ECLI:CZ:US:2022:1.US.1540.22.1
sp. zn. I. ÚS 1540/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Pomahačové, zastoupené JUDr. Martinem Klímou, advokátem, sídlem třída V. Klementa 203/9, Mladá Boleslav, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. března 2022 č. j. 83 Co 206/2021-215 a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 16. července 2021 č. j. 7 C 68/2018-180, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a Norberta Chudarka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastník jako žalobce se návrhem na zahájení řízení, došlým Okresnímu soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") dne 14. 8. 2021, domáhal po stěžovatelce jako žalované zaplacení částky 6 316,19 EUR s příslušenstvím jako poměrné části pozůstalosti po zůstavitelce Leopoldine Antonii Wrba, zemřelé dne 11. 12. 1990, na kterou má podle rakouského práva jako dědic z mateřské strany zůstavitelky nárok. Okresní soud napadeným usnesením rozhodl, že soudy v České republice jsou mezinárodně příslušné k projednání a rozhodnutí věci (výrok I.). Návrh stěžovatelky na zastavení řízení z důvodu nedostatku mezinárodní příslušnosti českého justičního orgánu ze dne 24. 5. 2021 okresní soud zamítl (výrok II.) a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi separované náklady řízení ve výši 15 998,62 Kč (výrok III.).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu ve výrocích I. a II. změnil tak, že námitku místní nepříslušnosti vznesenou stěžovatelkou zamítl (výrok I.). Ve výroku III. napadené usnesení změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu separovaných nákladů řízení ve výši 6 165,30 Kč (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti nákladovým výrokům napadených rozhodnutí a namítá, že krajský soud se nezabýval jejími námitkami obsaženými v odvolání, čímž se dopustil libovůle. Stěžovatelka namítá, že vedlejší účastník neuplatnil včas v rámci nařízeného jednání své náklady, ale uplatnil je až dodatečně, po skončení jednání okresního soudu, ačkoli mu nic nebránilo, aby výši náhrady uplatnil co do číselné specifikace při jednání u okresního soudu. Stěžovatelka tuto námitku před krajským soudem uplatnila, avšak krajský soud se jí odmítl zabývat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
6. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
7. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí [např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
8. Ačkoli se stěžovatelka ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů v celém rozsahu, z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že brojí pouze proti nákladovým výrokům těchto rozhodnutí. Proti nákladovému výroku II. napadeného usnesení krajského soudu není dovolání přípustné, v souladu s poučením poskytnutým krajským soudem.
9. Dotazem učiněným na okresním soudu Ústavní soud zjistil, že proti ústavní stížností napadenému usnesení krajského soudu podala stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce dne 9. 6. 2022 dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.
10. Stěžovatelka tedy podává ústavní stížnost za situace, kdy proti napadenému usnesení krajského soudu (výroku I.) je v souladu s poučením poskytnutým krajským soudem přípustné dovolání, které stěžovatelka podala, avšak dosud o něm nebylo rozhodnuto. Z uvedeného vyplývá, že v předmětné věci bude před Nejvyšším soudem probíhat další řízení, ve kterém bude mít stěžovatelka možnost plně využít všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a teprve po jeho skončení bude moci znovu podat ústavní stížnost. Stěžovatelka tak doposud nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Za dané procesní situace je nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů a předjímal jejich rozhodnutí. Podaná ústavní stížnost je proto předčasná a tedy nepřípustná.
11. To platí rovněž pro ústavní stížnost stěžovatelky v části směřující proti nákladovému výroku usnesení krajského soudu (výrok II.). Ústavní soud poukazuje na to, že výrok o náhradě nákladů řízení má k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Jakkoliv si Ústavní soud je vědom okolnosti, že proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné [§238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů], odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu však nepřísluší (usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19).
12. Ústavní soud dodává, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, protože nebyla-li by s výsledkem dovolacího řízení spokojena, bude mít po jeho ukončení možnost podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení, včetně samotného rozhodnutí o dovolání. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, kdy by brojila výhradně proti nákladovým výrokům [srov. usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19 (U 8/94 SbNU 435) a usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19].
13. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Na základě shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2022
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj