ECLI:CZ:US:2022:1.US.1573.22.1
sp. zn. I. ÚS 1573/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Mgr. Jakuba Vepřeka, advokáta se sídlem Tyršova 1714/27, Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2022 č. j. 71 Co 96/2022-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivou odměnu za vykonanou práci, resp. na stejnou odměnu za práci stejné hodnoty podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), principu rovnosti podle č. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 14 Úmluvy, práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Ostravě ustanovil stěžovatele k zastupování navrhovatelky v řízení před soudem ohledně úpravy poměrů k nezletilé dceři, rozvod manželství, případně vypořádání společného jmění manželů po rozvodu manželství, včetně sepisu návrhů v těchto řízeních. Stěžovatel zastupoval klientku mj. v řízení o rozvod manželství. Soud mu přiznal odměnu za tři úkony právní služby (převzetí a příprava, sepis návrhu na zahájení řízení o rozvod manželství a účast na jednání soudu), tři režijní paušály a 21 % DPH. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací změnil toto rozhodnutí a přiznanou částku navýšil o odměnu za další dva úkony právní služby, dva režijní paušály a 21 % DPH.
Stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí odvolacího soudu. Ten mu sice oproti soudu prvního stupně přiznal náhradu hotových výdajů za další dva úkony právní služby spočívající v poradě s klientkou přesahující jednu hodinu a sepis dohody o vypořádání společného jmění manželů v rámci řízení o rozvod manželství, ale při určení odměny za tyto úkony vycházel z §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tj. vycházel z tarifní hodnoty 10 000 Kč, která se za tarifní hodnotu považuje v případě, že nelze hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Stěžovatel namítá, že měl soud při určení odměny aplikovat §8 odst. 6 advokátního tarifu, když ve věcech vypořádání společného jmění manželů se vychází z poloviny hodnoty všech jednotlivých věcí, pohledávek a dluhů, které strany učinily předmětem vypořádání.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel.
Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Odvolací soud připustil, že pokud stěžovatel probral s klientkou dohodu manželů o bydlení a společném jmění manželů a připravil tuto dohodu, jednal stále ještě v širším rámci řízení o rozvod manželství, pro něž byl ustanoven, a proto mu náleží náhrada hotových výdajů za tyto dva úkony. Vycházel z toho, že soud, který ustanovil stěžovatele zástupcem navrhovatelky, bral v potaz i otázku společného jmění manželů, která může být s rozvodem spojena. V odůvodnění rozhodnutí pak řádně vysvětlil, jakými úvahami se řídil při určování odměny za tyto úkony. K uzavření dohody došlo v řízení o rozvod manželství, pro které byl stěžovatel ustanoven, nikoliv v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by soud opomněl, že byl stěžovatel ustanoven rovněž pro vypořádání společného jmění manželů po rozvodu manželství (přesněji řízení o vypořádání společného jmění manželů). Ve skutečnosti žádné takové řízení neproběhlo. Sepsání dohody není návrhem na zahájení řízení o vypořádání společného jmění manželů. Vzhledem k tomu, že soud vycházel z toho, že byl zástupce ustanoven pro řízení o rozvod manželství, v jehož rámci k dohodě došlo, není případná námitka stěžovatele, že bylo možné určit hodnotu předmětu vypořádání a §9 odst. 1 advokátního tarifu tedy také proto neměl být aplikován. Hodnota předmětu vypořádání byla v tomto případě právně irelevantní.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. V projednávané věci jde nadto o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04). Ani počet sporů před obecnými soudy nemůže být důvodem zásahu Ústavního soudu, a to nejen sjednocujícího, jestliže to, co osobní zájem stěžovatele přesahuje, nenaplňuje kritéria důvodnosti (srov. sp. zn. III. ÚS 3725/13).
Soud v napadeném rozhodnutí srozumitelně a logicky uvedl, z jakých skutečností vycházel a jakými úvahami se při rozhodování o výši odměny právního zastoupení za jeden úkon právní služby řídil. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu