ECLI:CZ:US:2022:1.US.154.22.1
sp. zn. I. ÚS 154/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele: H. T. N., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 284/2021-33 ze dne 16. 11. 2021, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 A 241/2018-72 ze dne 27. 7. 2021, rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců č. j. MV-107297-4/SO-2018 ze dne 17. 10. 2018 a rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM-1230-15/ZR-2018 ze dne 10. 7. 2018, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Namítané porušení ústavně zaručených práv či svobod
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života zaručené v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Orgány veřejné moci dále podle stěžovatele nevzaly v potaz nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje
2. Stěžovateli jako státnímu příslušníkovi Vietnamské socialistické republiky byla napadeným rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále jen "ministerstvo") podle §77 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), zrušena platnost povolení k trvalému pobytu a byla mu stanovena lhůta 30 dnů k vycestování z území České republiky. Platnost povolení k trvalému pobytu byla stěžovateli zrušena, protože byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 50 T 9/2017 ze dne 6. 9. 2017 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 9 roků pro spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel byl již v minulosti odsouzen za trestnou činnost trestními příkazy Okresního soudu v Děčíně a Okresního soudu v České Lípě. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "komise") napadeným rozhodnutím zamítla odvolání stěžovatele a rozhodnutí ministerstva potvrdila.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl správní žalobu stěžovatele proti rozhodnutí komise jako nedůvodnou. Dospěl k závěru, že v případě stěžovatele převážil s ohledem na závažnost jím způsobeného trestného činu veřejný zájem na ochraně veřejného pořádku nad zájmem stěžovatele, a to v souladu s požadavky vyplývajícími ze Směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. 11. 2003, o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty. Stran namítané nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele uzavřel, že nebylo povinností komise se jí zabývat, neuvedl-li před podáním správní žaloby nic ke svému soukromému a rodinnému životu. Dále uvedl, že ačkoli takovou situaci nelze a priori vyloučit, rozhodnutím o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle §77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců zpravidla nedojde k porušení čl. 8 Úmluvy. Tvrzené manželství stěžovatele bylo rozvedeno již 10. 6. 2011 a z obsahu správního spisu nevyplývalo, že by nezletilý B. Ch. V. byl synem stěžovatele - jím zmiňované rodinné vazby a jejich intenzita proto působí značně nevěrohodně. Nejvyšší správní soud (dále též jako "NSS") se ztotožnil se závěry krajského soudu, a proto kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu zamítl napadeným rozsudkem jako nedůvodnou.
III. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozděluje svoji argumentaci do dvou okruhů a lze ji shrnout následovně: Zaprvé, napadenými rozhodnutími bylo nepřiměřeně zasaženo do stěžovatelova práva na ochranu rodinného a soukromého života. Odkazuje přitom na četnou judikaturu Ústavního soudu a především Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Orgány veřejné moci nezohlednily specifická kritéria a okolnosti jeho věci. Stěžovatel zdůrazňuje, že na území České republiky žije již od roku 2001 (tedy přes 20 let), utvořil si pevné, hluboké a intenzivní společenské a rodinné vazby; odnětí pobytového oprávnění by proto muselo vycházet z velmi závažných důvodů. Stěžovatel byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, což má svědčit o tom, že povede řádný život. Správní orgány a soudy své závěry o přiměřenosti zásahu omezily pouze na pasivitu stěžovatele při uvádění rozhodných skutečností. Stěžovatel doplňuje, že jeho budoucí snahy o získání jakéhokoli pobytového oprávnění na území České republiky budou fakticky nemožné, neboť se příslušné správní orgány k žádostem o udělení pobytového oprávnění žadatelů se záznamem v trestním rejstříku staví negativně. Nucené vycestování stěžovatele a odloučení od nejbližších rodinných příslušníků na dobu předem nepředvídatelnou by v důsledku mohly znamenat definitivní zpřetrhání vazeb k jeho nezletilým dětem a k rozpadu fungující rodiny.
5. Zadruhé, v napadených rozhodnutích nebyl dostatečně posouzen nejlepší zájem nezletilých dětí stěžovatele - synů B. Ch. V. a H. Ch. H. Stěžovatel i v této souvislosti odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu a ESLP. Orgány veřejné moci se hlediskem nejlepšího zájmu dítěte de facto odmítly zabývat, jestliže konstatovaly, že v důsledku stěžovatelovy pasivity neměly povinnost podrobněji zjišťovat skutkový stav, resp. že informace získané z cizineckého informačního systému jsou dostačujícím základem pro poměřování přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života. Nejlepší zájem nezletilých nebyl v napadených rozhodnutích materiálně obsažen, ačkoli orgány veřejné moci jsou povinny ex officio nejlepší zájem dítěte zjišťovat. Stěžovatel o nezletilé děti denně pečoval od jejich narození až do doby nástupu do výkonu trestu. Nezletilé děti se narodily na území České republiky, prožily zde celý jejich dosavadní život a vytvořily si zde kulturní a sociální vazby; nepřipadá v úvahu, aby se vrátily společně se stěžovatelem do "domovského státu", ke kterému nemají žádný vztah.
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Postup ve správním a následném soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda je podaný výklad práva ústavně konformní, resp. není-li zatížen svévolí či libovůlí.
9. Podstatou argumentace stěžovatele je, že správní orgány v řízení o zrušení platnosti jeho povolení k trvalému pobytu nezohlednily přiměřenost napadených rozhodnutí do jeho práva na rodinný a soukromý život a s tím související nejlepší zájem jeho nezletilých dětí [argumentace stěžovatele je téměř totožná s argumentací uplatněnou v ústavní stížnosti jiného stěžovatele (ve skutkově a procesně obdobné věci), s níž se Ústavní soud zabýval v usnesení sp. zn. I. ÚS 2554/20 ze dne 3. 11. 2020 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), kterým byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná].
10. Ústavní soud nejprve zdůrazňuje, že žádné ústavně zaručené subjektivní právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje; je věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území [srov. např. bod 53 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 41/17 ze dne 27. 11. 2018 (N 189/91 SbNU 329; 16/2019 Sb.); viz též rozsudek ESLP ve věci Amuur proti Francii ze dne 25. 6. 1996 č. stížnosti 19776/92, §41). Nicméně lze stěžovateli přisvědčit v tom, že z požadavků čl. 8 Úmluvy vyplývá, že v imigračních řízeních je nutné posuzovat přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827) ze dne 11. 6. 2014, rozsudek ESLP ve věci Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku ze dne 31. 1. 2006 č. stížnosti 50435/99, §28, stěžovatelem citovaný rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Üner proti Nizozemsku ze dne 18. 10. 2006
č. stížnosti 46410/99, §57-58, či krajským soudem citovaný rozsudek NSS č. j. 6 Azs 422/2017-29 ze dne 14. 3. 2018].
11. Po seznámení s napadenými rozhodnutími Ústavní soud dospěl k závěru, že v nich nejsou takové ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho ingerenci. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vyložil, že zákon o pobytu cizinců neukládá správnímu orgánu zabývat se ex officio v odůvodnění rozhodnutí podle §77 odst. 1 tohoto zákona přiměřeností rozhodnutí v souvislosti s dopadem zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu do soukromého a rodinného života cizince, neuplatnil-li cizinec zcela konkrétní námitku k této problematice (viz bod 30 a tam citovaný rozsudek NSS č. j. 2 Azs 144/2020-33 ze dne 23. 3. 2020); Ústavní soud již v minulosti shledal uvedený závěr ústavně konformním (srov. bod 14 usnesení sp. zn. III. ÚS 2764/20 ze dne 20. 10. 2020).
12. Stěžovatel žádnou dostatečně konkretizovanou námitku v nyní projednávané věci v řízení před správními orgány nevznesl. Správní orgány ve svých rozhodnutích úvahy o zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele - byť v obecné rovině - předestřely, zejména s přihlédnutím k závažnosti jím spáchané trestné činnosti (viz str. 4 rozhodnutí ministerstva a rozhodnutí a str. 5 a 6 rozhodnutí komise). Při posouzení věci vycházely téměř výlučně ze skutečností zjištěných z cizineckého informačního systému a vlastní úřední činnosti, avšak bylo tomu tak proto, že stěžovatel (ačkoli v odvolacím řízení zastoupen advokátem) zůstával v řízení pasivní a nepředložil žádné relevantní skutečnosti a konkrétní argumentaci ve svůj prospěch. V této souvislosti Ústavní soud již v minulosti uvedl: "Byť je řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu zahajováno z úřední povinnosti, musí být primárně na účastníku samém, aby příslušným orgánům poskytl veškeré informace a podklady, které by mu při posouzení přiměřenosti dané situace pomohly jeho trvalý pobyt zachovat" (bod 8 usnesení sp. zn. I. ÚS 2554/20); obdobný závěr vyslovil v napadeném rozsudku s odkazem na svoji judikaturu i NSS (viz bod 22 a tam citované rozhodnutí).
13. Krajský soud i NSS se následně uplatněnou námitkou nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele - v intencích stěžovatelem předestřené argumentace, která byla poprvé přednesena až ve správní žalobě - zabývaly. Krajský soud v napadeném rozsudku poukázal kromě pasivity stěžovatele ve správním řízení na jeho rodinné vazby a vyvodil z nich závěry o nedůvodnosti jeho námitky (viz body 27 a 28). Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku závěry správních orgánů a krajského soudu výslovně aproboval, mj. s odkazem na svoji předchozí judikaturu (viz bod 30). Námitka, že se orgány veřejné moci nezabývaly přiměřeností dopadů rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu, tedy není důvodná.
14. Stejný závěr je nezbytné učinit ve vztahu k námitce nezohlednění nejlepšího zájmu nezletilých dětí, kterou poprvé uplatnil až v kasační stížnosti a která úzce souvisí s již vypořádanou argumentací ohledně nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele. Opět lze přisvědčit stěžovateli, že z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu či ESLP vyplývá, že (případné) rozdělení rodiny představuje závažný zásah do základních lidských práv, a je proto třeba, aby se opíralo o dostatečně pádné argumenty plně zohledňující zájem dítěte, který má být středobodem úvah [viz např. bod 33 nálezu sp. zn. I. ÚS 2903/14 (N 94/77 SbNU 377) ze dne 12. 5. 2015, rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii ze dne 13. 7. 2000 č. stížnosti 39221/98 a 41963/98 nebo rozsudek ESLP ve věci Mennesson proti Francii ze dne 26. 6. 2016 č. stížnosti 65192/11, §46]. Uvedené znamená, že jsou orgány veřejné moci povinny zabývat se pečlivě nejlepším zájmem dítěte při rozhodování, neznamená však absolutní povinnost rozhodnout jen v souladu s nejlepším zájmem dítěte (srov. bod 49 stěžovatelem citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 950/19 ze dne 14. 4. 2020).
15. Správní orgány rodinné poměry stěžovatele sice posoudily pouze optikou jim dostupných informací; důvodem ovšem byla již zmíněná pasivita stěžovatele, který ani v ústavní stížnosti dostatečně nekonkretizuje důvody, jež by byly způsobilé ovlivnit případnou úvahu o (ne)dotčení zájmů jeho dětí. Skutečnost, že se nezletilé děti narodily na území České republiky a žijí zde, nutně a automaticky neznamená osvědčení tvrzení v ústavní stížnosti, že jejich přestěhování do domovského státu otce "nepřipadá v úvahu". Varianta přesídlení celé rodiny do Vietnamu není navíc zdaleka jediné představitelné řešení následků odejmutí povolení k trvalému pobytu stěžovateli (srov. bod 9 usnesení sp. zn. I. ÚS 2554/20 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1370/21 ze dne 27. 7. 2021). Nezletilé děti se již musely obejít bez péče stěžovatele po dobu výkonu trestu odnětí svobody a stěžovatel ani netvrdí, že by byly odkázány výlučně na jeho osobní péči.
16. Konstruuje-li stěžovatel svoji argumentaci, že je nepřiměřeným zásahem do práva na soukromý a rodinný život zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu za situace, kdy má tato osoba na území státu nezletilé děti (či jiné rodinné vazby), je třeba tuto úvahu odmítnout, neboť by nepřípadně absolutizovala uvedené právo nad ostatní (veřejné) zájmy. Cizinec si musí být při páchání závažné úmyslné trestné činnosti vědom veškerých možných důsledků, které s sebou odhalení jeho trestné činnosti ponese, a to jak v oblasti trestněprávní, tak i v rovině zákona o pobytu cizinců (srov. bod 13 usnesení sp. zn. III. ÚS 3701/18 ze dne 8. 1. 2019); tím spíše za situace, byl-li odsouzen za páchání trestní činnosti opakovaně.
17. Závěrem Ústavní soud uvádí, že zrušení povolení k trvalému pobytu představuje podstatně menší zásah do práv cizinců než v případě jejich vyhoštění, neboť není spojeno se zákazem pobytu na území České republiky (srov. např. bod 20 usnesení sp. zn. III. ÚS 4057/16 ze dne 12. 9. 2017). Stěžovatel má další zákonné možnosti legalizace svého pobytu, neboť může znovu usilovat o získání jiného pobytového oprávnění na území České republiky. Nelze přisvědčit argumentaci stěžovatele týkající se faktické nemožnosti znovu legalizovat svůj pobyt z důvodu určité praxe ministerstva, neboť nic mu nebrání v tom, aby se případně s přezkumem rozhodnutí a postupu správních orgánů obrátil na správní soudy, eventuálně na Ústavní soud.
18. Protože Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyly porušeny ústavně zaručené práva nebo svobody stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu