní soud opakovaně judikuje, že jeho zásah do probíhajícího přípravného řízení je možný jen za splnění velmi přísných podmínek [srov. např. nález ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 3221/09 (N 197/58 SbNU 741)]. Je tomu tak proto, že jde o první stadium trestního řízení, přičemž na rozhodování a postup orgánů činných v trestním řízení není možno na samotném počátku celého řízení klást takové nároky, jako na rozhodnutí a postup soudu v hlavním líčení. Taktéž v tomto stadiu není známo, zda vůbec řízení postoupí do dalšího stadia, a tedy zda se základní práva a svobody dotčené osoby i nadále budou nacházet v ohrožení. Rovněž i v případě, že by se v řízení vyskytla pochybení, která by bylo možno považovat za porušení základních práv či svobod, orgány činné v trestním řízení mají možnost tato zhojit v případném dalším průběhu řízení.
12. Zásah do rozhodnutí učiněného v přípravném řízení je tedy možný jen výjimečně, a to tehdy, je-li takové rozhodnutí projevem zjevné libovůle orgánů činných v trestním řízení a zároveň stěžovateli hrozí neodvratná újma, která je nenapravitelná v dalším průběhu řízení (srov. např. nález ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2520/14 (N 191/75 SbNU 155), usnesení ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 693/06 (U 14/43 SbNU 655) aj.).
13. Ústavní soud zdůrazňuje, že žádné ústavně zaručené základní právo na zpřístupnění spisového materiálu, jež tvoří podklad k usnesení o zahájení trestního stíhání, neexistuje. Z výše uvedeného plyne, že vydání usnesení o zahájení trestního stíhání vyžaduje nižší standard zjištěných skutečností, důkazů i odůvodnění než rozhodnutí, jímž se přípravné řízení končí, nebo dokonce než rozsudek ve věci samé. Logicky tak i požadavek na kontradiktornost řízení, spočívající v tomto ohledu v seznámení obhajoby obviněného, a tím spíše zúčastněných osob, s veškerými skutečnostmi a důkazy, které byly před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání zjištěny a které jej odůvodňují, může být limitován důležitými důvody, právě například taktikou vyšetřování, přičemž na takový postup výslovně pamatuje §65 odst. 2 trestního řádu (srov. usnesení ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2577/20).
14. V nyní posuzované věci bylo stěžovatelce coby zúčastněné osobě ve fázi přípravného řízení odepřeno nahlédnutí do spisu z důvodu obavy, aby nebyly informace pocházející z trestního řízení vyzrazeny v neveřejné části trestního řízení neoprávněné osobě. Svá rozhodnutí přitom orgány činné v trestním řízení řádně zdůvodnily. Městské státní zastupitelství, se kterým se ztotožnilo i vrchní státní zastupitelství, mimo jiné uvedlo, že finanční prostředky na příslušném účtu v Rakousku pocházejí s největší pravděpodobností z prodeje společnosti v České republice, že o jejich dislokaci rozhodoval obviněný F. S. a že jak prodaná společnost, tak finanční prostředky z prodeje jsou fakticky jeho majetkem, který ovládá přes stěžovatelku. Zplnomocněným zástupcem stěžovatelky byl R. S. A., který se prokazatelně v den zajištění pokoušel převést finanční prostředky z předmětného účtu, přičemž byla doložena i jemu udělená plná moc dne 4. 1. 2016 na dobu dvanácti měsíců, což již uplynulo a jiná plná moc zjištěna nebyla. Zmíněnou osobou byla udělena i předmětná plná moc M. S. (sub body 3 a 4). Příslušné orgány činné v trestním řízení se tedy podnětem stěžovatelky, resp. jejího právního zástupce, řádně zabývaly a rozhodly o něm v souladu s ústavněprávními požadavky kladenými na jejich rozhodování příslušnými zákonnými ustanoveními (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1152/18). Takový postup orgánů činných v trestním řízení nelze považovat za nelegitimní. Nelze dovodit, že by účinná ochrana ústavně zaručených základních práv či svobod vyžadovala, aby každý obviněný (a tím spíše zúčastněná osoba) v trestním řízení byl seznámen s celým dosavadním rozsahem spisového materiálu již v průběhu přípravného řízení.
15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí nic k tomu, zda a případně jakým způsobem nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení způsobil takový zásah do jejích práv, který by již později v dalším průběhu trestního řízení nebyl odstranitelný vůbec, či by bylo možno jej zvrátit jen velice obtížně. Žádná ze stěžovatelkou uplatněných námitek nesvědčí o byť potenciálním porušení některého jejího ústavně zaručeného základního práva či svobody.
16. Po přezkoumání napadených rozhodnutí je zřejmé, že v popsaném postupu a rozhodování orgánů činných v trestním řízení nejde o svévoli, ale naopak že jejich postup vychází z příslušných ustanovení trestního řádu (§65 odst. 2 trestního řádu) a je dostatečně odůvodněn.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
18. V takovém případě již nebylo třeba zvlášť rozhodovat o návrhu stěžovatelky na přednostní projednání věci, neboť právní osud ústavní stížnosti sdílí i návrh na přednostní projednání podle §39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu